3 fotky 
Proč chodit lidem na ruku, když se dá úspěchu dosáhnout i tehdy, jakmile se vsadí na svéráznost a tvrdou dřinu? Frontman Please the Trees Václav Havelka, se kterým jsme si popovídali na letošním Rock for People, je jedním z těch, kteří tak na zdejší hudební scéně činí. A co víc, jeho snažení začíná pomalu přinášet i nějaké to ovoce.
Foto: Dušan Tománek
Začátkem jara jste získali Anděla v kategorii Alternativa za vaše album A Forest Affair. Překvapilo tě, že se vám podařilo se prosadit v anketě, která je třeba na rozdíl od Apolla nebo Vinyly mezi lidmi více zakořeněná?
Jednoznačně. Nemáme ambice s někým soutěžit, nicméně nás ocenění potěšilo. Hlavně s ohledem na to, co za muziku u nás primárně funguje, co se lidem líbí a když se porovná, jak k tomu přistupujeme my. Na nic si nehrajeme, přistupujeme ke všemu velmi intuitivně, nehledě na prostředí nebo co se kolem zrovna děje.
Ovlivnil tento úspěch nějakým způsobem vaše ambice? Zmínil jsi, že dřív jste s kapelou žádné neměli, máte je teď?
Neřekl jsem, že nemáme žádné, nějaké určitě máme a ty to neovlivnilo. Registruju, že Anděl prošel nějakýma změnama a že v porotě sedí lidi, kteří se o muziku zajímaj. Tím pádem tomu dávám nějakou váhu.
Pořád ale cítím, že jdeme spíš tzv. proti proudu, což nás osvobozuje. Jinak to dělat neumíme. Člověk si to musí nastavit sám v sobě, tu motivaci. Pro mě, nás, to je ta práce, potřeba to dělat. Nejsou to peníze ani úspěch v podobě davů fanoušků. Pro mě je na příklad nepředstavitelný, že bychom dokola dělali to samý jenom proto, že to lidi očekávaj. Cítím to přesně naopak.
Jestli to chápu správně, tak se pokoušíš říct, že nemáte potřebu se za sukcesem hnát, ale že věříte, že si vás najde sám.
Pro mě je jediná cesta, jak to dělat – s přesvědčením a odhodláním, prostě naplno. Jinak to neumím. Není to pro mě koníček. My stavíme na maximálně osobním přístupu, vztahu s lidma. Princip, jakým fungujeme nebo kde hrajem, je na tom postavenej. Nežijeme ve vesmíru, kde jezdíš po klubech a chceš po promotérovi striktní honorář, protože se přeci chceš hlavně muzikou živit. Představa je to krásná, ale na druhou stranu realita je úplně někde jinde a jsme rádi za možnost hrát pro lidi, který nás chtějí slyšet.
Myslím, že zásadní problém dnešní doby je jakási až zvrácená potřeba mít všechno hned teď, přičemž je to absolutní protipól přirozených principů, na kterých věci fungují. A další věc je, že tím co člověk dělá, ať je to hudba nebo cokoli, musí žít a právě ta práce ho identifikuje, definuje. Mě nezajímají argumenty typu “my to přeci nemyslíme vážně, je to jen zábava nebo vždyť to jsou přeci fajn lidi.“. Z toho mám husí kůži. Zaujme mě to až když cítím, že je konkrétní věc dělaná vážně. Musím cítit vzrušení. Což je u nás hrozně těžký najít. Dneska nikdo nejde do konfliktu. Všichni chtěj pohodu a klid. Nehledě na to, že se lidi odvolávaj na jakousi krizi, kterou ve výsledku mají jen ve svojí hlavě.
Foto: Radek Strnad
Poslední album vám produkoval Jonathan Burnside (Nirvana, Faith No More). Někteří recenzenti mají dojem, že vlivy těchto kapel se ve vašem repertoáru silně odrážejí a jsou i tací, kteří mají zapotřebí vám to vyčítat. Pociťuješ to stejně?
Tenhle názor jsem moc nezaregistroval, každopádně možnost dělat s Jonathanem byla naprosto klíčová, protože je to člověk, který mě inspiruje a bylo pro mě ctí s ním pracovat. Pro nás to byla velká výzva mít možnost naši hudbu postavit do širšího kontextu. Mohli bychom ale přece v klidu sedět doma a myslet si, jací jsme mistři světa.
O spolupráci nás Jonathan prakticky požádal sám po tom, co nás viděl hrát, což pro nás bylo naprosto zásadní. My jsme si na tom nejeli honit triko a díky tomu to nebyl takovej ten sterilní model, kdy přijdeš do studia, chlápek zapne čudlík, nechá tě hrát a pak ho vypne. S jeho zkušenostma a způsobem práce jsme šli hodně hluboko a v písních hledali jejich potenciál, podstatu, experimentovali jsme. Byla to radost, ale taky ne pro každýho. Byl to jeden z důvodů odchodu původního kytaristy Zdeňka Kadlece, se kterým jsem kapelu zakládal. Najednou měl pocit, že neděláme svoji muziku, což je patetický. Každej ale má svoji představu a je to tak dobře. Já přesně vím, co chci, a za nikoho jinýho tohle řešit nemůžu.
Dalo by se říct, že vám Burnside pootevřel dveře za hranice? Pár koncertů mimo svou domovinu jste už sice měli, ale zajímalo by mě, jestli se vám touhle spoluprácí něco ulehčilo.
Něco určitě, celé je to ale o konstantní práci. Iluze o tom, že máš talent a že na tebe někdo někde venku čeká, jsou podle mě mimo mísu. Nevím, proč by se měl někdo zajímat o to, co se tady v muzice děje. Proč by měl hledat talenty.
Je mi jedno, kdo je jakej virtuos nebo zpěvák. Zajímaj mě osobnosti. Stačí si jen projít kluby třeba v New Yorku, kde vidíš za večer desítky mladých kapel někde ze sklepa, který hrajou a vypadaj líp, než kdejaká pseudo úspěšná kapela u nás. Myslím, že to člověku otevře oči.
Často zmiňuješ, že rád spolupracuješ s lidmi mimo kapelu. V čem podle tebe spočívá výhoda externí kooperace?
Pro mě je to hodně o kreativitě. Já prostě nejsem schopnej fungovat na nějaký zajetý bázi, že jsme určitá parta lidí jako Please The Trees a nic víc za tím. Na začátku mi to možná přišlo jako idylka, ale už po odchodu prvního člověka po pár zkouškách mi bylo jasný, že půjde o svébytný těleso, který bude žít svůj život. Personální změny jsou bolestivá a nepříjemná věc, ale čas ukázal, kdo to jak má a já si každý zkušenosti i všech lidí, který kapelou prošli, nesmírně cením.
Každopádně zatím v kapele nebyla nikdy lepší atmosféra a kreativní prostředí než jaký tam jsou teď, když je všechno tak říkajíc ořezaný na kost. Hrajeme v základním triu a začala s námi pracovat i zvukařka Maruška Neumannová.
Nenarazil jsi i přesto v poslední době na někoho, kdo by se k vám rád přidal a koho bys i ty sám v kapele chtěl mít nastálo?
Potřebu kohokoliv teď přibírat nemáme ale těžko dělat jakýkoli závěry. V nejbližší budoucnosti budeme pracovat v týhle sestavě. Pomalu začínáme dělat na novém materiálu a několika dalších projektech. Uvidíme, kam nás celej ten proces povede.
Na závěr nejde nezmínit kampaň proti diskriminaci seniorů, v jejímž rámci jste začali hrát se sborem Elpida. Podařilo se vám touhle součinností navázat kontakt třeba i se starším posluchačstvem? A čím je vlastně celá spolupráce obohacující právě pro členy sboru?
Já jsem vždycky vycházel ze starých věcí, umění, hudby. Angažmá v tomhle projektu pro mě tudíž bylo úplně přirozený. Nemám potřebu se vystavovat na nějakejch plakátech, šlo mi spíš o to se za tuhle věc, myšlenku, postavit.
Idea sestavení sboru vznikla s vedením všeobecně prospěšné společnosti Elpida, která provozuje vzdělávací centrum pro seniory v Praze na Pankráci. Pro tu vznikla kampaň, který jsem byl jednou z tváří někdy před třemi lety. Myslím, že za ty roky práce se myšlenka zlepšování mezigeneračních vztahů podařila naším společným fungováním naplnit a teď je na čase projekt zase posunout dál. Začínáme pracovat na novém materiálu a chystají se další koncerty.
Zatím jsme objeli společně kluby po celé republice, účinkovali na mnoha hudebních festivalech, natočili jsme cd EP a v projektu budeme pokračovat, dokud budeme mít sílu, protože téma to bude myslím vždycky aktuální.
