4 fotky 
Jazykem nejstarších textů psaných na našem území byla staroslověnština, latina a čeština. Pojďme si připomenout ta nejznámější, ale i méně známá díla literatury období středověku.
Čtení nás někdy vyčerpává, ale aspoň už je česky!, Zdroj: TOPZINE.cz
Literatura psaná staroslověnsky k nám doputovala spolu s Konstantinem a Metodějem. Když tito soluňští bratři vytvořili staroslověnštinu, začala se postupně začleňovat především do oblasti liturgie na celém území Moravy a Čech. Přitom známá veršovaná předmluva k evangeliím, Proglas, náležela autorstvím nejspíše právě Konstantinovi. Známé legendy Život Konstantinův, Život Metodějův pojednávaly o životech soluňských bratrů a byly psány také na obranu jejich díla. Autory těchto děl byli pravděpodobně jejich žáci.
Jsem předzpěv k svatému evangeliu.
Jak dříve předpověděli proroci,
Kristus přichází shromáždit národy,
neboť jest světlem tohoto světa.
Splnilo se to v tisíciletí tomto sedmém.
Oni totiž řekli: Slepí prohlédnou
a hluší uslyší slovo Písma.(Proglas)
Neméně zajímavé jsou zákony pro laiky – Zákon sudnyj ljudem a Nomokánon, ve kterých nalezneme právnické (můžeme říci také církevní) předpisy. Do tohoto období patří také dvě legendy o svatém Václavu, které v učebnicích nalezneme jako První a Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu. V nich je vyprávěna legenda o zavraždění sv. Václava; časté je odvolávání se k Bibli. Za zmínku stojí i Kyjevské listy, které jsou nejstarší zachovalou mešní literární památkou. Paterik (Knihy otců) je vyprávěním o mniších a poustevnících.
Latina byla jazykem učenců
Boje za zachování české liturgie v 10. století měly za následek rozšíření německého výkladu Bible, dominantní tedy byly texty psané latinsky. Legendy, jež v tomto období vznikají, se soustřeďují výhradně na domácí světce. Tak například Kristiánova legenda, která pojednává o životě sv. Václava, sv. Ludmily a dalších světců, podporuje nejen křesťanství, ale i staroslověnskou literaturu. Přitom je psána latinsky. Mezi další spisy patří Kronika česká (Chronica Boëmorum), která je i přes občasné historické nepřesnosti významným zdrojem informací z naší historie.
Tak takhle vypadá staroslověnština. Na obrázku jsou Kyjevské listy, Zdroj: wikimedia.org
Jistě všichni víme, že latinsky byl sepsán i Karlův životopis – Vita Caroli (Život Karlův), což je autobiografie Karla IV., na níž se kromě vládce podíleli i lidé z jeho okolí. Protože se ve 14. století používala jak latina, tak i čeština, někteří autoři píší oběma jazyky. V pozdější době, v období husitství, píše latinsky Jan Hus, a to v dílech určených učencům. Jeho díla De ecclesia (O církvi), De sex erroribus (O šesti bludech) a De orthographia Bohemica (O Pravopise českém) jsou všechna sepsána v latině.
Shledávaje, že utrpení blaženého Václava i báby jeho blažené paměti Ludmily, kteřížto jako nové hvězdy světlem svých ctnosti září své české vlasti i všemu národu, v rozporných skladbách a nikoli úplně bylo vyloženo, uznal jsem za vhodné požádati vaši svatost, rodem z téže krve pocházející, abych z vašeho rozkazu i povolení směl je poopraviti, nebo chybí-li něco, vyptati se pozůstalých ještě z doby té kmetů nebo kterýchkoli lidí nábožných, kteří skutky jejich buď na své oči byli viděli nebo z doslechu od jiných se o nich dověděli, a tu doplniti.
(Kristiánova legenda)
Mimo duchovní písně a glosy, které patřily k naprostým počátkům českého jazyka, jsou ve středověku významná díla, která by neměla uniknout naší pozornosti. Tak například Alexandreida, rytířský epos z přelomu 13. a 14. století, oslavující středověkého panovníka. Anebo Dalimilova kronika, v níž neznámý šlechtic popisuje dějiny českých zemí od příchodu praotce Čecha až po korunovaci Jana Lucemburského.
Podoba Cyrila a Metoděje podle polského malíře Jana Matejky (1885)
Česky bylo napsáno mnoho legend, mezi nimi například Život sv. Kateřiny. Tato legenda je vyjádřením Kateřininy lásky ke Kristu, veršovaným spojením Kateřiny s Bohem na nejniternější úrovni. Je psána náročným jazykem a patří k literatuře vysokého stylu. Naproti tomu Legenda o sv. Prokopu je psána jednodušším jazykem. Tato přebásněná prozaická legenda o životě opata Prokopa patří k tzv. nízkému stylu. Za umělecky nejvyspělejší milostnou lyriku středověku se považuje Závišova píseň. V závěsu za ní pak přepracování středověkého rytířského eposu o Tristanovi a Isoldě: Tristram a Izalda.
Žákovská poezie, to jsou popěvky, básně, drobné satiry studentů. Je plná rozmaru, bujného veselí, výsměchu šlechtě, duchovenství, ale i vlastní nouzi. Je psaná česky i latinsky.
Za zmínku stojí poměrně vtipné sociální satiry, které najdeme v Hradeckém rukopisu. Nejznámější skladbou tzv. žákovské poezie je Podkoní a žák, satira ve formě dialogu mezi panským sluhou a studentem. Zajímavým počinem je Tkadleček, umělecké dílo ve formě sporu milence s Neštěstím, které mu vzalo milou. Nejstarším českým dramatem je Mastičkář, fraška ze středověkého tržiště, kde tři zbožné Marie nakupují masti, aby mohly pomazat Kristovo tělo. Mastičkář je věrnou ukázkou tzv. makarónské poezie.
Makarónská poezie je směsicí latinské a české literatury ve verších. Původně kombinovala národní jazyk s latinou. V novověké literatuře se objevuje makarónská poezie ojediněle, např. u K. H. Borovského v Jezovitském marši ve Křtu svatého Vladimíra.
Většina středověkých děl je anonymních, zejména proto, aby se svou velikostí vyrovnaly velikosti Boží. Pro tato díla bylo typické odvolávání se na Boha a Písmo. Jsou tedy často protkána křesťanskými a biblickými myšlenkami. Vedle nově vznikajících prozaických děl jsou stále populární i básně, písně, veršované texty. To proto, že jsou pro lid snadno zapamatovatelné. Vedle latiny a staroslověnštiny se v textech začíná objevovat také čeština, nejprve formou již zmíněných glos, posléze ve formě česky psaných děl.
