2 fotky 
PPP – tři písmena – Poruchy Příjmu Potravy. Nebude to příběh plný Pé, nebude to Poprvé, co o nich budeme slýchat. Mentální anorexie, mentální bulimie a nesmím zapomenout na záchvatové přejídání.
Dvě ženy a jedna posedlost. Kostry ve zlatých šatech, prokletí žen, které se chtějí líbit. Čím to je? Ženy chtějí být krásné, podstupují mnohé plastické operace a trýzní nejen své tělo, ale i duši. Jejich touha, být tou nejkrásnější a nejštíhlejší, přivede nejednu do hrobu. Ale v těchto případech jen stěží mluvíme o hezkých ženách. Bývají vychrtlé, až nás mrazí v zádech. Když někdo posměšně vykřikne Dachau! Není daleko od pravdy.
Co to ta anorexie a bulimie vlastně je? Porucha příjmu potravy, ale obě tyto kletby mají jiný proces pojídání žen. Ano skoro to tak vypadá. Jakoby je nemoc pojídala, ony se ztrácely a kolikrát tak tiše a bez povšimnutí. Ovšem jak jsou tyto poruchy v dnešní době aktuální, těšily se slušné popularitě již v minulosti. Jednou z nejznámějších anorektiček byla císařovna Alžběta Bavorská (1837–1898), známá pod přezdívkou princezna Sissi. Údajně se nikdy nepřehoupla přes váhu 55 kg, držela drastické diety, jedla jen ovoce a pila šťávu ze syrového masa, nosila přehnaně utažené šněrovačky a poté se dokonce do korzetů nechávala zašívat. Svůj veškerý volný čas naplňovala sportem. Nikdy prý nesedávala, tedy alespoň ne před zraky ostatních. Podle toho, že její výška byla údajně kolem 170 cm a její průměrná váha kolem 55 kg, znamená to, že BMI (Body Mass Index) slečny Sissy, vykazuje podváhu. Historici se domnívají, že toto celé vyústilo z nátlaku, který byl na ní vyvíjen. Tlak ze strany rodiny. Neuspokojený manželský život. Stejně jako každá jiná porucha, tak i poruchy příjmu potravy jsou vyvolávány různými faktory.
Tyto ženy nejsou se sebou spokojené. Nenávidí se a domnívají se, že při 170 cm a 40 kg budou krásné. Pravdou je, že každý člověk na ně bude koukat jako na nemocné a nezdravě vypadající. Nepomůžou rozmluvy do duše na toto téma, je to choroba, která zastínila jejich rozum. Jsou pohlcené, odmítají jíst a jen těžko se toto onemocnění léčí. Je důležité, kdy se začne celý problém řešit. Je důležité, aby si okolí všimlo, ač to zní sebe zvláštněji, okolí je mnohdy tím, co ženy k poruše příjmu potravy přivede.
Studie z Hongkongu, Japonska nebo Argentiny ukazují, že společnost, která se přizpůsobuje západním standardům krásy, velmi rychle začne trpět pocitem tloušťky.
Zajímavým faktem je také to, že největší procento poruch příjmu potravy bývá zaznamenáváno v zemích s nadbytkem potravin. Jsou to státy, které nestrádají a celkově společnost se spíše orientuje na úspěch a společenské postavení. A co jsou ochotny tyto ženy za svou krásu zaplatit? Jsou s to obětovat mnohé, mnohé pro ostatní nepředstavitelné.
Začneme u mentální anorexie. Když už opominu chybějící radost z dobré večeře, zmrzlinového poháru v horkém létě, což je v podstatě maličkost, zůstává mi na mysli výčet hrozivých dopadů takového soustavného mrzačení se. Nejen že s úbytkem váhy se celkově snižuje imunita, tělo se snáz nachladí, dívky jsou zimomřivé, ale máme tu snížený tlak, nepravidelnou funkci srdce, dehydrataci, selhávání ledvin. Ale dobrá. Tohle žena nikdy neuvidí, dost možná jí to pak nebolí, ale co teprve zvýšená kazivost zubů? Špatná, zažloutlá nebo šedavá pleť? Zničené a suché vlasy, nehty už také nejsou co dřív. Kde je pak ta krása?
Ženy jež drží bulimii mívají trochu jiné problémy. Tyto ženy si zase nikdy neodpustí dobrou večeři, ale pak ji vyzvrátí ven. Pořád dokola. Umíte si představit, co nadělají žaludeční šťávy s chrupem? Jícnem? Dochází k perforaci žaludku, zánětům slinných žláz, zácpě, srdeční arytmii. Pořád dokola. Hlava jí, ale tělo trpí. Nakonec trpí celá osobnost. Poslední zde zmiňovanou poruchou jsou ženy, jež jsou zmítány záchvatovým přejídáním. Mohou trpět obezitou, což se moc jako PPP nezdá, ale vězte, že to je jen krůček k bulimii, neb tyto ženy jídlo milují, ale i tak milují pocit krásy a stejně tak jsou zmítány pocitem viny. Jak z toho ven? Ať už je to jedna nebo druhá, všechny tyto poruchy se stávají tichým našeptávačem, jakýmsi démonem na rameni, který pořád mluví o jídle. V podstatě ho nenávidí, ale celý jejich den, celá jejich nemocná existence, se točí kolem jídla.
Kde to začíná? Kdy si dospívající dívka začne uvědomovat svou tělesnost jako symbol krásy? A kdy si vůbec vlastní podobu postaví do středu vesmíru? Kdy začne s odříkáním a pomalým a nešťastným sebezničením?
Dnešní doba je plná krásných žen. Přední strany časopisů jsou plné rozkošně štíhlých obličejíčků, pružná těla jsou vystavována jako kůže na trhu. Vývoj takové mladé ženy je v podstatě vystaven ohromnému nátlaku. K tomu připočteme krutost dětství, posmívání, nevšímavost rodičů a média. Média zmiňuji hlavně proto, že díky dnešnímu rozsahu internetu, je možné se srocovat v kluby, připojit se do série pro-ana blogů a webových stránek. Vytvářet si své vlastní místo v tomto tlustém světě, kde se mladé hladovějící dívky ve svém snažení podporují a hlídají.
Pro-Ana blogy. Znáte je? Pokud ne, tak vám doporučuji si nějaký pročíst. Hovořím zde o dětech, mladých dívkách, ženách, které se veřejně světu svěřují, jak chtějí být hubené, jak se pro-ana stalo jejich životním stylem.
Chcete příklad?
Podívejte – z jídelníčku jedné mladé Kateřiny, která páchá pomalou sebevraždu. A nikdo jí asi nezastaví, blog je anonymní, zákon děravý.
Pátek 13.7.
Snídaně – 0
Oběd – 0
Večeře – 0
Sobota 14.7.
Snídaně – 3 lžičky kukuřice
Oběd – 0
Večeře – 0
Neděle 15.7.
Snídaně – 0
Oběd – 5 lžiček polívky
Večeře – 0
Pondělí 16.7.
Snídaně – Jablko
Oběd – 0
Večeře – 0
Můžeme tipovat, jak dlouho takovýhle jídelníček tělo vydrží. Nezapomeňme, že lidé trpící PPP mají pár fíglů, jakými se snaží sebe oklamat. Mít pocit, že jedli. Možná už jste slyšeli o ženách, jež jedly vatu. Vata namočená v ovocné šťávě. Máte hlad?
Dovolím si zde ocitovat jednu větu z pro-ana stránek: „Připadá mi to tak každou chvíli, i když rodina (a pak ještě někdo…) mi řiká pravý opak, že jsem prý pohublá, nebo vyhublá (hahahahaha to je dobrýýý foooor teď jste se měli zasmáááát…hm…zas až tak vtipný to nebylo…) nebo co to říkala, ale když mi všichni (skoro) ze třídy říkají, že jsem tlustá a hnusná a našlo by se ještě hodně věcí, pak teda nevím, na čem jsem. (Zdroj: www.anaforever.estranky.cz)
Přepadá mě lítost, když to čtu. Lítost nad tím vším, co kdy děti můžou říct, vysmát se spolužačce, aniž by kdo tušil, jak hlubokou rýhu to na dotyčné zanechá. Můžou se navzájem skrze své blogy inspirovat a motivovat. A těch rad a tipů!
Snídejte!! Nastartujete metabolismus!! Jezte tak pomalu, jak jen můžete. Tělu zabere kolem 30 minut než si uvědomí že je plné. Žvýkejte dokud se potravina nerozpustí v ústech. Staňte se vegetariánem. Jezte nahá před zrcadlem! Přijde vám nechutné každé sousto. Když máte na něco chuť, počítejte do 100. A doufejte, že to přejde. Pokládejte vidličku nebo lžičku mezi každým soustem. Nikdy nejezte po 6 hodině odpoledne. Vemte si pilulky proti pálení žáhy, pokud jste opravdu hladová. Pomáhají neutralizovat kyseliny, které vzbuzují chuť. Držte koš ve vaší blízkosti, když jíte. Takže, když už máte pocit, že jste toho snědla půlku rychle, jdete zbytek vyhodit do koše, aby to nedráždilo a nakonec jste to nedojedla. V restauraci na jídlo rychle hoďte ubrousek, aby číšník věděl, že jste dojedla. Noste těsnou gumičku kolem zápěstí a pokaždé, když budete chtít jíst tak vám gumička připomene, že chcete být hubená, proto za ni zatáhněte a pusťte. Bolí to, ale alespoň si uvědomíte, že víte, co chcete a jídlo to opravdu není!!!!……. (Zdroj: www.anaforever.estranky.cz)
Konečná… děvče nejí a hubne, cvičí, trápí se a hubne do ztracena. Možná, že někomu hubnoucí deníček pomůže, narazíte i na blogy, kde píší stokilová děvčata a při důkladnějších pročítání blogu zjistíte, že jim takového veřejné hubnutí dodává sílu a opravdu jim to jde, některé na to jdou rozumně a cvičí, jiné prostě hladovějí, přičemž hluché zůstávají vůči veškerým poznatkům a faktům.
Dá se s tím něco dělat? Když koukám na www.anaforever.estranky.cz, napadá mě, zda-li se to nedá nějak zastavit, dívku dohledat a přeinstalovat! Vím, internet je skoro svobodné místo, ale neohrožuje tohle mravně naší mládež? Nemělo by se to zastavit?
Že se jedná o děti, asi v první řadě jsou to rodiče, kdo by měli něco dělat. Když se podívám na některé matky, ruka se mi svírá v pěst. Vidíte mladou maminku, vyparáděnou jak na večírek high society a po boku má malinkatou tříletou holčičku oblečenou samozřejmě podle posledních trendů. Děti se stávají idolem matky, ženy z nich dělají modelky a vkládají do nich svoje vlastní ideály. Nejez, budeš tlustá. Jedna věta. Jedna výchovná rada a máme tu slušný základ. Jen to opakuj maminko a neuběhne tolik let a svou malou princeznu můžeš navštěvovat v Bohnické léčebně. Pravda, neházejme vinu pouze na matky. Co na to tatínek? Ano i ten chce mít doma přece krásnou princeznu.
Osobně bych řekla, že právě pro děti jsou tu přece krtečci, rozkošné botičky s medvídkem. Jakási něžnost a hravost by se tu měla zrcadlit, nemyslíte? V textilním průmyslu jdou ale na dračku jiné motivy. Setkávám se s nápisy little doll, miss pretty, just perfect, zlaté a stříbrné flitry na nás házejí prasátka z triček malých dokonalých žen-dětí. Jenže dítě je jako houba. Nasákává okolní vůně, zvyky a názory. Rodiče jsou idoly, šablony lidí, od kterých převezmou hlavní zásady, a když se něco pokazí, když matka raději pečuje o svoje tělo než o duši, co pak taková just perfect v patnácti a s rostoucími boky bude dělat?
Každá z nás je jiná, proč tedy některé chtějí vypadat stejně? Nedělá nás náhodou odlišnost a jinakost právě už od prvního pohledu osobnosti? Je to mnoho otázek a možná jen pár odpovědí. Milujme to, jaké jsme, protože my snad někdy přestaneme obdivovat kamarády za to, že mají křivé zuby, uhry nebo ráčkují? Samy anorektičky – ty které jsem měla možnost poznat osobně – jsou milé a nenápadné dívky. Hodné a s dobrým srdcem. Jakoby myslely, že je svět nepřijme, když mají šedesát kilo, potřebují se zavděčit a ukázat, že jsou krásné. Všechny jsou…. jen do té doby, než jim to přeroste přes hlavu. Pak jsou jen nemocné a nešťastné. Řídnou jim kosti, padají vlasy, imunita je oslabená a svět přichází o mladé ženy.
Léčba takové zlámané psychiky je na dlouhou trať. Například mnoho vyléčených bulimiček vypovídá, že nikdy nepřestanou na jídlo koukat jako na něco, co musejí hned sníst, prostě se naládovat. Jenže pak by možná přišly výčitky, pak by se možná zase objevila tendence všeho se rychle zbavit. Nastává tedy v první řadě boj s realitou. S realitou takovou, kdy dívky musí pochopit, že jejich vysněná váha není ve skutečnosti normální. Že každá má svůj určitý biorytmus, kterému neporučíme. Jejich sen o dokonalosti hraničí se sebevraždou.
Poruchy příjmu potravy se netýkají jen žen. Bohužel rostoucí trend zženštělých mužů a trend, kdy se ošklivost a tloušťka prostě nenosí ani mezi muži, má vliv na to, že do ordinací a nemocnic putují i hladovějící muži. Čtyři až deset procent všech nemocných s poruchami příjmu potravy jsou muži. Mnoho lékařů se domnívá, že poruchy příjmu potravy u mužů mají co dočinění s komplikovanou sexualitou, prozatím se ovšem tuto teorii nepodařilo nikomu potvrdit. Je to nelítostný bič, který si nevybírá. Ovšem toto procento je zanedbatelné oproti počtu nemocných žen.
Máme tu na straně jedné populaci s rostoucí obezitou, na straně druhé rostoucí počet nemocných PPP. Z bláta do louže, jak se říká. A přitom je to tak jednoduché. Neřešme váhu, je pro nás přeci důležitější kvalita potravin, poměr důležitých látek, vyváženost stravy. Připojme k tomu pravidelný pohyb a vše by mělo být, jak má. Každý člověk má tělo nastavené jinak, pokud máme v rodině dispozice, pokud jsme z rodu velkých zadnic, nepomůže nám přece stát jednou nohou v hrobě a ubližovat nejen sobě samým, ale i nejbližším.
Připojme ke zdravému úsudku i smysl pro humor, dobrou náladu a máme lék! Skuteční přátelé nám přece nikdy nebudou předhazovat, že jsme oškliví nebo tlustí. Pokud to někdo říká, sám má asi problém. To je konec konců jeho problém. Krása člověka je totiž málokdy to, co vidíme navenek.
