3 fotky 
Všechny jsme o něm snily. Všechny jsme čekaly na to, až se objeví a my budeme okamžitě vědět, že to je on – náš osudový muž. Stejně jako Carrie ze seriálu Sex ve městě vzhlížela k Panu Božskému, i my na něj čekáme. Ale existuje vůbec takový?
V dětství sníte o princi na bílém koni, Zdroj: Sxc
Osudový muž je proto osudový, že bychom ho měly poznat na první pohled. Ale je ten, při jehož pohledu se nám tají dech, opravdu tím osudovým? Nebo ho vůbec nepoznáme a to, že je osudový, se ukáže až časem? Jak se dá vlastně poznat, že zrovna on je ten pravý?
První osudový muž
Naším prvním osudovým mužem je náš otec. Je to první muž, se kterým se v životě setkáváme. Ať už je dobrý nebo špatný, v podstatě určuje náš další pohled na muže. Určuje, zda je budeme milovat nebo nenávidět.
Pohádkové dětství
Celé dětství trávíme sledováním pohádek, kde krásná princezna čeká na to, až ji šlechetný princ vysvobodí. Hrajeme si na princezny, nosíme máminy šaty a šperky a sníme o tom, že jednoho dne přijde princ, který se utká se zlým drakem, aby nás vysvobodil ze spárů zlých sil a neštěstí.
Čas plyne a žádný takový princ nepřichází. Muži, které potkáváme, jsou od naší představy ideálního chlapa na hony vzdálení. To není můj osudový muž, říkáme si při pohledu na válejícího se opilce ve strouze u silnice. A co když ano? Náš osudový to totiž nemá na čele napsáno.
Svého osudového muže bych přece poznala, říkáme si. Pokud je opravdu ten pravý, musím to vědět od prvního okamžiku. Určitě se mi rozbuší srdce hned, jak ho uvidím. Až skutečně takového muže potkáme.
Říkají nám, jak od prvního okamžiku, kdy nás potkali, věděli, že jsme ta pravá. Mluví o tom, jak máme krásné oči, krásné rty, krásné tělo, o tom, jak jsme inteligentní a jak by s námi chtěli strávit zbytek života. Nic krásnějšího jsme nikdy neslyšely.
Srdce se vám rozbuší jakmile ho vidíte, Zdroj: Sxc.hu
Mluví o naší společné budoucnosti, o tom, jak jen s námi by chtěli mít spoustu dětí a strávit zbytek života. V opojení zamilovanosti jim dáme všechno, oč nás požádají. Připadáme si jako v romantické telenovele, přestože telenovely nemáme rády, protože jsou příliš naivní.
Teď je to jiné, sen se stal skutečností. Loučíme se div ne se slzami v očích. „Kdy tě zase uvidím?“ ptáme se. „Brzy,“ odpovídá. Nemůžeme se dočkat, až ho zase spatříme. Ráno spěcháme do práce a říkáme si, že to musel být osud. Při cestě oknem spatříme, jak náš osudový muž snídá ve společnosti jiné dámy. A nevypadá, že by to byla jeho sestra. Byl tedy opravdu ten, při němž jsme cítily bušet srdce, tím osudovým?
Příště už takovým typům nenaletíme. Ale jak poznáme toho pravého? Existuje vůbec něco jako osudový muž? Ne, říkáme si. Všichni jsou stejní. Zdravíme se s kolegou, který dělá ve firmě už půl druhého roku. Zve nás na večeři. Je docela milý, tak pozvání přijmeme.
To není ten pravý. Nebo ano?
Víme, že to není ten pravý, protože kdyby byl, už bychom to přeci dávno věděly. Ale je nám pětadvacet, čas běží a náš osudový muž nikde. Začneme s ním chodit a zjistíme, že je nám s ním dobře. Je milý, pozorný, zajímá ho náš názor a začínáme si klást otázku, jestli opravdu není tím osudovým?
Až jednoho dne přijde s žádostí o ruku a my to víme. On přeci musí být tím osudovým. Jaktože jsme to nepoznaly dřív? Jaktože jsme necítily to bušení srdce, když jsme ho viděly poprve? Protože osud někdy není patrný na první pohled.
