Povídka: Molly Gloss – Sezóna jehňátek (Lambing Season)

Dokončení sci-fi povídky, která byla nominována na prestižní literární ceny Hugo a Nebula!

Molly Gloss

Američanka, narozena roku 1944, žije v Portlandu ve státě Oregon.

Molly Gloss je u nás prakticky neznámou autorkou, která se kromě sci-fi věnuje zejména historické fikci. Její bibliografie nepřetéká desítkami titulů, zejména delší prózy si však drží velmi vysokou úroveň a každá z nich sahá alespoň po některé z literárních cen, které je na americkém kontinentě možné získat.

Kupříkladu autorčin román The Jump-Off Creak (1989) byl nominován na prestižní PEN/William Faulkner Award a získal oregonskou literární cenu (Ken Kesey Award) i literární ocenění pro autora spjatého s Pacifickým severozápadem (Pacific Northwest Booksellers Award). Dobrého přijetí se dostalo i dalším románovým dílům Molly Gloss, titulům Wild Life (2000, Cena Jamese Tiptreeho, Jr.) a The Hearts of Horses (2007, finalista Oregon Book Award).

V žánru sci-fi se zviditelnila zejména románem The Dazzle of Day (1998), který byl taktéž v užším výběru na Cenu Jamese Tiptreeho, Jr., a několika povídkami. U nás z její nepříliš bohaté tvorby vyšla pouze v polovině 90. let povídka Soukromé mlčení (Personal Silence, 1990), která se dočkala reprintu v tradiční ročence toho nejlepšího ze sci-fi. V češtině povídku najdete v antologii Gardnera Dozoise To nejlepší ze science fiction – První reprezentativní ročenka (č. Kredit, 1994).

Čtenáře jistě zaujme, že Molly Gloss se přátelí mj. s populární autorkou Ursulou K. Le Guinovou, která též žije v oregonském Portlandu. Chcete-li se o autorce dnešní povídky dozvědět více, navštivte její osobní stránky mollygloss.com.

Příběh Delie, pastýřky ovcí churro, resuscituje americkou spisovatelku u nás tím nejlepším možným způsobem. Na liduprázdných horských hřebenech jsou Deliinými jedinými společníky věrní psi, s nimiž brání stádo před dotírajícími dravci. Jenže jednou v noci oblohu prozáří něco, co by dost dobře mohl být pouhý meteorit, kdyby si Delia nebyla jistá, že takový meteorit ještě nikdy v životě neviděla. Povídka Sezóna jehňátek (Lambing Season) byla v roce 2003 nominována na Cenu Hugo, o rok později se v nominacích ucházela i o Nebulu.

Překlad: Jakub Ehrenberger
Ilustrace: Jan Mikulec

Předchozí část povídky čtěte zde

Zatímco tam dřepěla a shlížela dolů, něco vylezlo na odkloněné, druhé straně. Kojot, pomyslela si nejdříve, jenže pak se ukázalo, že to není kojot, ale křehce působící pes se stavbou těla jako chrt nebo whippet, s hlubokým hrudníkem, dlouhýma nohama a lehkými kostmi.. Čekala na někoho dalšího, muže, který se vyškrábe za svým psem, ale nikdo se neobjevil. Pes se přikrčil, aby se vymočil, a pak kousek popoběhl, posadil se na své zadní běhy a zvažoval situaci. Delia uvažovala též. Uvažovala, že mohl být pes nahoru vyslán samotný. Rusové kdysi poslali nahoru psa ve svém malém sputniku, pamatovala si. Zvažovala, že ten vyhublý téměř neosrstěný pes se slabými kostmi by byl ve chvíli mrtvý, kdyby byl ponechán osamocen v téhle krajině. A také přemítala o tom, že v křídle může být člověk, mrtvý nebo natolik zraněný, že nemůže vylézt ven. Přemýšlela, kolik potíží by jí ve tmě způsobil sestup tohoto prudkého skalnatého srázu, aby zachránila psa k ničemu a mrtvého člověka.

Po chvíli se postavila a začala si hledat cestu dolů do rozsedliny. Pes mezitím očichával zemi a obezřetně pomalu obcházel černé křídlo. Delia očekávala, že pes vzhlédne a zaštěká, ale on pokračoval v soustředěném průzkumu země, jako by byl hluchý jako poleno, jako by skřípění Deliiných bot na uvolněném štěrku neoznamovalo, že někdo sestupuje dolů. Pomyslela na starý náklaďák Dodge, jak jí vždycky po jízdě zvonilo v uších, a přemýšlela, zda pes a křídlovitý sputnik nebyli tentýž případ, přestože křídlo padalo po obloze tiše.

Když se dostala zhruba do poloviny kopce, ztratila rovnováhu a sklouzla dobrých šest nebo osm stop, než se jí podařilo zaklínit patou a nahmátnout hrst vrbových keříků, na nichž by mohla viset. Záblesk tohoto pohybu – kameny klouzající na dno, nebo prach, který se zvedl — musel psa vyděsit, protože v mžiku uskočil dozadu, a poté se vztyčil. Zírali na sebe v tichosti, Delia a pes. Delia stojící zapřená do prudkého svahu tucet yardů nade dnem rozsedliny a pes stojící vedle sputniku, stojící vzpřímeně na svých zadních nohách jako medvěd nebo člověk a zdaleka už nepřipomínající psa, ale člověka s dlouhou, úzkou tlamou a úzkým hrudníkem, vytočenými koleny a slabýma psíma nohama. Jeho genitálie vypadaly spíše jako kočičí než psí, samčí výbava, ale velmi malá, úhledná a klidná. Oči psa, temné, malé a zářící pod úzkostlivě svraštělým obočím, jí však připomněly Ježíše a Alici, způsob, jakým se na ni dívali, když je nechávala s ovcemi samotné.

Měla roky zkušeností se psy a věděla dost, aby strhla oči stranou a přerušila svůj pohled. Také si po chvíli vzpomněla na starou pistoli a pouzdro na svém opasku. V kovbojských filmech by si muž opasek se zbraní odepnul a pustil by jej na zem na znamení mírumilovných úmyslů, přišlo jí ale, že by to na zbraň spíše upozornilo, na její pravou podstatu, kterou je vždy zabíjení. Téhle ženy se v žádném případě nemusíš bát, naznačila psovi tělem. Stála poklidně podél prudkého svahu kopce přidržujíc se rukama vrbových proutků a neurčitě hledíc nalevo od něj, kde byl vyhlazený ohyb křídla delší a nakupila se na něm tenká vrstva žlutého prachu.

Pes, psí člověk, otevřel svou tlamu a zívnul způsobem, jímž by pes uvolnil svou nervozitu, poté oba chvíli mlčeli. Když se konečně otočil a vykročil směrem ke křídlu, byl to tak nečekaný, křehký pohyb, přesně takový, jakým by se baletka otočila na špičkách, kolena vytočená do boku, zvedaje své dlouhé, hubené nohy, a pak se spustil znovu na všechny čtyři a opět se z něj stal skoro pes. Vrátil se ke své předchozí činnosti soustředěného očichávání země, ačkoliv každou chvíli pozvedl hlavu, aby se podíval, jestli Delia ještě stojí podél skalnatého svahu. Na stání to bylo velmi prudké místo. Když jí to konečně kolena dala pocítit, velmi opatrně se posadila tam, kde byla, což jej nevystrašilo. Od té chvíle si na její přítomnost zvykl a jeho letmý pohled vzhůru říkal: Ta žena nahoře není nikým, koho bych se měl obávat.

Co hledal nebo co chtěl zjistit, bylo pro ni tajemstvím. Nepřestávala si myslet, že sbírá kameny, jako všichni ti muži, co odešli na Měsíc, ale on pouze očichával zemi a pomalu kroužil kolem křídla stejným způsobem, jakým Alice každé ráno obcházela přívěs, nos při zemi, čtoucí v blátě jako v knize. Když vypadal uspokojen tím, co se dozvěděl, znovu se postavil na zadní a pohlédl zpátky na Delii. Poslední pohled vyslal přes své rameno, než se opět spustil na zemi a zmizel pod hranou křídla, vážný a tázavý pohled, takový ten, který vám pes nebo člověk věnují, než si jdou zase po svém, pohled, který se ptá: Nevadí, když půjdu? Kdyby byl psem a Delia by byla dostatečně blízko, aby to mohla udělat, poškrábala by tu hladkou hlavu, nahmatala tvrdou kost pod kůží, zabořila ruce kolem měkkých uší. Jistě, dobrá, jdi, Pane Pse. Tohle mu snad pověděla svýma rukama. Poté se protáhl do tmy pod stěnou křídla, kde podle ní musely být dveře, otvor vedoucí do útrob, a po chvíli odletěl pryč do temnoty červencového měsíce.

Během následujících týdnů, při nocích, kdy měsíc už zapadl nebo ještě nevyšel, pátrala po záblesku a pásu něčeho prolamujícího se temnotou od jihozápadu. Viděla jej vracet se do rozsedliny na západ od Lazarovy plošiny v tomtéž měsíci ještě dvakrát. V obou případech nechala babiččinu zbraň v přívěsu, vydala se tam, posadila se ve tmě na skalnatý výstupek nad rozsedlinou a několik hodin jej pozorovala. Buď ji očekával, nebo poznal její pach, protože se pokaždé napřímil a pohlédl na ni, sotva se posadila. Ale pak si šel zase po svém. Ta žena není nikým, koho bych se měl obávat, prozrazoval svým tělem, způsobem, jakým čenichal po zemi, zatímco rozšiřoval svůj okruh, rozšiřoval jej, někdy si bral do tlamy hroudu či výhonek a ochutnával jej tak, jako to dělá mírumilovný pes, když něco zkoumá a nevěnuje pozornost osobě, s níž je.

Delia už si skoro říkala, že rozsedlina za Lazarovou plošinou je jednou z jeho pravidelných zastávek, jako deset tábořišť, které neustále používala ona, když pásla ovce na Hoře Joea-Johna, ale po těch třech návštěvách během prvního měsíce už jej znovu neviděla.

Na konci září sehnala ovce dolů k O-Baru. Poté, co byla jehňata poslána pryč, vzala své stádo opuštěných bahnic do Nelsonovy prérie, aby tu přečkalo podzim, a v polovině listopadu, když napadl sníh, odvedla je do výkrmen. To byla veškerá práce, kterou pro ni ranč až do období bahnění měl. Ježíš a Alice patřili k O-Baru. Stáli na dvoře a dívali se, jak odchází.

Ve městě si pronajala tentýž pokoj jako loni a, jako loni, utratila většinu roční mzdy za stavy opilosti a poroučení rund ostatním pastýřům. Pozorování oblohy vzdala.

V březnu se vrátila zpátky na ranč. V mrazivém počasí postavili cely a mateřské ohrady, a převezli těhotné bahnice z Green, kde je vykrmovali pšeničnou slámou. Některé bahnice porodily po cestě v přívěsu a po každém převozu počet porozených jehňat rostl. Delia měla noční směnu, na kterou byla v páru s Royem Joycem, chlápkem, co pěstoval cukrovou řepu tady v údolí a přicházel každý rok na období bahnění. Uprostřed černé, mrazivé noci mělo rodit současně osm a deset ovcí. Trojčata, dvojčata, mohutní jedináčci, několik čtyřčat, bahnice s jehňaty narozenými už mrtvými, bahnice příliš nemocné či zmatené, aby se staly matkami. Ona a Roy stahovali mrtvá jehňata z kůže, mrtvoly dávali sežrat místním psům a balili nešťastná jehňata do stažených kůží, což mělo zmást truchlící bahnici, aby přijala sirotka za svého, a občas to tak i fungovalo. Všechny mateřské ohrady se rychle plnily, cely se plnily, a přesto několik bahnic s čerstvými potomky stálo venku na mrazu a čekalo, až jim bude jejich místo otevřeno.

Nemůžete vytahovat zaklíněná jehňata s rukavicemi na rukou, musíte protáhnout do dělohy prsty, abyste jehně otočili, omotali provaz kolem jeho nohy nebo sevřeli nohu holýma rukama, takže Deliiny ruce byly po celou dobu zmrzlé a mokré, později popraskané a krvácející. Ranč zajistil porodnímu týmu k přespání nějaké upravené staré školní autobusy, a ona padla na lůžko při rozbřesku, jenže pak nemohla usnout třesouc se v nevytápěném autobuse pod našedlým denním světlem pronikajícím okny a nekonečným denním lomozem přicházejícím od porodních přístřešků. Všichni porodníci cítili bolest v krku, byli nachlazení, ztěžka kašlali. Roy Joyce vyhlížel zničeně, hluboké váčky pod očima modré jako modřiny, a Delia si domyslela, že vypadá velmi podobně, přestože od zahájení sezóny neviděla zrcadlo, dokonce si ani nerozčesala své vlasy kartáčem.

Do konce druhého týdne neporodila pouze hrstka bahnic. Noci se zklidnily. Počasí se vyjasnilo a tenká vrstva sněhu na trávníku roztála. Když se měsíc na obloze ztrácel, Delia stála mimo mateřské ohrady lokajíc kávu z termosky. Zaklonila hlavu a pozdržela chvíli horkost kávy v ústech, a jak ji polykala, rovnajíc bradu zachytila zbytek zeleného záblesku a tenkou žlutou čáru pronikající po nebi v takové dálce, že by si každý pomyslel, že je to meteor. Jenže to zářilo a padalo z jihozápadu přesně na západ, možná rovnou na Lazarovu plošinu. Stála a pozorovala to. Byla zatraceně unavená, bolelo ji v krku bez vyhlídky na zlepšení a stěží dokázala sevřít prsty kolem termosky, jak byly popraskané a citlivé.

Řekla Royovi, že se cítí pod psa, a jestli si myslí, že to zvládne, když si zajede do města na kliniku urgentní péče, nasedla do jednoho z náklaďáků na ranči, jela chvíli nahoru po silnici, aby poté odbočila na vyježděnou cestu, která vedla na Joea-Johna.

Noc byla zcela jasná a člověk viděl věci na velké vzdálenosti. Byla ještě dobrou hodinu cesty od letních pastvin churro, když začínala vidět slabý žlutooranžový svit za černou linií hřebenu, nesmělá aureola jako ty, které označovali vzdálené ohně na hřebenech během letních nocí.

Musela nechat náklaďák dole pod plošinou a vylézt poslední míli nahoru po svých, vzít si z odkládací skříňky baterku a pokusit se s ní najít cestu vzhůru, protože třepotavě načervenalé světlo už nesvítilo, a v tu chvíli se obloha zatáhla mohutným černým kouřem a skryla hvězdy. Její oči bolely, pálily a slzely, ale kouř uklidnil její bolest v krku. Kráčela pomalu vzhůru, dýchajíc ústy.

Křídlo vypálilo kluzkou cestu mezi rozesetými jalovci kolem vrcholku plošiny a rozpadlo se zhruba na stovku kousků. Pochodovala spáleným lesem a mezi rozesetými troskami, baterku namířenou do kouřovité temnoty. Nečekala, že by mohla najít to, co chtěla, ale támhle byl. Ležel stranou od rozprášených trosek kovu, stranou na hladké skále na hraně rozsedliny. Nepatrně lapal po dechu a jeho tenká srst byla slepená krví. Ležel způsobem, z něhož okamžitě usoudila, že má zlomenou páteř. Když zahlédl Delii přicházet, jeho obočí se svraštilo strachem. Nemocný či zraněný pes kouše, to věděla, přidřepla si však vedle něj. To jsem jenom já, upozornila jej svítíc baterkou do svého, nikoliv jeho obličeje. Pak k němu promluvila: „Dobrá,” řekla, „už jsem tady,” aniž by příliš přemýšlela o tom, co ta slova znamenají a zda vůbec něco znamenají a vzpomněla si až později, že byl pravděpodobně stejně hluchý. Zavzdychal a přesunul svůj pohled z ní do střední vzdálenosti, kde jak si myslela, se snažil soustředit na blížící se smrt.

Takhle zblízka se psovi už tolik nepodobal, pouze protáhlým tvarem hlavy, přehnutýma ušima a temnotou jeho kulatých oči. Ležel na zemi položený na boku jako pes, který právě přeběhl kolem a teď umírá na straně u silnice, ale člověk by ležel stejným způsobem, kdyby umíral. Měl malé ruce s prsty bez nehtů v místě, kde byly drápy a přední tlapy. Delia mu nabídla lok vody ze své lahve, ale nevypadal, že by o ni stál, a tak tam s ním v tichosti seděla a držela jej na ruku, která byla jemná jako jehněčí kůže proti popraskané a zdrsněné svalovině její dlaně. Baterky v baterce se vybily, a jak tam seděla ve studené tmě, našla jeho hlavu a hladila ji, pohybujíc poraněnými prsty lehce po jeho lebce, kolem měkkých uší a uvolněných skráních. Jistě, dobrá, můžeš jít.

Slyšela jej vzdychnout, a pak znovu, a pokaždé uvažovala, zda tento už bude jeho posledním. Zvykla si uvažovat, co by s psím mužem dělal kojot nebo zvláště pes, a teď, kdy čekala, zda se opět nadechne, začínala si přát, aby s sebou vzala Ježíše a Alici, ač nejen kvůli téhle staré zvědavosti. Když její muž před lety zemřel, v okamžiku, kdy naposledy vydechl, pes, jehož měla tehdy u sebe, divoce zaštěkal a běhal tam a zpět od předních dveří k zadním, jako by zaslechl nebo viděl něco, co ona nemohla. Lidé říkali, že to byla odcházející duše jejího muže nebo anděl vcházející dovnitř. Netušila, co to pes viděl nebo cítil, ale toužila po tom se to dozvědět. A teď si přála, aby tady s ní pes snášel toto svědectví.

Hladila ho i poté, kdy zemřel, kdy už si byla jistá, že je mrtvý. Nepřestala, dokud jeho tělo nevychládlo, a poté se ztěžka zvedla ze zakrvácené země, sesbírala kameny a navršila je na něj do výšky několika stop, takže jej nic nemohlo najít nebo vyhrabat. Neměla ponětí, co by měla provést s torzem lodi, a tak s ní neudělala vůbec nic.

V květnu, když opět přivedla ovce churro na Horu Joea-Johna, úlomky ztroskotané lodi už dávno erodovaly, byly malé a s jemnými okraji jako kousky mořských kamenů, které najdete na pláži, a jí došlo, že takhle byly nejspíš i zkonstruovány: rozpadnout se na kousíčky tak malé, že si jich stěží někdo povšimne, a pak se rychle rozptýlit. Ale kameny, které navršila na tělo, vypadaly jako základ něčeho, a tak se pustila do pomalého vršení je na sebe do podoby pastýřské mohyly. Také sesbírala všechny jemné kousky erodovaného křídla a rozložila je v rozšiřujících se kruzích kolem základny mohyly. Pokračovala v hromadění kamenů po celé léto až do září, kdy pahorek dosahoval výšky patnácti stop. Rána, kdy zůstávala s ovcemi na míle daleko, jej hledala dalekohledem a přemýšlela o způsobech, jak jej ještě navýšit, a uvažovala, co je asi pohřbeno pod těmi ostatními pastýřskými mohylami, které tu v krajině vystavěli. V noci pozorovala oblohu, ale nikdo si pro něj nepřišel.

V listopadu, když skončila s ovcemi a odešla do města, vyptávala se a narazila na muže, který se zajímal o pozorování hvězd a teleskopy. Půjčil jí nějaké knihy a poslal ji do jedné zastavárny a ona vrazila většinu své roční mzdy do teleskopu 14 x 75 s reflexním objektivem. Za jasných nocí, kdy nebyl vidět měsíc, se s astronomem scházela na baseballovém hřišti Little League a sedávala na skládací plátěné židličce s okem v hledáčku teleskopu, zatímco on jí popisoval, co vidí: Jupiterovy měsíce, mlhovinu Pelikán, galaxii Andromeda. Teleskop stál na trojnožce a on jí ukázal, jak udělat malé narychlo vytvořené zařízení, díky němuž mohla namontovat na trojnožku i svůj starý dalekohled 7 x 32. Používala dalekohled kvůli jeho širšímu pohledu na hvězdokupy a malým konstelacím. Byla netečná vůči většině nepříjemností, dokázala tiše sedět hodiny v jediné pozici, zuby drkotající zimou, hledíc na nezměrnou nebeskou klenbu, až zcela prokřehla a ztuhla sotva schopná vstát a vrátit se domů. Astronomie, jak zjistila, byla prací vyžadující trpělivost. Té jí však ovce naučily, nebo ji měla v povaze ještě předtím, než se jich ujala.