2 fotky 
Tvůrci nového muzikálu Quasimodo přivedou 11. listopadu na podium divadla Hybernia přiběh lásky pevné jako samotné základy chrámu Notre Dame. Sami se však o pevné základy rozhodně opírat nehodlají. Zpěvák Ondřej Ruml mi prozradil, jaké to je, když romantika vzniká s větším než malým množstvím improvizace.
Muzikálový Pierre Gringoire, Ondřej Ruml, Foto: Karel Slabý, topzine.cz
Ne snad, že bych se tísnila v davu před vchodem, ale na rozhovor s muzikálovým Pierrem Gringoirem jsem si musela poctivě vystát řadu. Zájem novinářů o zpěváka Ondřeje Rumla byl po tiskové konferenci v divadle Hybernia takový, že se nestihl ani v klidu občerstvit (a to o něm pak nemají česká média drze psát, že je hubeňour). Já si o něm oproti tomu dovolím napsat pouze to, že byl velmi milý, otevřený a plný nadšení nejen hudebního, ale také divadelního.
Pro více informací o muzikálu Quasimodo si přečtěte reportáž z tiskové koference nebo článek Tomáše Loužného.
Muzikál Quasimodo vzniká bez pevného scénáře pouze na základě libreta. Hlavní protagonisté si tak v tuto chvíli nemohou být úplně jistí tím, co přesně si na ně tvůrci vymyslí. Na základě čeho jste se rozhodl, že do takového projektu půjdete?
Nejdřív mi volala Jana Burkiewiczová. Znám ji z projektu Kudykam, kde byl ten proces místy podobný. Takže mi bylo jasné, že když mi volá Jana… Já mám rád neotřelé věci. Mám rád třeba, když někdo něco udělá úplně naopak nebo tak. Bylo mi hned od začátku jasné, že tohle nebude muzikál v historických kostýmech a s věrohodnou kamennou zdí od kostela. Tohle tam ani lidi nemůžou čekat. Takovéhle věci tam pravděpodobně ani nebudou. Je to hodně o imaginaci, a to mě na tom právě baví.
Mám rád divadlo, říká Ondřej Ruml, Foto: Karel Slabý, topzine.cz
Pro české muzikály je to proces poněkud neobvyklý…
Já jsem se nikdy nesetkal s tím, aby věci vznikaly teď. Aby najednou někdo něco vymyslel a všichni řekli: Ty jo, to je dobrý. Vidíš, to by nás nenapadlo. Přijde mi, že se to všechno odvíjí od celkové improvizace.
A nebojíte se maličko toho, co by mohlo z takové improvizace vzniknout?
Improvizaci dělá třeba Bobby McFerrin a vznikají věci úplně nádherný a právě i na divadle, když se improvizuje, tak vznikají nádherné věci. Tyhle věci mě vzrušují. Příjemně mě lechtá, když si představím, že bude něco vznikat jinak. Není to tak, že dostanu noty a nauč se to: Tady budeš mít géčko nahoře a tady se chytneš zábradlí a pevně se rozkročíš, abys vypadal mužně. (smích)
Jméno černošského jazzmana Bobbyho McFerrina v rozhovoru nepadlo náhodou. Ondřej se nijak netají tím, že dredatý zpěvák je jeho velkým idolem a už rozhodně se nebojí to předvést světu. A capella podání písně Don’t Worry, Be Happy (Bobby McFerrin), kterou předvedl divákům pěvecké soutěže X-Factor v roce 2008, hovoří samo za sebe.
A co taková taneční improvizace? Většina aktérů se podle všeho muzikálem doslova protančí…
S tancem nebo tak nemám problém. Moje role tolik tančit nebude. Budu jediná role, která do děje vstoupí ze současnosti, uvede ho a potom se stane jeho součástí.
Romantik, Ondřej Ruml
Představíte mi Vaši roli trochu blíže?
Mám roli básníka a zároveň průvodce celým příběhem. To je Pierre Gringoire. Je to takový romantický hrdina, lehce se zamiluje, je to prostě takový floutek. Takový trošku já. (smích)
Tak to Vám půjde improvizace sama…
Ne, to si možná fandím (smích), ale já jsem taky takový romantický.
Romantický koncept skrytý v podtitulu hry: Kdysi se pro lásku umíralo, je tedy přesně něco pro Vás…?
Dneska se dělají hodně satiry a ze všeho si vlastně dneska všichni dělají prdel a právě ta věčná prdel mi už trošku vadí. Mám rád, když se dělají věci navážno. Možná jsem tak jenom odkojený rodiči nebo nevím, čím to je. Proto jsem rád, že někdo chce vzít téma lásky a prostě ho normálně hezky zpracovat. Nebudou se ohlížet na to, že třeba někdo řekne: Ježiš, to je trapný. Nebo: To je romantický až na půdu!
Celkově se tedy zdá, že se jedná o poměrně odlišný typ muzikálu, než ve kterém jste byl doposud zvyklý vystupovat…
Ono se o mně někdy píše, že hraju v muzikálech, ale já v nich většinou nehraju. Hrál jsem jenom ve dvou, to bylo Tajemství a Johanka z Arku. Zbytek jsou projekty, které nejsou úplně typické muzikály. Například Kudykam byl lyrikál, v podstatě divadelní hra ve verších s písničkami. Na muzikály, které se tady dělají, se většinou ani nechodím dívat. Nechci je nějak hanit, ani to nemám v úmyslu, ale mě to ani moc nezajímá. Zajímají mě samozřejmě takové prověřené věci jako je třeba Ježíš, Bídníci nebo třeba Kočky, když se tady dělaly.
Vedle toho, že Ondřej vystupuje v muzikálech, ne-muzikálech a divadle (Švandovo divadlo, inscenace Merlin, aneb pustá zem), se stíhá naplno věnovat také dráze sólové. Hudební pulty se letos konečně dočkaly jeho prvního studiového alba s názvem Proměna. Prostřednictvím něj se mohou posluchači vydat nejen do tajů akusticky nahraných skladeb, ale mohou se také kochat Ondřejovým vlastnoručním podpisem (v případě objednání CD přes oficiální stránky zpěváka).
A čím Vás tedy zaujala zrovna Johanka z Arku?
Já dělám, co mě zajímá. Johanka je super muzikál. Je to počin jako kráva! Hudebně je strašně daleko. Řekl bych, že je na úrovni evropských nebo světových muzikálů. Je pravda, že tady jsem ještě pořádně žádnou muziku neslyšel, ale zase mám záruku v lidech, kteří ji dělají. Jsme si blízcí. Znám se s Kubou Prachařem i Honzou Maxiánem, takže mě tahle spolupráce láká.
O tom, že Johanka z Arku je krávou skutečně dojnou, svědčí i fakt, že divadlo Kalich uvede hned několik repríz této hudební podívané. Diváci se tak mohou těšit na Ondřeje Rumla ve světlech muzikálu opravdu prověřeného již v jarních měsících roku 2011.
Jakub Prachař se jako člen skupiny Nightwork pohybuje v poněkud odlišné hudební oblasti, než je ta muzikálová. Myslíte si, že se dokáže s úlohou hudebního skladatele lehce vypořádat? Přece jenom je to hudebník mladý a v těchto vodách nepříliš zkušený…
Právě, že je to dobrý. Nemá ještě žádné zaběhlé postupy a machy. Není vytřískaný, nemá vytřískané nápady. Má ještě čistou hlavu.
… čistou hlavu…?
Hudba, to je dvanáct půltónů do oktávy a to dává jen hrozně málo možností, jak odvíjet melodii v souvislosti s harmonií. Někteří velcí skladatelé se kolikrát leknou věcí, které už byly stokrát použity, a přitom jsou to třeba věci, které jsou krásné a fungují. Jenže právě tím, že už mají naposloucháno, se snaží schválně najít jinou cestu, a ta už pak třeba není tak pěkná.
Ondřej se svým hereckým kolegou Romanem Vojtkem (Phoebus), Foto: Karel Slabý, topzine.cz
Jak se díváte na spolupráci s dalšími protagonisty? Jste stejně spokojený i s hereckým, nebo potažmo pěvěckým obsazením muzikálu?
Respekt. Velký. Mám radost třeba ze spolupráce s Davidem Krausem. Potkal jsem se s ním před deseti lety na konkurzu na Doriana Graye. Tenkrát nevěděli, jestli vezmou mě nebo jeho. Nakonec vybrali Davida a od té doby jsme se vlastně v divadle nepotkali. Jinak se samozřejmě známe. David chodil na naše koncerty s kapelou a my zase na ty jeho, takže tak. No a třeba Tomáš Trapl, to je pro mě od malička ikona, takže mám radost.
Na závěr mám na Vás takovou záludnou, takřka školáckou otázku. Četl jste knižní předlohu k muzikálu, Zvoník u Matky Boží od Victora Huga?
Snažil jsem se, ale skončil jsem někde na dvacáté nebo třicáté stránce. Neustále jsem se pročítal popisem místa, jaké tam byly lustry, koberce, jak byly vyřezané okenní tabule a tak. Popisuje to nádherně, jenže já jsem takový hektik. Na mě je to strašně zdlouhavé. Ale budu se snažit to přečíst, tak uvidíme.
Tak schválně. Po premiéře Vás přijdu zkontrolovat…
Dobře, tak jo. Jestli už jsem to četl… (smích)
O důvod víc, proč se těšit na magické datum 11.11.2011, kdy se muzikál poprvé veřejně představí divákům.
