Když Karolína Světlá psala Kříž u potoka, procházela těžkým životním obdobím. Smrt dcery odstartovala sérii románů inspirovaných prostředím Podještědí. Jedním z nich je právě i román Kříž u potoka, který vyšel v roce 1868.
Karolína Světlá, Zdroj: commons.wikimedia.org
Životní příběh sirotka Evičky propletený s osudy obyvatel podhorské krajiny na pozadí panenské přírody působí na čtenáře mocným dojmem. Před očima se mu odehrávají scény tak silné a malebné zároveň, že na chvíli zatouží opustit město a vydat se do lesů a hor, kde ještě žijí lidé nezkažení špinavou civilizací.
Kletba
Evička miluje knihy a večerní rozjímání u kapličky. Kaplička je připomínkou bratrovraždy – jeden z Potockých tu kdysi zabil svého bratra kvůli ženě, kterou oba milovali. V rodině Potockých to však není jediná tragédie, protože po bratrovraždě přichází ještě prokletí. Jejich rod je totiž zakletý již od doby, kdy se Józa zamilovala do Mikše Potockého. On si s ní chtěl ale jen užít.
Možná Evička chodila do podobného kostelíka, Zdroj: Topzine.cz, Foto: Lucie Jeřábková
Józa si musela vzít jeho bratra Franíka, který se do ní zamiloval. Ale již před svatbou ho varovala, že o něj nezavadí ani pohledem. Franík souhlasil. Časem mu to však začalo vadit, proto si nechal na radu Mikše namíchat kapky, kterými Józu omámil. V tomto stavu s ní dokonce zplodil dítě. Když Józa procitá z otupění, v zoufalství proklíná celý rod a pak spáchá sebevraždu.
Evička vysvoboditelka
I po sto letech, tedy v dobách Evičky, se Jóžina kletba stále vyplňuje. Kdykoli se jeden z Potockých ožení, do roka začne manželku týrat a vyžene ji z domu. Evička se rozhodne prokletý rod zachránit. Provdá se za Štěpána Potockých. Po roce začne Štěpán podléhat kletbě – Evičku trýzní a dokonce ji i podvádí s Maričkou. V nejtěžších chvílích je Evičce oporou starší bratr Štěpána Ambrož. Ten se do ní zamiluje a on jí není lhostejný.
Chybí už jen kříž, Zdroj: commons.wikimedia.org
Jednou Štěpán udeří Evičku tak, že upadne zkrvácená na zem. Ambrož ji najde u jejich oblíbeného místa – u kříže. Nabídne jí, že ji okamžitě odnese pryč a že u Potockých na statku nesmí zůstat. Evička však odmítne Ambrožovu pomoc a on uteče. A tak zůstává opuštěná u kříže, kde nejen znovu omdlévá, ale zjeví se jí zde postava v bílém oblečení a s nožem. Evička ji poznává – je to Józa. Vytáhne svůj nůž a zabodne ho do Evičky.
Později se Evička pokusí promluvit s Maričkou, aby dala ruce pryč od jejího manžela. Rozhovor vyslechne Štěpán, který si od té doby začne opět Evičky vážit a Maričku opustí. Kletba je tedy zrušena. Zrušila ji Evička, když se u kříže vzdala lásky k Ambrožovi a zůstala věrná svému muži. Ambrož pak umírá v bitce za svého bratra. Evička na lásku k němu nezapomíná, častokrát zasněně hledí směrem ke hřbitovu, kde věčným spánkem odpočívá její tajný milý.
Vesnický román
Forma vesnického románu, kterou Karolína Světlá zvolila, umožňuje idylické plynutí děje, jenž je propojen s proměnami ročních období a také s popisem života na vsi. Zároveň si ale nepředstavujme Evičku jako nějakou vesnickou hlupačku. Četbou nabyla Evička značné znalosti. Byla proto nejen vzdělaná, ale i inteligentní, měla důvtip. Vesnický život jí poskytl zdravou krásu a sílu ducha. Lidé, jenž zde vystupují, jsou díky venkovskému ovzduší jaksi čistší, upřímnější.
Je zvláštní, že právě pod tíhou životních událostí často vznikají největší díla. Po smrti dcery se Karolína Světlá uchýlila do Podještědí, kde se jí tak líbilo, že si dokonce podle rodiště svého manžela zvolila pseudonym Světlá. Ačkoli její první romány byly z městského prostředí, po svatbě a stěhování píše již převážně pouze z vesnického prostředí.
Když se něha snoubí s rozumem
Podle mého názoru by si každá žena či dívka měla alespoň jednou za život přečíst román z vesnického prostředí od Karolíny Světlé. Prostřednictvím této knížky máme jedinečnou možnost vrátit se do dřívějších časů. Prožíváme příběh plný lásky, přičemž se ani z daleka nejedná o román, jaký známe z posledních dob – vyumělkované texty plné nesmyslných slátanin, se kterými se snad roztrhl pytel.
Žena podle Světlé nepatřila jen sem, Zdroj: commons.wikimedia.org
Něžný a jemný styl plný pochopení a psychických obrazů obyčejných i neobyčejných českých lidí způsobuje, že se spousta žen a často i mužů k těmto knížkám s láskou vrací. Obraz ženy je vyztužen její vnitřní silou a pevností lásky. Ženy Karolíny Světlé mají své sny, své ideály, za kterými jdou a jsou ochotné velkých obětí na úkor těchto idejí.
Například Evička z Kříže u potoka obětuje svou lásku k Ambrožovi, aby zachránila rod Potockých. Má svůj cíl a navzdory nemalým potížím jej následuje. Vzdá se nejdříve svého čtení, své dcery a nakonec i své lásky. Karolína Světlá ukazuje, že žena není slabé a hloupé stvoření, které se hodí jen do výkladní skříně nebo ke sporáku. Žena má své pevné postavení, které zdaleka není podřadné.
Avšak tenkráte pomstít musíš! Dovolám se práva věčné pravdy, které vše přetrvá, co je a bude, které nezhyne, i kdyby země se propadla, nebesa se zbořila a trůn tvůj se překotil. Oslyšíš-li mne, pak volati budu …, že nejsi, že nikdy nebyls, zvuku jen a stínu že se klaněli a báli … I dovolám se tedy podruhé a potřetí práva věčné pravdy, žádajíc si na tobě, aby plémě to podvodné pod střechou tou zrozené týmž hříchem vyhubeno a zničeno bylo, čím na mně se provinilo, nebudiž při Potockých nikdy již lásky poctivé.