Povídka: Ellen Klages – Nad vodou (Flying Over Water)

Poetickou povídku americké autorky Ellen Klages, jež byla v roce 2001 nominována na cenu Nebula, uvádíme ve dvou částech. Dospívající dívka, která neroste zrovna do krásy, vyrazila na nedobrovolné prázdniny na tropickém ostrově s matkou a mladší sestrou.

Ellen Klages

Američanka, narozena ve státě Ohio, v současnosti žije v kalifornském San Francisku v malém domku plném podivných a podivuhodných věcí.

Na kontě má Ellen Klages dvojici nežánrových románů pro mládež. Za svůj knižní debut The Green Glass Sea (2006) o dvojici dívek vyrůstajících za druhé světové války si vysloužila několik regionálních literárních ocenění a Cenu Scotta O’Della pro nejlepší práce v žánru historické fikce. Na román navázala jeho pokračováním White Sands, Red Menace (2008).

Mnohem výraznější jsou však její povídky, z nichž nemalou část shromáždila v reprezentativním sborníku nazvaném Portable Childhoods (2007). Ve výběru nechybí třeba autorčina noveleta Cikánka času (Time Gypsy, 1998, č. Trochu divné kusy 2, ed. Martin Šust, Laser-books 2005) nominovaná na ceny Hugo a Nebula nebo její nejznámější kratší práce, Suterénní magie (Basement Magic, 2003, č. Fantasy & Science Fiction 2006/02), která v roce 2005 ocenění Nebulou získala. Po téže literární ceně Ellen Klages sahala už v roce 2001, povídka Nad vodou (Flying Over Water) však tehdy zůstala pouze mezi nominovanými.

Více informací o autorčině bibliografii i životě najdete na jejích osobních stránkách ellenklages.com.

V příběhu Nad vodou (Flying Over Water) autorka představuje mladou dívku Kritter, která ve společnosti své matky a mladší sestry tráví prázdniny u moře. Musí se přitom srovnat s trochu nepříjemnou pravdou, že už zdaleka není malá holčička, přičemž do krásy zrovna neroste. Povídku, nominovanou v roce 2001 na prestižní žánrovou Cenu Nebula, uvádíme ve dvou částech.

Překlad: Jarmila Komancová
Ilustrace: Štěpánka Jislová

Jarní prázdniny. Kritter sedí v hotelové restauraci a v šatech, které si musela obléci do letadla, se necítí zrovna příjemně. Pošoupne si židli o další kousek k balkónu, aby viděla na vodu a mohla se tvářit, že tu není s rodinou. Jde jen o chybu v zasedacím pořádku.

Když letěli v letadle nad vodou, otec vysvětloval, že tmavě modrá barva znamená, že jsou tam útesy – skály a korály jen pár stop pod hladinou. Vyprávěl jí o rybách, které tam žijí. Kritter pozoruje vodu a přemýšlí o nich. V rybníku na dědově farmě jsou okouni, ale voda je tam kalná a zelená, dokonce i za slunečných dnů.

Tahle voda je fantasticky modrá – tyrkysová. Ne, tyrkysová je vhodný výraz pro barvu trička, které má na sobě muž u vedlejšího stolu, nebo pro kameny, které lemují jeho masivní náramkové hodinky. Jenže ty jsou proti téhle vodě stejně obyčejné jako šedá březnová obloha u nich doma. Barvy vody se prolínají jedna přes druhou. Od světlé, jasně zelené, po nejtmavší modrou. Kdyby tu byla její nejlepší kamarádka Annie, mohly by tu prožít spoustu dobrodružství. Mohly by si hrát na piráty, kteří hledají poklad, nebo na bohaté lidi, kteří se plaví kolem světa po exotických místech jako je Pago Pago nebo Rangún. Mohly by–

„Kristýno, myslím, že už jsi těch chipsů snědla dost,” ozve se její matka a přeruší tak tok dívčiných myšlenek. „Vím, že jsou prázdniny, ale to není důvod, abys celý týden zapomínala na svoji dietu.”

Kritter – jinak jí říkají jen rodiče a učitelé – s sebou trhne a vytáhne ruku z misky s ostrými tortilla chipsy. Pomalu a rozvážně si jeden po druhém vkládá do pusy a sleduje, jak se matčiny rty svírají nelibostí. Neříká nic, ale Kritter si další chipsy nebere. Je to remíza.

Matka je štíhlá, jemná dáma se světle modrýma očima. Když si stáhne blond vlasy do culíku – při tenise nebo než jde v pátek k holiči – vypadá jako Barbie.

Kritter ví, že podle ní by nikdo panenku nevytvořil. Když byla mladší, slýchávala, že je stavěná jako otec, zkrátka robustní dítko. Líbilo se jí to. Znělo to silně a nezdolně, jakoby vojensky. V pubertě změkla – začaly se jí zvětšovat boky a prsa do obdélníkového těla – bez toho, aby se změnil jeho tvar. Matka říká, že se z ní stává žena. Ale Kritter ví, že to není ten druh ženy, jaký má matka na mysli, a cítí se za to zodpovědná, asi jako kdyby si vybírala z katalogu těl a zvolila špatně.

Vrhne dychtivý pohled na misku s chipsy, ale posune židli o další kousek stranou a nic neřekne.

* * *

Druhý den ráno po snídani zastaví v přístavu před hotelem světle modrý trajekt. Otec vykročí na malý, kývající se můstek. Jsou prázdniny, ale on je tady za obchodem. Kvůli pracovním schůzkám bude celý týden v hotelu na pevnině a přijede za nimi v pátek.

Mávají mu na rozloučenou, a když zvuk motoru zní už jen jako tiché bzučení, matka se otočí a řekne: „Tak a teď jsme tu jen my děvčata.” Říká to vesele, jako kdyby to bylo bůhvíjak báječné. Kritter by byla radši na lodi.

Kromě její sestry Beth Ann, které je osm a tudíž není moc zajímavá, jsou v hotelu kromě dospělých jen starší děti. Minimálně středoškoláci. Všechny holky mají oblečené bikiny a kluci se předvádějí, dokud se holky nezačnou chichotat. V jejím věku tu není nikdo.

Bydlí v dvoupokojovém bungalovu s verandou přímo na bílé písečné pláži, která patří k malé laguně. Kritter si vybalí šnorchl – neonově žlutou plastovou trubici s jasně růžovým gumovým náustkem – a položí ho na levou stranu od neviditelné čáry, která ve skříni odděluje její věci od haldy sestřiných knih o Nancy Drew a dětských plážových oblečků ve stylu Malibu Skipper.

Nové plavky si vybalí až jako poslední, odsouvá je stranou, aby nejdřív vyndala ponožky a pak sandály, trička a paperbackové vydání Toulek s Charleym, které plánuje přes prázdniny přečíst. Nakonec jsou plavky – zmačkaná koule z květovaného nylonu – jedinou věcí, která zůstala v rohu zelené cestovní tašky.

Kritter na ně zírá. Miluje plavání. Je to jediný „sport”, při kterém se necítí nemotorná a nešikovná. Během mnoha letních měsíců, na které si pamatuje, nosily ona a Annie stejné černé jednodílné plavky značky Speedo. Minulý měsíc, jako většinu jar, když si ty svoje zkoušela, zjistila, že z nich vyrostla.

Ale když ji matka vzala k Nickersonům, prošly kolem dívčího oddělení a podél stojanů s kolekcí Speedo a zamířily do Young Miss. Kritter ví, že ona není Mladá Slečna. Při té vzpomínce se otřese.

* * *

Prodavačka má brýle na řetízku a je cítit lakem na vlasy. Přes ramena má přehozený žlutý krejčovský metr, který nejprve obtočí Kritter kolem pasu a pak kolem hrudníku. „Věnujeme pozornost poprsí,” řekne, ale mluví jen k matce, jako kdyby tam Kritter vůbec nebyla. Po chvilce se vrací ke kabince s náručí plnou plavek.

„Zkus si tyhle,” řekne a podá Kritter ramínko. „Pak přijď ven a ukaž nám, jak to vypadá.“ Matka rychle poplácá Kritter po rameni a s klapnutím zavře žaluziové dveře.

Kritter zírá na hromadu plavek ležících na lavičce. Žádné z nich nejsou černé. Mají pastelové barvy – růžovou, zelenou, světle modrou – a na všech jsou květy. Když sejme z bílého plastového ramínka horní díl, všimne si, že je na něm zapínání. Předek plavek vypadá jako by v něm už někdo byl. Myslí, že jsou v nich zmačkané noviny, jako v peněženkách a batozích, které se takhle vycpávají, takže víte, jak budou vypadat, až budou obsahovat papírové kapesníky, klíče a další věci. Ale tohle nejsou noviny. Je to pevná bílá látka – podprsenka – všitá přímo do plavek. Mrskne s nimi o zem. V něčem takovém se přece nemůže nikdo koupat.

Sundává z ramínek jednu květovanou hrůzu za druhou. Všechny jsou stejné. Má chuť je přehodit přes dveře a utéct tak rychle, jak to půjde. Pryč z kabinky, pryč z obchodu, pryč ze života. Jenže je v pasti. Přede dveřmi čeká matka. Kritter tečou po tváři slzy marnosti. Její jedinou nadějí je, že když ji matka uvidí v těchhle plavkách, pozná, že jsou směšné, a půjdou koupit černé Speedo. A pak odejdou domů.

„Krissy?” klepe matka na dveře. „Čekáme.“

„Vteřinku.” Kritter si setře spodní stranou zápěstí z tváře mokrou stopu. Vyloví z hromady na podlaze jedny plavky, škube s nimi a natahuje je v naději, že prasknou. Ale to se nestane. Šňůrky se jí zaříznou do ramenou a bílé misky jsou větší než její prsa, která nejsou nic víc než boule s měkkým růžovým prostředkem. Zaboří do nich prst, a když ho odtáhne, v kulatém kopečku zeje kráter.

Má pocit, jako by si oblékla brnění. Naškrobené květované brnění. Otevře dveře.

„Tyhle vypadají dobře,” řekne matka.

Prodavačka souhlasně kývá hlavou. „Pojď sem, zlatíčko. Podíváme se, jak ti sedí.” Prodavačka se otočí k matce, aniž by čekala na Kritteřinu odpověď. „Myslím, že je to správná velikost, viďte?”

Matka přikývne a usměje se. „Chceš tuhle barvu?” zeptá se Kritter.

To se jí musí zdát. Kritter se snaží zachránit. „To zrovna ne. Spíš jsem myslela na černé Speedo. Jako loni.”

Matka si povzdechne a vymění si pohled s prodavačkou. „Předpokládáš, že tmavá barva bude trochu víc… zeštíhlující?” Prodavačka civí na Kritter, pak kývne a pospíší si k dalšímu stojanu.

„Mami, v těchhle nemůžu plavat,” řekne Kritter zoufale. „Chci Speedo, jako jsem–“

„Ne,” řekne matka. „Teď, když se ti mění postava, jsou věci jinak.” Použije tón znamenající tahle-konverzace-skončila (mladá dámo) a Kritter ví, že ortel je vynesen.

Prodavačka se vrací s jinými plavkami. Jsou černé, ale mají kolem pasu rozevlátou sukýnku s bílými puntíky. Kritter mlčí. Nemá co říct. Zamíří k hromadě plavek, a aniž by se dívala, jedny vytáhne a položí je na pult.

Matka se na prodavačku usměje: „Vezmeme si tyhle, prosím.”

* * *

Když se Kritter vynoří z koupelny v bungalovu, plavky zakryté bílým ručníkem, co to jde, sedí matka na verandě se sklenicí ledového čaje a tlustou knihou. Beth Ann se vrtá v písku na okraji pláže.

„Tady jsi,” řekne matka a podívá se přes okraj slunečních brýlí. „Sluší ti to. Myslím, že tahle barva ti sedí.”

Kritter neřekne nic. Nemá tušení, jak vypadá. Zrcadlu se vyhnula s tím, že bude stačit, co uvidí matčinýma očima.

„Můžu si teď jít zaplavat?” zeptá se po chvíli.

„Ano, smíš tak daleko, kam dohlídnu. A jen uvnitř laguny. Moře je příliš rozbouřené. Je to nebezpečné. Jasné?”

Kritter tiše přikývne a sejde k okraji vody. Poklidný modrý ovál laguny jiskří v horkém ranním slunci. Obvod je kamenitý – vypadá jako dvě tmavé zubaté závorky zakončené bílou písečnou pláží. Po padesáti yardech se úžina rozvírá na volné moře. Po obou stranách jsou velké kameny, a zatímco je Kritter pozoruje, o jeden z nich se tříští vlny, rozstřikují se ve vzduchu jako déšť a vytváří deset stop vysoký mlžný opar.

Dívka odloží ručník do písku a připevní šnorchl na žlutou plastovou masku tak, jak jí to ukazovali, a doufá, že to bude stát za tu námahu. Než odjeli, přihlásila ji matka do potápěčského kurzu. Konal se každou sobotu odpoledne. Učila se nasazovat si masku a používat výstroj. Samé veledůležité věci. Mohla vidět pod vodou, ostře a jasně, ale copak tam bylo něco k vidění? Jen tmavé čáry na dně bazénu. Mince v odtoku. Své nohy, zvětšené, podivně bílé a tlusté.

Vyklepe písek z masky, nasadí si šnorchl do úst a postaví se. Ploutve znemožňují chodit normálně, takže se pomalu brodí pískem a než se ponoří do vody, připadá si ještě nemotornější než jindy.

Voda jí sahá až k pasu, ale stále je tyrkysová. Když na hodinách kreslení vymývala štětce, sledovala, jak barva víří od konců štětinek a barví vodu ve sklenici od burákového másla sytou temnou modří. A přesně tohle cítí, když vstupuje do laguny. Jako by ve vodě, kde stojí, někdo, nějaký bůh, vymýval všechny tyrkysové štětce světa.

Zvedne ruku a napůl čeká, že bude zbarvená do modrozelena. Ale na její kůži je jen čistá voda. Leskne se v paprscích slunce a shlukuje se do kapiček na drobných chloupcích jejího předloktí. Poupraví si část masky, a pak se otočí a potopí se.

Když ponoří do vody tvář, svět, tak jak ho zná, se rozplyne. Je sama v chladném, tekutém prostoru, kde kromě jejího dýchání neexistuje žádný jiný zvuk. Fascinovaně se rozhlíží, zatímco nekonečná pavučina lámajícího, mihotajícího se slunečního světla tancuje po plochém písečném dně. Udělá krok a sleduje, jak jí na noze kreslí obrazce elektrizujících krajek.

Jediným pohybem ploutví plavně proklouzne vodou a zjišťuje, že ani nepotřebuje používat ruce. Připaží je a mává dlaněmi u pasu jakoby zakrnělými ploutvičkami. Jak se pohybuje vpřed, kolem těla se tvoří vzduchové bubliny. Vzdušné proudy, napadne ji. Tryskové proudy. Aerodynamické, hladké a mocné.

V polovině cesty přes lagunu narazí Kritter na první útes. Klouže nad hranatými skalami rozprostřenými pár stop pod ní a nahlíží do miniaturních kaňonů. Vypadají jako Wyoming z letadla – stovky hnědých stínů, strakatých od slunečního světla. Má pocit, jako by létala, létala nad zatopenou západní krajinou, kde zeď kaňonu svítí růžovými a světle zelenými sasankami, které by byly obrovité, kdyby se skutečně objevily poblíž Cheyenne.

Dokončení povídky najdete zde.