Při psaní piju výhradně mátový čaj, přiznal Michael Kumpfmüller

!Das Buch 2012!Jeden ze salónků na veletrhu Svět knihy patřil v pátek 18. května německo-jazyčné literatuře. Svá díla představila hned trojice autorů – německý prozaik Michael Kumpfmüller, Rakušan Josef Haslinger a švýcarská povídkářka Monique Schwitter.

Německý spisovatel Michael Kumpfmüller napsal román o posledním roce života Franze Kafky Zdroj: Youtube.com

I letos přilákal tradiční německo-jazyčný program Das Buch na veletrhu Svět knihy v pražských Holešovicích řadu příznivců německy psaných literatur. Při prvním odpoledním čtení německého prozaika Michaela Kumpfmüllera na některé příchozí ani nevybyla volná místa k sezení. Příliš to však nevadilo, neboť na určité nepohodlí dali rychle zapomenout pohotový moderátor Arnošt Goldflam i zpovídaný spisovatel.

Kafkova poslední láska

Kumpfmüller přijel do Prahy představit svůj román Nádhera života (Die Herrlichkeit des Lebens), který nedávno vyšel v češtině v nakladatelství Mladá fronta. Rodák z Mnichova a manžel neméně známé rakouské spisovatelky Evy Menasse se v něm pouští do beletristického zaznamenání posledních dnů oslavovaného pražského rodáka Franze Kafky.

„Ke Kafkovi mám vřelý vztah už od mládí, byl to první autor, kterého jsem po Karlu Mayovi četl,“ pobavil hned první odpovědí Kumpfmüller diváky v sále. K pražskému rodákovi se několikrát během let vrátil. Z jeho života jej zaujaly především poslední týdny, které spisovatel strávil po boku Dory Diamantové, své poslední lásky. Příběh je o to zajímavější, že se Kafka vztahům spíše vyhýbal, protože věřil, že by jej omezovaly v psaní.

Líbí se vám Franz Kafka? Přečtěte si náš článek o slavné povídce Proměna.

Německý prozaik také vzpomněl jednu vlastnost, která jej s hrdinou jeho knihy spojuje. „Kafka neustále váhá, nedokáže se rozhodnout, odsouvá všechno na později. To je něco, co od sebe znám velmi dobře,“ usmíval se Kumpfmüller na diváky. Při té příležitosti zmínil, že právě vinou této vlastnosti začal psát až relativně pozdě, přestože po tom vždycky toužil. Na Kafkovi si německý beletrista dále cení jednoduchého jazyka, jímž dokázal svému dílu vepsat hluboký význam.

Kumpfmüller, který na rozdíl od Kafky píše pouze přes den, také prozradil něco ze své tvůrčí kuchyně: „Píši zásadně v kavárně jako nějaký starý rakouský spisovatel, s nikým si tam však nepovídám. Už jsem si tak zvykl, ale podle mě je v závěru důležité pouze to, zda píšete pravidelně.“ Na otázku, co při psaní konzumuje, odpověděl: „Den začínám několika espresy, ale při psaní piji výlučně mátový čaj. Jím většinou jen něco drobného a někdy ani to ne.“

Na závěr diskuse Kumpfmüller připomněl, že kafkovský mýtus někdy autor vnímá příliš černobíle. „Až v posledních letech lidé zjišťují, že se Kafka uměl i smát,“ dodal autor, jehož Kafkovy povídky mnohdy rozesmály.

Brankář v uranových dolech

Uvolněné místo po Michaelu Kumpfmüllerovi, který se mezitím odešel ochotně podepisovat českým čtenářům, po chvilce obsadil rakouský spisovatel Josef Haslinger, jemuž v češtině vyšla kontroverzní kniha Jáchymov. Román uvedla jeho dlouholetá kamarádka a neméně známá česká spisovatelka Radka Denemarková.

Haslinger, který působí coby profesor na Německém literárním institutu v Lipsku, v knize dokumentární formou popisuje pohnuté osudy hokejového brankáře Bohumila Modrého.

Toho v dobách nejtužšího stalinismu na počátku 50. let komunisté ve vykonstruovaném procesu odsoudili k patnáctiletému žaláři a nuceným pracím v uranovém dole v severočeském Jáchymově. Spolu s ním tam skončila většina tehdejšího národního týmu.

Proč právě tento příběh? „Před lety jsem se seznámil s Blankou Modrou (dcerou brankáře – pozn. red.), když vystupovala v jedné mé hře,“ vysvětloval Haslinger, „dali jsme se do řeči a ona mi vyprávěla o osudech svého otce. Tehdy jsem si nedokázal představit, že bych o tom mohl napsat. Když jsem ale dostal místo profesora v Lipsku a každý týden projížděl Českou republikou domů do Vídně, postupně jsem se začal na různých místech zastavovat. A jednou jsem se byl podívat i v Jáchymově v tamním muzeu. V jedné místnosti tam byly fotografie něčeho, co vypadalo jako koncentrační tábor. Musel to být ten pracovní tábor, kde byl uvězněn i Blančin otec, pomyslel jsem si. Od té chvíle jsem si k tomu příběhu vytvořil osobní vztah, byl tou historií postupně doslova vtažen a výsledkem mých dlouholetých rešerší se stala tato kniha.“

Přestože autor je v mnohém vděčný právě Blance Modré, ta na jeho pražském čtení chyběla. „Blanku jsem zval na úvodní prezentaci knihy i několik prvních čtení, ale vždy se rozhodla nepřijít, takže jsem to po čase vzdal,“ omlouval její nepřítomnost Haslinger jedné ze zvídavých čtenářek.

Nepřímo také naznačil, že Blanka Modrá se zcela neztotožnila s výslednou podobou knihy: „Líbilo by se jí, kdybych sepsal o jejím otci biografii a vše ostatní vypustil,“ doplnil rakouský prozaik, „v románu jsou však tematizovány i silné deprese manželky či traumatizace dcery.“