Ondřej Brzobohatý: S dalším albem Tante cose da veder skončím v blázinci

!Exkluzivní rozhovor!Ondřej Brzobohatý je jedním z tvůrců projektu Kudykam. Nyní dokonce pod jeho taktovkou vzniklo nové, ojedinělé album Tante cose da veder – jedna píseň z Kudykamu, osm aranží, osm interpretů.

Ondřej Brzobohatý, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz

Kudykam…

Kudy kam, to je jasné, kudy kam. Každý víme, kudy kam.

Já ne.

Fakt ne? Jak to, že ne?

Nikdy nevíte, jak se věci vyvinou a kam vás osud požene.

To je pravda. Jak mi minule říkal můj kamarád: Jestli chceš nejvíce rozesmát Boha, svěř se mu se svými plány do budoucnosti. (smích)

Co pro vás znamená Kudykam po dvou letech od premiéry?

Kudykam pro mě znamená jeden ze zásadních mezníků nebo etap v mém životě, kdy se plnily sny. Zároveň jsem měl možnost potkat výjimečné osobnosti v podobě pana Michala Horáčka, pana Hapky. A dá se říct, že deska Tante cose da veder je moje poděkování za to, že jsem měl možnost s nimi pracovat.

Vzpomenete si ještě na první představení? Jaký jste měl pocit?

To je těžké říci. Abych vám to přiblížil – vy píšete. Představte si, že napíšete nějaký článek, nebo knihu. A ta kniha se někde poprvé čte, lidé poslouchají a začnou jí tleskat. Vy z toho máte radost, že se to stalo a že všechno to, čemu jste celou dobu věřila, že tak bude, tak nakonec je. To je prostě obrovská euforie, to je nepopsatelné. Je to hrozně hezké a já jsem přesně tenhle pocit při premiéře měl.

Tušil jsem jakýsi úspěch i dříve, ale premiérou se to všechno nastartovalo. Věděl jsem, že to, co jsme udělali, jsme udělali nejlépe, jak jsme mohli, a že to funguje. Alespoň pro mě to fungovalo. A že z toho vznikla další a další spolupráce, za to jsem jedině rád, protože díky tomu tady můžeme dneska sedět a povídat si.

Vyvíjel se Kudykam v průběhu jeho hraní? Měnil jste hudbu?

Měnil, měnil. Michal je neřízená střela a obrovský živel, který nenechá nic spát. Když má pocit, že je třeba něco zdokonalit, tak to zdokonalí. Takže se trošku upravovalo. On vlastně zjišťoval prostřednictvím reakcí lidí na všechny scény, jak by to eventuelně mohlo fungovat lépe. Takže něco třeba maličko poupravil a také nějaká píseň přibyla, některá ubyla. A finální podobu je možné teď vidět v Brně na představeních v Janáčkově divadle.

Jak jste se vlastně k projektu Kudykam dostal?

To je docela hezký příběh, který nevyprávím na potkání, ale když mám možnost ho říct, tak ho řeknu. Alespoň tím zavzpomínám na člověka, kterého si nesmírně vážím a který mi dal strašně moc. Je jím Milan Kymlička, který v šedesátém osmém emigroval do Kanady, kde se živil hudbou pro velké filmové společnosti. Je to jeden z velkých skladatelů, kteří působili v zahraničí.

Po revoluci se vrátil a začal tady psát muziku do filmu, do televize a tak. Ale jeho návrat byla srdeční záležitost, miloval Prahu. Pracoval jako aranžér, dělal například aranže pro Michala Horáčka na desku Ohrožený druh. Michal se do něj naprosto zamiloval a chtěl, aby s ním dělal Kudykama. Já jsem k Milanovi v té době chodil na hodiny filmové hudby. A Milan mi zavolal, jestli bych Kudykam nedělal s ním. On v té době onemocněl a necítil se úplně zdravotně fit. Tak jsme začali spolupracovat. Pro mě to bylo úžasné, výzva a pocit jako: Ježiš, můžu!

Je to pocta dělat nejen s Milanem, ale i na celém představení. Říkal jsem si, jak to bude skvělé. Představení bylo ještě v úplném zárodku, ještě nebyly ani hotové písničky od Petra Hapky, ani nic vlastně kromě libreta od Michala. Milan odjel do Kanady a tam zemřel. A těsně před tím, než zemřel, řekl Michalovi Horáčkovi, že za mě dává ruku do ohně, že já to určitě udělám nejlépe. Michal mu uvěřil a navíc je to sázkař, sázky do nejistot miluje. Takže mu imponovalo vsadit si na zelenáče, kluka, který je mladý. Vsadil si a…

Ondřej je velmi kreativní člověk, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz

A vyhrál.

To jste řekla vy. (smích) Takhle jsem se ke Kudykamu dostal. Zhostil jsem se toho nejlépe, jak jsem mohl.

Jak jste přišel na myšlenku vydat celé album?

Píseň Tante cose da veder jsme dali do lyrikálu jako závěrečnou a Michala napadlo, že by ji mohlo zpívat plno různých interpretů, aby to podpořilo myšlenku toho, že Kudykamem může být kdokoli pro kohokoli a zároveň aby to marketingově pomohlo, vždycky měla zpívat nějaká hvězda. Ale zjistilo se, že lidi to nebaví, že je daleko více baví, když závěrečnou písničku zpívá vždycky ten Kudykam, který celou dobu hrál a zpíval.

Nakonec jsme od toho tedy upustili. Ale já už měl plno verzí pro různé interprety, protože mě bavilo dělat to pokaždé jinak. A jednou jsme seděli s Michalem na obědě a říkali jsme si, že je to škoda a co s tím materiálem, když už jsem to napsal. A Michal najednou řekl: Pojďme z toho udělat desku. A vlastně proč ne? Oslovili jsme Sony. Jim se to líbilo a hned na to se začal celý nápad realizovat.

Je to hrozně zajímavá myšlenka dát na jedno album jednu písničku, kterou zpívá více interpretů…

Ano, protože vždycky je to naopak. (smích) Vždycky je hodně písní a jeden interpret.

Ondřej Brzobohatý se narodil 2. února 1982 v Praze. Vystudoval skladbu, dirigování a klavír na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Je známý jako zpěvák (Bůhví), moderátor (Česko hledá Superstar, Český Slavík, Hvězda mého srdce) i herec (seriál Ulice, divadelní představení Barmanky, Chvilková slabost, Vyhazovači). Věnuje se filmové hudbě (To nevymyslíš, Hádej, kdo jsem…) a produkuje alba nejrůznějším hudebním hvězdám (Sámer Issa, Dara Rolins). V roce 2009 se dostal k projektu Kudykam a postaral se o aranže jednotlivých písní. Dnes vydává desku Tante cose da veder a připravuje nový muzikál.

Právě. Já jsem celou desku poslouchala a snažila jsem se vybrat nejlepší aranž, ale nedokázala jsem to…

Ne? Nedokázala?

Ne. Každá verze byla naprosto jiná a v každé jsem našla něco, co mě bavilo. Kde jste sebral tolik inspirace?

Já nevím. (smích) Nejdůležitější byla pestrost. Aby se nestalo, že budete desku poslouchat a po třetí písničce si řeknete: No tak to mě ale fakt už nebaví poslouchat znova, že už chodím světem tolik let, na to už nemám nervy. A já jsem přesně chtěl, aby každá ta píseň začala něčím jiným a aby se člověk zamyslel a řekl si: Aha, a co se teď stane. Aby měl člověk vždycky pocit, že každá píseň začne jiným textem.

Ale je to opravdu i v samotné interpretaci. Ztratilo by to i veškerý půvab, kdyby různé aranže zpíval jeden člověk. Vždycky musel zpívat někdo jiný. Takže jsme vlastně hlavně přemýšleli nad tím, jak to co nejvíce odlišit, aby posluchač skutečně měl pocit, že slyší pokaždé jinou písničku. A pak přišel Dan Bárta se skvělým nápadem, že bude zpívat ve třetí osobě: On už chodí světem tolik let. Takže Dan si svou verzi udělal takhle a já jsem to ještě využil, když jsem psal aranž pro Katku Knechtovou a Anetu Langerovou.

[youtube_660]IbyXTqphCvg[/youtube_660]

Myslel jste při aranžování přímo na konkrétního interpreta? Na jeho osobnost a styl?

Určitě myslel. A u většiny z nich se mi to podařilo vystihnout napoprvé. Jednu verzi jsem napsal pro Richarda Müllera. On měl ale v té době hodně práce a nemohl se tomu věnovat. Ale já už měl aranž napsanou, protože jsem nechtěl dávat Richardu Müllerovi jenom nějakou skicu nebo demo a popisovat: Tady, Richarde, bude tohle a tady tohle. Ne, já jsem to celé udělal, měl jsem to předpřipravené. Ale on nakonec řekl ne. Takže jsem ji schoval a přemýšlel, kdo by mohl místo něj zpívat.

Nakonec jsem si vzpomněl na Anetu Langerovou. Té se to líbilo a hned souhlasila. Tak jsem přemýšlel, jakou verzi pro ni udělat – chtěl jsem něco úplně jiného, třeba elektroniku. Seděl jsem u piana a přemýšlel a najednou mě napadlo zkusit použít aranž pro Richarda. Anetě se líbila, nazpívala ji a funguje to skvěle. Ještě jsme to společně doupravili a dotočili jsme odpovídačky violoncella. A upřímně řečeno, je tohle moje nejoblíbenější verze.

Spojoval jste si při psaní s každým interpretem určitý nástroj?

Ano, trochu ano. Když jsem vymýšlel verzi pro Dana Bártu, věděl jsem, že nutně potřebuju jazzové trio a že tam chci dechovou sekci. Měl jsem vlastně u všech verzí docela jasnou vizi a tím pádem jsem měl jasno i v nástrojích. Prakticky to potom byla už jenom nějaká dolaďovačka, kdy jsme natočili třeba ještě bandžo do verze Jarka Nohavici. Ale i tam jsem věděl, že chci trombón a že to chci udělat ve waitsovském modu. S tím vlastně přišel sám Jarek. Jeho napadlo, aby to znělo jako Tom Waits a jeho písně.

Čtěte také: Alžběta Kolečkářová: Můj videoklip zachránila tuna make-upu a dobré vlasy

Takže jste s každým interpretem spolupracoval i při vzniku aranže? Jak to probíhalo?

Každý měl jiný systém. Třeba Katka Knechtová svoji verzi natáčela jenom na holé piano. A já jsem říkal: Katko, ale tady budou smyčce, tady budou bicí, tady budou kytary, tady je důležité, abys tomu dala úplně jiný feel. Ale bylo to složité, protože já jsem věděl, co tam bude, a ona ne. Potřeboval jsem, aby držela jednu melodickou linku nahoru a ona říkala, že se to tam nehodí. Na což jsem jí odpovídal: Teď se to tam nehodí, ale ve finále to tam zapadne. (smích)

Takhle jsme točili několik verzí, třeba i s panem Suchým, ten taky točil jenom na čistý klavír. Veškeré ostatní nástroje jsem tam potom dohrál já. Ale třeba verze Dana Bárty byla celá točená na jeden take. Byli jsme ve studiu, kde bylo i trio, a on rovnou zpíval. Žádný střih, nic, on to celé udělal najednou. U téhle jazzové verze jsme hodně řešili konec, nevěděli jsme, jak to zakončit. Začali jsme nahrávat a já jsem stál nad dirigentským pultíkem, kde jsem si jenom sám pro sebe říkal, že to funguje, a najednou ta písnička skončila.

A kluci hráli dál. Nevěděli co, a tak po sobě jen tak koukali a improvizovali. A Dan do toho dělal: tadada dý dyp tý da dý dyp. A z toho vznikl konec, přirozeně to vyplynulo a my jsme to tam nechali. Saxofonistovi se to hrozně líbilo a udělal do toho ještě: Yeaaah! A to všechno jsme tam nechali, je to takové přirozené.

Myslím si, že ta deska nemá žádné velké rádiové ambice, takže jsme si mohli dovolit v podstatě cokoli. Je to spíše deska, kterou někdo někomu koupí k narozeninám. Je to něco výjimečného, co člověk chce mít doma. Takovouhle desku nestojí za to vypalovat. Není to řadová deska, je fajn mít ji i s bookletem. Mohli jsme si tak dovolit nechat i smích na konci verze Karla Gotta. Měl na konci vysoké áčko, dozpíval a já jsem mu zařval do sluchátek: To bylo kurva vono! A on se zasmál. (smích) Všechno tohle jsme tam nechali.

[youtube_660]tBRqnZjTZok[/youtube_660]

Pro koho se vám nejlépe aranžovalo?

Nevím. Mě asi bavily strašně moc všechny aranže. Moc mě bavila aranž pro Szidi Tobias. Povedl se nám tam úžasný protipól hrozně intimního zpěvu, křehkého a dlouhého, a vzadu zněl smyčcový orchestr. A když jsme to natočili a hrálo tam pětadvacet muzikantů, tak já jsem si říkal: Jéé, to je krásné. Z toho jsem měl asi největší radost.

Ale obecně jsem měl strašnou radost. A musím říct, že taky strašně děkuju vydavatelství, že na to dali tolik peněz. Jinak bychom si tohle všechno nemohli dovolit. A když si aranžér může dovolit psát noty pro živé lidi, to je nejvíc. Je to ohromný rozdíl, než když musí vytahovat mrtvé muzikanty z banky nebo z kláves.

Jak dlouho album vznikalo?

Dva a čtvrt roku. Už jsem ale jednu dobu měl z té písničky kopřivku. Musel jsem si v průběhu odpočinout. Už jsem ji nenáviděl. (smích) Slyšel jsem ji asi milionkrát, takže jsem se modlil za každý další prožitý den, kdy ji neuslyším. (smích) Ale, zaplať pánbůh, mě to opustilo a měl jsem zase chuť vrátit se do toho. Navíc to celé bylo na mých bedrech, musel jsem to všechno zařizovat i produkčně, shánět všechny ty lidi a tak, na což jsem nebyl zvyklý. I proto to trvalo tak dlouho.

Celé to vlastně byla taková laboratoř. Věděl jsem, že se pohybuji na relativně tenkém ledě, že stačí jedna špatná verze a člověk se začne nudit. Bylo i několik pokusů a omylů, kdy jsem napsal něco, co nefungovalo s tím ostatním dohromady. Částečně mě to demotivovalo a odrazovalo od další práce, ale potom zase přicházely další a další nápady.

Takže to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo. A myslím si, že každá další verze už by tam byla navíc. Teď to má tak akorát tu stopáž, kdy to člověk unese a baví ho to. Už si ani, upřímně řečeno, nedokážu představit, kdo další by tam měl být, aby to fungovalo. Samozřejmě je plno zpěváků, kteří by to zazpívali nádherně, ale nevím. Třeba vznikne cédéčko Tante cose da veder 2.

Ondřej Brzobohatý po rozhovoru pro TOPZINE.cz, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz

A vznikne?

Já se modlím, aby se to nestalo. (smích) Protože to už bych opravdu asi skončil ve svěrací kazajce v blázinci. (smích)

A co jiná písnička?

Ne, ne. Na takovýchto projektech je hrozně hezké, že jsou ojedinělé a neopakovatelné. Kdyby člověk začal opakovat a vycházel z nějakých  potenciálních úspěchů, byla by to chyba. Punc originality je v tom, že to je now and never.

Jak to vypadá s Kudykamem v současnosti?

S Kudykamem se teď chystají Kudykam live koncerty, což je vlastně jakási komornější verze celého představení. Je tam komornější kapela, asi šesti nebo sedmičlenná, a je tam méně účinkujících. Zároveň je tam navíc element Michala Horáčka jako autora celého Kudykama, kdy on sám bude recitovat jednu z  balad a bude provázet celým dějem.

A co vy? Kudy teď?

Teď se vlastně dnem i nocí věnuju jednomu muzikálu, jehož premiéry se bohužel jeho ostatní autoři nedožijí. Napsali ho Jirka Hubač a Pavel Vrba, kteří před měsícem oba dva odešli někam, kde je jim možná lépe. Já jsem s nimi spolupracoval a když oba dva odešli, cítil jsem strašnou povinnost to dopsat. Muzikál se bude točit kolem Francoise Villona. A už vlastně máme i datum premiéry. Bude v březnu v divadle Na Jezerce u Honzy Hrušínského. Takže jsme ve finální fázi a neřešíme každý den nic jiného než Villona.

Jinak chci pořád psát, psát, psát. To je asi jediné, co mě vlastně z toho všeho, co jsem kdy zkusil dělat a třeba i doteď občas dělám, baví nejvíce.