3 fotky 
Přečtěte si fejeton na téma amerických a českých filmových cen, který se zaobírá nejenom kinematografií a kulturou! Kým jsme a kam směřujeme? Odpovědi na tyto zásadní otázky nikdy nebyly jasnější!
Oscar a Český lev
Není pochyb: Co bychom byli za lidstvo, kdybychom neměli pevné a mohutné základy a pilíře své kultury! Nebýt desetitisíců a desetitisíců let vývoje a dějin, dnes bychom ani nevěděli, jak se válčí! Zapomněli bychom, jak na sebe být skrze dlouholetý vývoj prostřednictvím slov vulgární nebo jak se bavit o malichernostech! A už vůbec bychom nechápali hodnotu peněz! Jak říkám: jakožto prvotřídní a vyvinuté lidstvo si můžeme blahopřát – dostali jsme se skrze pracné a zdlouhavé začátky jakožto shluk molekul přes poněkud pubertální opičí stádium až do dneška, kdy – my, lidé, dospělí jedinci – dovedeme přemýšlet a nadřadili jsme se na vrchol potravinového řetězce. Lidé…! Gratulujme si!
Přiznejme si ale, že to vůbec nebylo jednoduché! Kdo by byl kdysi řekl, že se dostaneme z poklidného houpání na stromech a nahánění svých protějšků ve vidině ukojení svých pudů… k poklidnému životu před počítačem a… nahánění svých protějšků ve vidině ukojení svých pudů? Tak počkat! Kde je ten vývoj? Vyvíjíme se to my, a nebo spíše svět okolo nás? Dostali jsme se skrze vzory chování minulých generací a hromadění poznatků skutečně dopředu, nebo se jen pohybujeme ve spirále, kdy sice stále nabalujeme na primitivní počátky další a další vrstvy, ovšem ustavičně jdeme po jedné a té samé cestě, pořád se točíme ve stále barvitějším a nalíčenějším kruhu? Vážení, to nechám na Vás!
Foto: Jana Samcová, Topzine.cz
Každopádně: Co bychom byli za lidstvo, kdybychom neměli pevné a mohutné základy a pilíře své kultury! Už kdysi se lidé začali hrabat v zemi, aby objevili, že železná ruda je tvrdší než hlína a že zlato nechutná jako jablko ze stromů. Stálo nás to sice řadu zlomenin a vylámaných zubů, ale přece! Pochopili jsme, že ten blyštivý a tvrdý prvek je opravdu raritní a není radno jím plýtvat. A pochopili jsme, že k jídlu se přece jenom více hodí ty kulaté věci rostoucí na stromech. Jak se tak psaly dějiny, naučili jsme se hierarchizovat všechno na Zemi: hlína je sice fajn, ale je lepší k ní rovnou mít i rybník, aby bylo čím vlažit. Pozemky na obdělávání je dobré vlastnit, ale bez otroků? Přece na nich páni nebudou dřít sami! A králové? Nosit korunu je sice působivý pocit, ale v tom to není, chce to nějaké poddané, kteří si zahrají na nižší vrstvu a budou pánovi sloužit. V podstatě to není nic složitého: našlo se pár chytřejších, kteří se nazvali pány, a pár hloupějších, kteří se nechali nazvat poddanými. A bylo to. Opět se svět během roků měnil jen v rámci spirály, kdy jsme zahodili trůny a opustili zámky, abychom mohli sedět v kožených křeslech ve sněmovnách, a také jsme (někteří) zahodili krumpáče a lopaty a utekli z polí, abychom mohli sedět před počítači v nadnárodních korporacích a poctivě chodit k volbám. Ano, gratulujme si!
Zdroj: archív Topzine.cz
Jak ale lidé v průběhu dějin poznávali, kdo je ten majetnější, kdo je ten vyšší, kdo je ten vládnoucí? Bylo to právě zlato a jablka, které řekly: tohle je král a tohle je jeho poddaný. Král ihned pochopil, že chce-li navenek prezentovat své bohatství a moc, nosit na hlavě jablíčkovou korunu nebo korunu z lístečků by asi nebylo úplně to pravé. Zlatem se už odnepaměti začal značit majetek, zlato byla hodnota. Ještě dříve, než se vymyslely peníze. A to nejen pro své vlastnosti: pevnost a stálost, případně zářivost a obecně estetickou působivost či v dnešní době třeba perfektní elektricky vodivé vlastnosti. Ale i pro svou vzácnost. Zlata nikdy nebylo tolik jako železa a ani nebylo tak snadné ho získat nebo si ho přizpůsobit. Díky všem těmto vlastnostem se během dějin stalo jakýmsi stálým standardem prezentujícím moc a majetek. Králové ho nosili na hlavě, krásné dámy všude po těle, bandité ho loupili a spousta lidí se ho snažila mermomocí získat. Na druhé straně bylo všechno ostatní, čeho je na světě dostatek a přehršel: kdo by se honil za jablky, brambory nebo hlínou, kdo by je nosil na hlavě či kvůli nim jezdil přes půl světa, aby je skrz síto hledal mravenčí prací v kdejakých polodivokých řekách? Snad jen poddaní.
V dnešním světě má zlato stále stejnou váhu jako kdysi. Svým jasným třpytivým kabátkem naznačuje, že má cenu a není běžně k sehnání, neroste na stromech. Svou tíhou dává najevo, že má význam a vážnost. A svou vzácností a cenou, že není určené jen tak pro všední dny a pro všechny. Snad i proto je stále vybíráno k označování cenného. K označování významného. Dámy ho nosí v uších a na dekoltu, pánové jím nechají polévat svá pera a hodinky. Někteří mladí ho nosí v řetězech omotaných kolem těla nebo přímo v zubech a ostatní ho nenosí vůbec, aby vyjádřili, že smýšlejí zcela opačně, a nebo na něj zkrátka nemají.
Režisérská židle Foto: Václav Kohout, Topzine.cz
Píše se rok dva tisíce devět a stále platí to, co platilo generace před námi. Zlato je svými vlastnostmi, svou historií, tím, kdo a za jakých příležitostí ho nosil a nosí nebo s ním obchoduje, jakou má pozici v současném nejistém světě, jasně determinováno jako jeden z nejvýznamnějších znaků a statků historie lidstva.
Proč si tedy americká (a nejedna další) kinematografie vybrala jako kabátek své nejvýznamnější trofeje právě zlato, je navýsost jasné: prestiž, znak vítězství, majetku, znak moci, ale i triumfu a dosažení vrcholu evokuje v prvé řadě. Vždyť se tak krásně leskne a působí tak vznešeně!
Podobně je na tom i křišťál u Českého lva: něco tak čistého a výsostně esteticky působivého zaujme na první pohled.
Oscaři
Samotné sošky v sobě pak odnepaměti přenášely jistý nádech triumfu, kdy jsou v různých podobách ztvárňovány elementy z okolního světa. Může to být jakási postava dokonalého člověka (jako Oscar) či ztvárnění lva (Český lev). Samy o sobě působí vítězoslavně, a to i tím, že jsou umístěny na podstavci. Ten jako by říkal: jsem vítěz, jsem někdo, jsem na výši, na odiv. Copak by třeba taková socha Davida vypadala stejně vznešeně, kdyby stál David bosýma nohama na zemi nebo v kaluži vody?
Samotné filmové ceny tak na první pohled předesílají jedno: patříme jen těm nejlepším, a jen nejlepší si nás zaslouží!
Je tomu ale skutečně tak? Není vyhlašování cen spíše politicko-sociálním bojem vlivu určitých skupin nebo jednotlivců za účelem prezentování své moci? Nechci rozebírat tuto otázku. Fanoušci svým hlasováním nejednou ukázali, že jsou s udělováním amerických filmových cen za jedno. Obyčejně vyhrají skutečné filmové klenoty, které si zlatou sošku opravdu zaslouží. Co na tom, že takových klenotů je v tak velkém prostoru, jaký Oscar pokrývá, nespočet a možná by si ji zasloužilo desetkrát, stokrát více snímků a tvůrců. Vyhrát může ale jen jeden. Král může být jen jeden, jen ten může nosit zlatou korunu. Ostatní… ostatní budou pod ním, a je jedno, dosahují-li nebo nedosahují-li jeho kvalit. Historie se točí ve spirále a pamatuje jen krále.
Je na tom Český lev stejně? Opravdu vítězné filmy a tvůrci evokují starodávný význam lva v českých zemích hluboce zakořeněného, kdy například jako v legendě o Bruncvíkovi působil jako hrdinný element, jako zásadní a v kladném slova smyslu významný tvor, který může být vzorem nám všem?
Mlčím. Tiše mlčím a ptám se, jestli se o tvůrcích a filmech, jež vyhrávají současné České lvy, bude mluvit i za deset dvacet let (jako o těch, kteří kdysi vyhrávali Oscary: Forman nebo Menzel). Jestli se zapíší do historie jako jiná významná díla a tvůrci světové kultury.
Co bychom byli za lidstvo, kdybychom neměli pevné a mohutné základy a pilíře své kultury?
