4 fotky 
Místo toho, aby odmaturoval, odešel do francouzské cizinecké legie. Než aby byl vojákem z povolání, vydal se do Barcelony studovat ekonomii. Po letech odešel ze zajištěného místa vrcholového manažera a založil si vlastní firmu. Pak se jednoho dne probudil a rozhodl se, že bude spisovatelem.
Legionářovy os(t)udy jsou autorovou prvotinou, Foto: Nikola Reindlová, TOPZINE.cz
Člověk má pocit, že pro co se Patrik Klán rozhodne, to mu vyjde. Chtěl být legionářem, tak prostě odjel do Francie a stal se jím. Chtěl si založit vlastní firmu, tak opustil teplé manažerské místečko a pustil se do toho. Chtěl napsat knížku plnou humoru a zážitků z legie, tak si sedl, napsal ji a vydal.
Patrik Klán je přesně takový jako jeho knížka. Energický vtipálek, který ale rozhodně ví, z čeho si může utahovat a co by naopak měl brát vážně.
Patrik Klán (1973) přišel na konci minulého roku na knižní trh se svou prvotinou Legionářovy os(t)udy, kde se snaží s humorem a nadsázkou popsat svou službu ve francouzské cizinecké legii. Před odchodem do Francie nedokončil průmyslovku a střední školu si dodělal až během služby v legii. Poté absolvoval vysokou školu ekonomickou v Barceloně, aby po návratu do Česka řadu let pracoval na manažerské pozici v telekomunikační společnosti Erika a.s. V současné době řídí svou vlastní společnost, která je také zaměřená na telekomunikace. Je ženatý a má tři děti.
Výraznou stránkou Vaší knihy je určitě jazyk. Musím přiznat, že některé sprostší výrazy mě trochu zaskočily. Ale chápu, že takhle mezi sebou chlapi mluví…
A to to bývá ještě horší. A vidíte, zase jeden novinář, bývalý dopisovatel Rudého práva z Londýna, mi říkal: „Měls to udělat víc, je to měkký!“ Člověk se nezavděčí nikomu. Pro mě je důležitější, jestli vám to přišlo vtipný. (usmívá se)
Zasmála jsem se, to je pravda. Malou vadou na kráse je ale takový konec-nekonec. Vypadá to, jako byste si připravoval půdu pro další díl.
Máte pravdu, není to nejšťastnější. Nejste první, kdo mě za to kritizuje. A ano, už mám v hlavě další knížku.
Legionáři na misi v Africe, Foto: Archív Patrik Klán
Os(t)udy pokračují v pomyslné linii Hašek-Švandrlík-Škvorecký. Bude tedy ta další kniha zase z prostředí cizinecké legie?
Ne ne. Ta už nebude z armády. Bude to vlastně pokračování s tou hrdinkou, se kterou jsem se poznal ve Francii a o které už jsem psal i v téhle knížce.
Bude to zase trochu exotický, doufám, že i vtipný. Bude to takový malý srovnání, jak některé věci mají národy trošku jinak. A z toho si chci dělat srandu.
Když se vrátím k tomu neuzavřenému konci. Chyběla mi tam strašně jedna věc, kterou jste nakousl už na začátku knihy. Vy jste měl totiž problém s návratem domů, protože podle právního řádu republiky je služba v cizí armádě zločin.
No to bude popsaný v tom druhém díle. (směje se.) Ono je to s tím zákonem složitější. Ale nakonec jsem z toho žádný postih neměl, ani jiní legionáři, co znám.
Co si rád přečtete Vy sám?
Hlavně tu humornou literaturu. Teď jsem dočetl třeba Merde, ale najdu se třeba i v Deniku Ostravaka. Opravdu spíš věci, co mě pobaví. Ale vedle toho mám třeba oblíbeného autora Arnošta Lustiga, třeba Bílé břízy jsou krásný. Nevím proč, ale jeho styl psaní i názory jsou mi blízký.
O cizinecké legii jsem měla takovou představu, že je to příšerná dřina. Vaším záměrem ale bylo podat to jinak, odmytizovat ji a pobavit čtenáře. Člověk má ale po přečtení Vaší knihy pocit, že se v legii jen pije a vymýšlí se srandičky.
Ano, to je ono. Prostě když máte někde kamaráda, kdekoliv, tak to takhle je. Ale popravdě mě nenapadlo, že by to mohlo vyznít až takhle. Já jsem chtěl právě oslovit tu mladší generaci, ale zatím mám pozitivní reakce spíš z mé generace, která právě zažila ještě i tu dobu komunistů. Z těch mladších jste vlastně první, kdo se k té knížce nějak vyjádřil.
Já jsem nechtěl tolik psát o tom, jaká je to dřina, ale právě o tom soužití s dalšími vojáky. Samozřejmě, že to bylo těžký. Člověk pořád běhal, a když omdlíval vyčerpáním, tak ještě dostal přes držku. Děly se tam i smutný věci, ale o tom jsem psát nechtěl.
Vaše knížka má i poměrně dost ilustrací, které mi přijdou dokonalé v tom smyslu, že naprosto pasují s textem. Je to prostě jako deník legionáře, který si do něj občas i něco nakreslí.
No, a vidíte, spousta lidí mi řekla, že to vypadá, jak kdyby to kreslilo dítě. Dokonce jeden člověk byl nedávno přesvědčený, že ty obrázky nakreslily moje děti. Je pravda, že je to takový syrový, a právě to se mi na tom líbí.
Po návratu do Česka jste musel i po pěti letech u legií absolvovat povinnou vojenskou službu.
No jo, šel jsem na civilku. Dělal jsem v nemocnici, nosili jsme dědečky do koupelny a tak. Já jsem moc rád za to, že jsem tam byl. Doteď se třeba kamarádím s tamními doktory.
Dneska už vojna povinná není. Myslíte si, že je to dobře?
Ne, určitě je to chyba. Člověk se tam toho dost naučí. Otrká se.
Potom, co Vám skončila pětiletá smlouva u legie, už jste tam nechtěl zůstat a dělat kariéru coby legionář?
To ne. Byl jsem už vysílený. Bolely mě játra. (usmívá se) Ne…ta fyzická zátěž byla fakt obrovská a už jsem prostě nechtěl.
Jak se Čech z cizinecké legie dostane na vysokou školu ekonomie v Barceloně?
Odjel jsem tam tehdy s tou svou přítelkyní, o které se zmiňuji už v Osudech. Vlastně pobyt v Barceloně se všemi ostudami bude tvořit podstatnou část druhé knihy. Například jsem tam poznal pozdější milenku Václava Klause. Ještě ale nevím, jak s tímto tématem řádně naložím.
Jak byste reagoval, kdyby jednoho dne přišel jeden z Vašich synů a oznámil Vám, že odchází do legie?
(chvilku jen mlčí) Asi bych se o něj bál. Já teda nevím, kam všude ty kluky teď posílají. Ale bál bych se o něj, to jo. Tak vždycky můžou dezertovat. (usmívá se)
Po návratu domů jste musel mít neuvěřitelnou fyzičku. Pořád sportujete?
Nechte toho. Už jenom symbolicky. (usmívá se) Kousek od nás otevřeli tělocvičnu, kam si jdu občas zaboxovat. Vzal jsem tam i syna, ale proti těm mladým klukům už vůbec nemám šanci.
Nechodíte běhat?
Ježíši, to ne. Já už si naběhal svoje. Nikdo by mě k tomu už nedonutil. Moje žena chodí běhat a občas mi říká, abych šel s ní. Ale mě to nebaví.
V knížce se objevuje hodně jmen Vašich kolegů, kamarádů, ale řekla bych, že tím nejvýraznějším je Dan, Čech, se kterým jste absolvoval základní výcvik. Vídáte se?
Nojo, Danouš. Shodou okolností jsme prakticky sousedi. Pořád jsme kamarádi, pořád je to taková ta srdeční záležitost. No, a bydlíme dvě ulice od sebe. Když potřebuju odvézt ženu, děti, tak on je odveze. (usmívá se)
V knížce popisujete, jak Danovi z legie, promiňte mi ten výraz, hrabalo. Stavěl si domek na stromě a podobně. Jak to s ním a legií nakonec skončilo?
Nakonec dezertoval.
Je za to nějaký postih?
Ne. Když utečete, tak máte ještě nějaký čas na to se vrátit, pak teda nějaký trest přijde, to jo. Ale když se nevrátíte, tak se vám nic nestane.
V prvních kapitolách popisujete svůj život před vstupem do legie a zmiňujete se zde o setkání s Tomio Okamurou. V současné době se o něm mluví i jako o možném kandidátovi na prezidenta. Stýkáte se spolu?
Občas si zavoláme. On je dost vytížený. Už na začátku devadesátých let, když ještě nebyl slavný, tak jsme se vídali po jeho návratu z Japonska, kde se mu moc nedařilo. To jsme občas spolu někam zašli. Teď už se vidíme málo.
Čtěte také: Tomio Okamura vypráví svůj Český sen
Sledujete politiku?
Určitě. A právě mi přijde, že Tomio teď hraje až moc na svoji osobu. To je podle mě na nic, protože i kdyby se ve finále stal senátorem, tak mu tohle bude k ničemu. Já ho mám rád. Byli jsme dobří kamarádi a doufám, že kamarádi pořád jsme, ale tenhle jeho populismus mi přijde nanic. Buďto něco chci udělat pro ostatní, nebo ne. Ale jedinec stejně jako v armádě, tak ani v politice nic nezmůže.
