Redaktorka Eliška Olšáková se inspirovala projektem ze zahraničí, jehož smyslem je přečíst každý týden jednu knihu. Jak se jí to daří? A dá se to vůbec zvládnout? Každé úterý máte na TOPZINE.cz jedinečnou možnost číst její zápisky. Jaký byl třetí týden?
Skutečný život nemá začátky ani konce. FOTO: Eliška Olšáková, TOPZINE.cz
Neděle 3. srpna 2014
23:45
Drama vrcholí. Pot jí stéká po tváři, zrychluje se tep. Chvějící se prsty přibližuje k ústům, olizuje špičky a rychle přebíhá na další stránku. Zvládne hlavní hrdinka splnit svou misi? Přečte za neúprosně ubíhajících patnáct minut osmdesát stran?
…
Dobrá, protože se jedná o reálnou reportáž, nemůžu ze sebe udělat superhrdinku s tajemnou vesmírnou mocí. Nezbývá mi než přiznat, že jsem to nestihla. A snad mě vezme čtenář na milost, když prozradím, že jsem knížku dočetla ještě tu noc. Navíc se zde naskýtá možnost polemizovat, zda náhodou den neuzavírá spíše spánek než čas, který je vlastně jen zcela relativním lidským výmyslem. Například v Americe bych svůj úkol splnila s předstihem, takže vlastně není o čem mluvit a zač se omlouvat.
Tento týden jsem si zvolila loni vydanou prvotinu spisovatele Gavina Extence Vesmír versus Alex Woods a stejně jako její hlavní hrdina jsem celý víkend – a zde se otevírá prostor k doznání, že jsem dřív než o víkendu se čtením nezačala – ale abych tuto větu úplně nezašmodrchala, stejně jako její hlavní hrdina jsem celý víkend přemýšlela, který začátek příběhu pro svou reportáž zvolit. Alex totiž tvrdí, že život se neskládá z jasně daných začátků a konců a příběh v knize může proto vyprávět od příhody s meteoritem, svého narození nebo narození své matky. Nebo od jakéhokoliv jiného bodu.
Stejně tak já jsem mohla začít pátečním nasednutím s knihou do vlaku, čtením na eskalátorech nebo citací Alexe:
S knihou jsem si nepřipadal jako vězeň světa, který se smrskl na pár metrů čtverečních. Opustil mě pocit, že se nemůžu hnout z postele ani z bytu. Vlastně, říkal jsem si, jsem vězněm jen své mozkovny, a to není zase tak zlé.
Nebo snad ještě tematičtějším úryvkem ze zakládání Alexova čtenářského klubu:
„Můžeme se scházet každou neděli.“
„Každou neděli?“
„Jasně. Co týden, to kniha.“
„Chlapče, většina lidí nečte tak rychle.“
„Je to jen dvacet čtyřicet stránek denně. Nejsou to žádné tlustopisy.“
„Věř mi. Reálnější bude počítat s jednou knihou za měsíc. Většina lidí žije dost hekticky.“
Mohla jsem začít vyjmenováváním všech míst, na kterých jsem si tento týden (čti víkend) četla: brněnská přehrada, jinak zvaná Prýgl, eskalátory, vlak z Ostravy do Brna, autobus z Brna do Hulína, vlak z Hulína do Ostravy (v létě bývají výluky), postel, tramvaj, autobus, zastávka, ulice (taktika čtení za chůze),…
Nebo jsem mohla začít vysvětlením, proč jsem na úvodní fotku dala ptakopyska. Ne pardon, to jsem vlastně nemohla.
Nebo jsem třeba taky mohla začít recenzí na Goodreads, která dokonale vystihla mé pocity z knihy:
I really wanted to like this book, and it starts out strong–the main character, Alex, has a strong voice, and the book starts at a perfect dramatic moment. But the book eventually falls apart–ultimately, the main conceit, that Alex has been hit on the head by a meteorite, isn’t necessary. It doesn’t drive the plot, and nothing that happens as a result of it.
A protože mi připadá, že jsem překročila limit počtu začátků vhodných pro jednu reportáž, asi tímto spíše skončím.
Jakou knihu zvolí Eliška Olšáková pro čtvrtý týden?
To vám tentokrát prozradím. A to z důvodu, že se bude jednat o knihu Borise Viana. A protože je Boris Vian můj nejmilovanější autor, chci, abyste četli se mnou. Takže příští týden Boris Vian: Vlkodlak. Těším se.
