5 fotek 
Tanečník a choreograf Petr Zuska již deset let vládne Baletu Národního divadla. K oslavám patří mimo jiné festival s názvem Petr Zuska Gala X, který divákům představuje jeho tvorbu. Rozhovor pro TOPZINE.cz se točil kolem šéfování, úspěchu, velkých výzev, ale také češství a lásky k Praze. [album:https://www.topzine.cz/wp-content/plugins/dm-albums/dm-albums.php?currdir=/wp-content/uploads/dm-albums/rozhovor-petr-zuska/|width=660]
Jste na sladké?
Notorický pojídač čokolády nebo dortů nejsem, ale jednou za rok se stane, že sním u televize na posezení sklenici nutely.
Tanečník Fred Astaire totiž řekl, že tanec je sladká práce. Cítíte to tak?
V přeneseném slova smyslu ano, je to o pocitu naplnění, euforie…
Jaký je tedy tanec, ve vašem případě balet, v nepřeneseném slova smyslu?
Je to o potu, je to o štěstí, je to o emocích, které v divadelním umění nemůžou chybět. Chuťově ale na tanci nic sladkého není, spíš naopak. Snažil bych se vymyslet nějakou trefnější metaforu.
Zkuste to.
Tanec je krásná práce (smích).
To, že tanec je krásná práce, jistě zrcadlí i právě probíhající projekt Petr Zuska Gala X. O co jde?
Jedná se o festival, který je retrospektivou mé tvorby během posledních deseti let, protože letos slavím první kulatiny na postu šéfa Baletu Národního divadla. I když nejsem vyhledávač jubileí, měl jsem pocit, že by bylo fajn si tuhle konkrétní desítku, za kterou je kus práce nejen mě jako choreografa, ale celého souboru, připomenout.
Čtěte také: Šéf Baletu Národního divadla slaví první kulatiny
Dá se šéfování Baletu Národního divadla srovnat s šéfováním firmy?
Myslím si, že základní parametry šéfování, jednání s lidmi, manažerství, určitého charismatu, který člověk na vedoucím postu potřebuje, aby ty lidi přesvědčil, jsou univerzální. V některých oblastech se to ale samozřejmě obor od oboru dost liší.
„Pokud bych nemohl umělecky tvořit, šéfem Baletu prostě nebudu.“ Zdroj: Pavel Hejný, ND
Není slovní spojení umělecký šéf spíše protimluv? Jde to vůbec dohromady?
Já jsem v první řadě umělec, ale ve vší skromnosti si myslím, že to, co se ze souboru Baletu Národního divadla za těch deset let stalo, jak dneska vypadá, ze mě dělá i dobrého šéfa. Často se mě ptají, jak zvládnu vedle šéfování ještě choreografovat, a to nejenom tady, ale i venku, a jak ještě k tomu stíhám tancovat? Já to mám ale tak, že pokud bych nemohl umělecky tvořit, tak prostě na postu šéfa Baletu nebudu.
Být šéfem pro vás tedy není meta?
Tady v Česku se to tak bere, ale já se k šéfování dostal v podstatě náhodou, neusiloval jsem o to. Byla to ale výzva, na které jsem mohl vyzkoušet své síly. Říkal jsem si, že stojí za to do toho jít. V případě průšvihu to bude zkušenost, pokud se dostaví úspěch, jedině dobře. V zásadě jsem tvůrčí člověk a to, že právě teď šéfuji, je jenom nadstavba. Určitě to není tak, že bych byl hlavně šéf a pokud zbude čas, udělám nějakou choreografii. Myslím, že se mi to daří skloubit.
Učil jsem se být šéfem za pochodu?
Určitě, žádná škola pro šéfy Baletu není, takže záleží hlavně na tom, jak je člověk vnitřně vybavený, jestli má nějaké buňky k vedení lidí, jestli má v sobě sílu dělat rozhodnutí, čelit a neobcházet konfliktní situace. Důležitý, ale náročný, je také balanc mezi tím být citlivý, naslouchat lidem a zároveň si udržet svůj názor. Pokud existuje dobrá proporce mezi všemi těmito vlastnostmi, je tady šance být dobrým šéfem.
Recenzujeme: Petr Zuska spojil extrémy. Bláznoviny překvapily
Čím měříte úspěch, ať už svůj či týmu, který vedete?
Z vnějšího pohledu to může být návštěvnost daného titulu a musím říct, že v poslední době se baletním představením daří zaplnit průměrně 80 až 90 % hlediště. Taky dostávám spoustu krásných dopisů, což je pro šéfa asi největší zadostiučinění. Dalším aspektem by mohly být kritiky takzvané odborné veřejnosti, z tohoto hlediska ale máme za posledních deset let mnohem větší úspěšnost v zahraničí než doma. Já osobně ale považuji za největší měřítko úspěchu vnitřní pocit. Měl jsem to tak jako tanečník a mám to tak i jako choreograf.
„Kdysi jsem si myslel, že co je tady, je blbě a co venku, je dobře.“
Co konkrétně je ten nejlepší vnitřní pocit?
(Zamyslí se). To je takové nepojmenovatelné něco. Nejjednodušší to má tanečník, který odtancuje, dostane kytku a ten moment, kdy lidi tleskají a řvou Bravo, to je třeba daleko víc než výplata. Choreograf to má podobně, jen ne tak okamžitě, protože tvorba inscenace je proces s nejistým výsledkem plný propadů a euforie. Úplně nejhorší to má šéf, který se snaží dělat všechno nejlíp, jak to jde, ale málokdo ho má rád. Výsledky jeho práce jsou tak nehmatatelné a to, že by někdo přišel, poklepal mu na rameno a řekl: „Tohle jsi udělal fakt dobře.“, to se téměř nestává. Nebo jen výjimečně.
Má tanec, konkrétně balet, nějaký národní přízvuk?
Ještě před pár desítkami let šlo poznat, který tanečník je z Ruska, Francie nebo Ameriky, ale dnes se rozdíly smazávají, protože všechno začíná být otevřené a různé vlivy se prolínají. Chytří pedagogové si berou od všeho něco, což je podle mého názoru dobře, protože tudy vede cesta.
Mají proto tanečníci lepší možnost uplatnit se po celém světě, nebo to znamená o to větší konkurenci?
Rozhodně mají šanci uplatnit se kdekoli, proto je také v baletu tak velká fluktuace tanečníků. Není raritou mít patnáct národností v jednom souboru. Já jsem třeba tančil v Les Grandes Ballets Canadiens a tam byli Kanaďané ani ne jednou čtvrtinou.
Recenzujeme: Cesty a zastavení představil mistr českého baletu
Žijeme v době bezpočtu talentových soutěží. Jak se hledají talenty do Baletu Národního divadla?
Každý rok tady máme velký mezinárodní konkurz, kam přijde asi 130 lidí. Vybíráme si podle toho, koho zrovna potřebujeme, kdo odchází, komu neprodloužíme smlouvu. Mnoho lidí za mnou přijíždí i na soukromé konkurzy, když na ten oficiální přijet nemohou a já mám z jejich životopisu pocit, že bych se na ně měl podívat.
Existuje v baletu skauting jako třeba ve fotbale?
To ne, ale dělá se burza, kde se sjedou všichni šéfové z celé republiky a kupují tanečníky. Já to ale od začátku tak nějak vnitřně bojkotuji, protože si říkám, že důležitá je motivace a chuť jít do určitého souboru, ne styl kdo dá víc. Tohle nemám zapotřebí.
„Nejlepším měřítkem úspěchu je dobrý vnitřní pocit.“ Zdroj: Diana Zehetner, ND
Hodně cestujete, co na vás dělá v zahraničí dojem?
Nevšednost. Když jsem žil v Kanadě a přijel na pár dní do Prahy, připadal jsem si tady jako turista. Pak mě taxík přivezl před dům v Montrealu a já si řekl, teď jsem doma. Takhle se to člověku prohodí během pár let. Dobré na tom bylo, že když jsem se pak vrátil zpět, cítil jsem euforii, jak je Praha nádherná. Je to zdravé na chvíli vyjet, protože člověk si pak váží toho, co se doma naučil a co to vlastně doma znamená.
Nemáte tedy šéfovský syndrom, že Česko je vám malé a měl byste být v zahraničí?
To jsem si myslel kdysi, že všechno co je tady, je blbě a co je venku, je dobře. Ale tak to není, proto jsem se před deseti lety rozhodl vzít nabídku šéfování Baletu Národního divadla, třebaže jsem měl i zahraniční nabídky. Nelituji toho, i když mě za těch deset let několikrát srazila taková ta česká malost, kam patří závist, alibismus, ignorace, kritizování všeho.
Opravdu je to typické češství?
Nevím jestli naprosto typické. Češství má i mnoho kladných vlastností, tohle je ale bohužel jeho stinná stránka.
Petr Zuska (3. 8. 1968)
- absolvoval choreografii a režii na hudební fakultě AMU v Praze
- v letech 1992–1998 tančil jako sólista Národního divadla
- vyzkoušel si angažmá v Mnichově, Augsburgu a Montrealu
- od roku 2002 působí jako umělecký šéf Baletu Národního divadla
- získal dvě Ceny Thálie za interpretaci (1993, 1997) a mnoho dalších cen za choreografii
