Menu
TOPZINE.cz
Apetit

Povídka: Molly Gloss – Sezóna jehňátek (Lambing Season) – 1. část

Redakce

Redakce

11. 12. 2010

Dnešní sci-fi povídka byla nominována na prestižní literární ceny Hugo a Nebula!

Molly Gloss

Američanka, narozena roku 1944, žije v Portlandu ve státě Oregon.

Molly Gloss je u nás prakticky neznámou autorkou, která se kromě sci-fi věnuje zejména historické fikci. Její bibliografie nepřetéká desítkami titulů, zejména delší prózy si však drží velmi vysokou úroveň a každá z nich sahá alespoň po některé z literárních cen, které je na americkém kontinentě možné získat.

Kupříkladu autorčin román The Jump-Off Creak (1989) byl nominován na prestižní PEN/William Faulkner Award a získal oregonskou literární cenu (Ken Kesey Award) i literární ocenění pro autora spjatého s Pacifickým severozápadem (Pacific Northwest Booksellers Award). Dobrého přijetí se dostalo i dalším románovým dílům Molly Gloss, titulům Wild Life (2000, Cena Jamese Tiptreeho, Jr.) a The Hearts of Horses (2007, finalista Oregon Book Award).

V žánru sci-fi se zviditelnila zejména románem The Dazzle of Day (1998), který byl taktéž v užším výběru na Cenu Jamese Tiptreeho, Jr., a několika povídkami. U nás z její nepříliš bohaté tvorby vyšla pouze v polovině 90. let povídka Soukromé mlčení (Personal Silence, 1990), která se dočkala reprintu v tradiční ročence toho nejlepšího ze sci-fi. V češtině povídku najdete v antologii Gardnera Dozoise To nejlepší ze science fiction – První reprezentativní ročenka (č. Kredit, 1994).

Čtenáře jistě zaujme, že Molly Gloss se přátelí mj. s populární autorkou Ursulou K. Le Guinovou, která též žije v oregonském Portlandu. Chcete-li se o autorce dnešní povídky dozvědět více, navštivte její osobní stránky mollygloss.com.

Příběh Delie, pastýřky ovcí churro, resuscituje americkou spisovatelku u nás tím nejlepším možným způsobem. Na liduprázdných horských hřebenech jsou Deliinými jedinými společníky věrní psi, s nimiž brání stádo před dotírajícími dravci. Jenže jednou v noci oblohu prozáří něco, co by dost dobře mohl být pouhý meteorit, kdyby si Delia nebyla jistá, že takový meteorit ještě nikdy v životě neviděla. Povídka Sezóna jehňátek (Lambing Season) byla v roce 2003 nominována na Cenu Hugo, o rok později se v nominacích ucházela i o Nebulu.

Překlad: Jakub Ehrenberger
Ilustrace: Jan Mikulec

Od května do září vyhnala Delia ovce plemene churro a dva psy na pastvu na Horu Joea-Johna. Tamní krajinu měla po celé léto téměř celou pro sebe. Ken Owen posílal se zásobami potravin každý druhý týden jednoho ze svých Mexikánců, jinak byla úplně sama, jen s ovcemi a psy. Měla samotu ráda. Obzvlášť to ticho. Někteří pastýři, které znala, neustále mluvili na své psy, kameny, dikobrazy, zpívali písně a nechávali puštěné rádio nebo si nahlas četli v časopisech, Delia ale dovolila tichu, aby se v ní usadilo, a v brzkém létě se zaposlouchala do šelestění suchých trav jako do jazyka, který by mohla i překládat. Psi se jmenovali Ježíš a Alice.  „Ke mně, Ježíši,” křičela, když hnali ovce. „Běž dál, Alice.“  Od května do září byly tyhle slovní příkazy psům téměř jedinými chvilkami, kdy zaslechla svůj vlastní hlas; tehdy, a když Mexikánec přinesl potraviny, zdvořilá rozmluva ve španělštině o počasí, zdraví psů a plodnosti bahnic.

Ovce churro byly velmi starým plemenem. Ranč O-Bar měl státem přidělený pozemek až k samotnému vrcholku hory, což bylo skalisté území s řídkými travinami, které ovcím churro vyhovovalo. Sveřepí obránci svých jehňat měli svrchní vlnu dlouhou, což jim pomáhalo vzdorovat počasí. Dařilo se jim na řídkých horských travách, kde by jiná ovčí plemena ztrácela na váze a přenechávala své mladé kojotům. Mexikánec byl starší muž. Tvrdil, že si pamatuje churro ze svého dětství v pahorkatinách Oaxaca, berany s jejich čtyřmi rohy, dvěma stáčejícími se nahoru, dvěma opačným směrem. „Buen’ carne,” řekl Delii. Neobyčejně jemné maso.

Na počátku sezóny vál vítr z jihozápadu, vítr, který voněl po jalovci, šalvěji a pylu. V pozdějších měsících foukal přímo z východu, suchý vítr plný prachu a kouře, přinášející déšť suchého listí a semínek řebříčku a řeřišnice. Bouře přicházely často z východu v podobě hrozivých seskupení mraků se srdci popelavě fialovými a šedivě zelenými. V takových chvílích, pokud tábořila na hřebenu, vstala ze svého lůžka a sešla do údolí najít si útočiště, v němž by se cítila bezpečněji. Když pobývala níže, zůstala společně s ovcemi, zatímco nad jejich hlavami zuřila válka, okázalá zubatá záře blesků, hromová dělostřelba dunící lebkou. Zdálo se, že znalost horského počasí a odolnost vůči němu mají churro vyrytu v kostech, jelikož se semkly k sobě a čekaly na konec bouře s překvapivým klidem. Trpělivě stály, zatímco je oslepující déšť tvrdě bičoval.

Pást ovce byla jednoduchá práce, ačkoliv Delia znala několik pastýřů, kteří si to dělali složité, každou chvíli ovce sháněli, drželi je v těsných skupinkách, neustále je přesouvali. Ona nechávala ovce, aby se pásly samy, aby si dělaly, co chtějí, samy se rozhodovaly. Když se nějaká skupina začala oddělovat, zapískala nebo zakřičela a zbloudilci se často otočili a navrátili zpět k hlavnímu stádu. Psy posílala jen tehdy, když se ovce rozutekly nešikovně. Většinu času ovce jen sledovala, ujišťovala se, že mají dostatek potravy, že se stádo nerozděluje a že zůstávají na pozemku vyhrazeném O-Baru. Pozorovala řeč těla ovcí a snažila se s nimi zacházet tak přirozeně, jak jen to bylo možné. Když pro ně chystala sůl, roztrousila ji po kamenech a kořenech, jako by schovávala velikonoční vajíčka, protože si povšimla, že se jim líbí po soli pátrat.

Jarní trávy zvlhčily ovcím trus, a tak bahnicím ostříhala vlnu v oblasti ocasu párem ostrých nůžek s krátkými čepelemi. Zásobila ovce vytěrákem, očistila jim nohy, prohlédla zuby, léčila bahnice postižené mastitidou. Vyčesala psům z kožichu bodláky a prohlédla je, jestli nemají klíšťata. Vy jste tak hodní psi, naznačovala jim rukama. Jsem na vás moc pyšná.

Vlastnila starý dalekohled, 7 x 32, a během dlouhých tichých dní pozorovala stáda divokých koní na míle daleko, střapaté kobyly s pruhy na hřbetě a černýma nohama. Pročítala staré výtisky místních novin, pátrajíc v nekrolozích po jménech, které zná. Četla paperbackové romány, jejichž vazba se už rozpadla, hrála solitér a pátrala po zemi po hrotech šípů a kamenech, které později prodá sběratelům. Pozorovala uschlou hnědou trávu, která byla plná kobylek, brouků, cvrčků a mravenců. Většinu dní však strávila na nohou. Ovce někdy spaly dost daleko od jejího přívěsu a ona se k nim musela dostat před úsvitem, kdy kojoti podnikali své útoky. Většinou byla vzhůru od tří nebo od čtyř a kráčela k ovcím tmou. Někdy se vrátila do tábořiště na oběd, ale vždy byla venku u ovcí opět až do západu slunce, kdy se kojoti mohli vrátit. Až poté se tmou vracela domů, aby napojila a nakrmila psy, navečeřela se a vylezla do postele.

Během prvních let na Joe-Johnu se často vypravila tři i čtyři míle od stáda, jen aby viděla, co je za kopcem nebo prozkoumala složitou architekturu pastýřských památníků. Hromadění plochých kamenů do podoby obelisku bylo běžnou pastýřskou kratochvílí, jejich mohyly stály po celém území pastvin, a přestože Delia nikdy nepocítila nutkání vystavět svou vlastní, obdivovala se těm, které vytvořili ostatní. Někdy kráčela míle mimo svou trasu, aby si prohlédla sloup navršeného kamení zblízka.

Nosila v hlavě mapu celého pozemku rozdělenou do deseti pastvin. Každých několik dní, kdy se ovce přesunuly na novou pastvinu, přestěhovala tábořiště. Vlekla přívěs na nové místo starým pickupem Dodge, přes skaliska, koryta řek, močály a suché louky. Ještě chvíli poté, kdy už motor umlkl a staré těžké tělo náklaďáku se uvelebilo na své pneumatiky, nic neslyšela, hlavu plnou tupého burácivého bílého šumu.

Měla na starosti asi 800 bahnic s jejich jehňaty, z nichž mnohá byla z dvojčat nebo trojčat. Zuřivost bahnic plemene churro při obraně svých potomků způsobovala psům někdy potíže, ale při srovnání s okolnostmi věděla, že její škody to drží nízko. Na Joe-Johnu žilo mnoho kojotů a někdy se sem ve snaze najít si lepší teritorium zatoulala i puma nebo medvěd ze slané pánevní pouště na severní straně hor. Tahle zvířata pokládala ovce za snadnou kořist, což Delia chápala jako jejich právo, a také své právo, její a psů, přidat se na stranu ovcí. Ovce jsou chytřejší, než si lidé běžně myslí, a churro chytřejší než jiné ovce, o něž kdy pečovala. Jenže v polovině léta si kojoti mezi sebou dali vědět, buen’ carne, a Delia se psy měla co dělat, aby udržela ovce v bezpečí.

Ve staromódním pouzdře zavěšeném na opasku nosila kolt ráže .32. Jestli jsi kojot, měl by sis na tuhle ženskou dávat bacha, prozrazovala postojem svého těla a způsobem chůze, když jej zrovna měla u sebe. Zbraň i s pouzdrem kdysi patřila matce její matky, ženě, která přišla na Západ sama a na chvíli se usadila níže v kaňonu řeky Sprague.  Deliina babička ten příběh ráda vyprávěla: Jak jí starostlivý soused, starý mládenec se zájmem o ženy na vdávání, zbraň vnutil v dobách, kdy Klamathové byli ve válce s armádou generála Joela Palmera, a jak ji nikdy nepoužila k ničemu jinému kromě střílení králíků.

V červenci zabil kojot jehně, zatímco Delia kempovala sotva dvě stě stop od ležících ovcí. Stmívalo se a ona seděla na schůdcích přívěsu a četla si knihu obsahující dvojici westernových příběhů, sklánějíc se blíže k jednotlivým stránkám v mizejícím světle. Psi podřimovali u jejích chodidel.  Zaslechla nepatrný zvuk, podivné téměř neslyšitelné vysoké zabečení, které nejdříve nerozpoznala, poté rozpoznala, vyskočila na nohy a zašmátrala po zbrani, křičíc na kojota a na psy. Její křik vyděsil celé stádo, jenže bahnice se zformovaly příliš pozdě, Delia pálila příliš pozdě a nic z toho nevedlo po vyvolání strachu a hněvu k ničemu dobrému.

Lev by si nejspíš odtáhl jehně celé. Věděla, že jedinými důkazy o útoku lva bývá krev na trávě a kousky vnitřností zachycené ve světle baterky.  Jenže kojot je malý, zabíjí zakousnutím do hrdla a poté sežere nejspíš jen játra a srdce, ačkoliv kojotí samice spořádá vše, co se jí vleze do žaludku, zhltá to a přinese do pelechu svým štěňatům. Pistole Deliiny babičky odehnala tohoto dříve, než se stačil zakousnout, a jehně sebou škubalo na trávě celé, krvácejíc jen ze svého hrdla. Jeho matka stála nad ním a rozrušeně a žalostivě bečela, jenže se nedalo už nic dělat a do několika minut bylo jehně mrtvé.

Nemělo žádný smysl se za kojotem hnát a stádo bylo teď stejně poplašenou změtí vzrušení a zmatku. Trvalo hodiny, téměř až do půlnoci, než ovčí matka upustila od svého truchlení, Delia se psy uklidnila celé stádo a znovu jej uložila ke spánku. Mezitím mrtvé jehně na zemi ztuhnulo, a tak jej odtáhla do přívěsu, stáhla z kůže a maso nechala psům, což bylo proti její přirozenosti, jenže to byl nejspíš jediný způsob, jak zabránit kojotům, aby se pro zdechlinu vrátili.

Zatímco psi zpracovávali jehně, stála s oběma rukama zapřenýma do svých znavených zad a dívala se na ovce venku, skvrnitý vzor jejich bělosti téměř opaleskující proti černé krajině a hvězdy vzdálené a zářící nad ztrácejícím se obrysem horských hřebenů. Stála tam chvíli, než se otočila směrem k přívěsu, k posteli, a později pomyslela na to, jak ten kojot a tesknící ovce, šerost červencového měsíce a křeč v jejích zádech, jak se tohle všechno sešlo a bylo důvodem, proč tam stála pozorujíc oblohu, bylo důvodem, proč zahlédla krátký, jasně zelený záblesk na jihozápadě a poté siřičitě žlutý pás razící si cestu nocí, obloukem klesajícím od jihozápadu na západ na Lazarovu plošinu. Byl to široký jasný pás, silný jako duha, namodralý výpar. Nešlo o meteor, těch už viděla tisíce. Stála a pozorovala to.

Vůči věcem na obloze můžete se vzdáleností ztratit odhad. Bylo těžké soudit i to, zda blesk udeřil na tamtom kopci, na tom dalším nebo do údolí mezi nimi. Věděla tedy, že tahle věc padající z oblohy mohla dopadnout také na míle západněji od Lazarovy plošiny, a nikoliv na ni, která byla dvě míle daleko, vlastně dvě míle při nejmenším, a dostat se tam znamenalo překonat všechny hřebeny a skály, přičemž použít náklaďák nepřicházelo v úvahu. Přemýšlela o tom. Toho dne už přesouvala tábor, což byla vždycky namáhavá práce, navíc to byl nesmírně horký den, teď ještě ten rozruch s kojotem. Byla hodně vyčerpaná, únava jako by ji tížila na hrudníku. Neměla tušení, co za objekt to z nebe spadlo. Možná kdyby se tam zašla podívat, objevila by jen mrtvý satelit nebo prasknutý meteorologický balón, a ne mrtvé nebo polámané lidi. Kondenzační stopa se pomalu ztenčovala, zatímco tam stála a pozorovala ji. Stával se z ní široký pás nažloutlých mraků proti černotě, s polem hvězd matně zářících za ním.

Po chvíli vlezla do náklaďáku, vzala láhev na vodu a naplnila ji, z přívěsu přinesla lékárničku, několik náhradních baterií do baterky a plnou hrst zásobníků do pistole, nacpala všechny tyhle věci do batohu, vklouzla rameny do popruhů a zahájila svůj výstup ze ztemnělého tábořiště a od spících ovcí. Psi zanechali žvýkání mrtvého jehněte a pustili se úzkostlivě za ní, aby ji buď následovali, nebo nenechali opustit ovce. „Zůstaňte tady,“ přikázala jim ostře, a tak se vrátili, postavili se vedle stáda a sledovali, jak odchází.  Ten kojot už s námi dneska skončil. Tohle jim naznačovala pohyby těla, zatímco kráčela pryč, a věřila, že je tomu opravdu tak.

Teď, když se rozhodla jít, kráčela rychle. Tohle byl její šestý rok tady v horách a za tu dobu poznala krajinu poměrně dobře. Baterkou si nesvítila. Bez ní si navykla na tmu prosvětlenou hvězdami a byla schopná rozeznat kameny a vybrat si cestu. Vzduch byl chladný, ale nasycený pachem tepla stoupajícího ze skal a vyprahlé země. Neslyšela nic kromě vlastního dechu a skřípání bot po oblázkové půdě. Jednou v tichosti zakroužila kolem menší sova, potom odlétla směrem k řadě topolů stojících jako černé siluety na severovýchodě.

Lazarova plošina byla rozsáhlým vyzdviženým čedičovým masivem vyrůstajícím nad divoký jalovcový les. Jak šplhala mezi stromy, pach něčeho jako ozón nebo síra výrazně rostl a vzduch ztěžkl prachem. Chapadla žlutého kondenzátu visela ve větvích stromů. Pokračovala přes vrchol plošiny až na místečka na skále, která skýtala pohled na západ.  Dole ve strmém prostoru pod ní ležel na zemi velký kus kovu ve tvaru křídla. Nejdříve se domnívala, že se odtrhlo od letadla, jenže si záhy uvědomila, že jde o celý objekt, nezlomený, a přestala pátrat po zbytku trosek. Přidřepla a prohlížela si jej. Žlutý prach se pomalu snášel z oblohy, opylující její vlasy, ramena, špičky bot, slabě rozmazávající olejovitě černý lesk křídla, respektive objektu ve tvaru křídla.

Druhou část povídky čtěte zde

„Lambing Season“ by Molly Gloss.
Copyright © 2002 by Molly Gloss. First published in Asimov’s Science Fiction, July 2002. Published in the Czech translation by permission of the author.

Copyright © 2010 for the Czech translation by Jakub Ehrenberger

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Povídka: Molly Gloss – Sezóna jehňátek (Lambing Season) – 1. část