!Rozhovor! Divadlo Na zábradlí uvedlo v revoluční den 17. listopadu premiéru inscenace Kolonie, která vypráví příběh smíchovské čtvrti Buďánka. Režisérka Lucie Ferenzová prozradila TOPZINE.cz, proč hra vznikla, a jaké má ambice.
Lucie Ferenzová absolvovala v roce 2009 obor režie na pražské DAMU Zdroj: Divadlo Komedie
Můžete hru Kolonie představit očima režisérky a scenáristky?
Je to revue o paměti, je to vzývání ducha místa, je to o památkové zóně Buďánka, kde v současnosti především z nevůle a lhostejnosti úředníků stojí pod střechou poslední obydlený domek.
Má inscenace více částí?
Inscenace má dvě části. První polovina je emotivní scénická báseň s živou hudbou a druhá je dokument o boji za záchranu domova v podání poslední majitelky domku, Anežky Hradilkové. Holky, která se rozhodla tenhle domek zachovat.
Kudy vedla cesta ke zpracování sociálně-politického tématu, jakým Buďánka bezesporu jsou?
V Divadle Na zábradlí máme v současnosti tematickou sezónu Čí je to město. Děláme každý měsíc diskuze s odborníky, pořádáme výstavy fotografií k tomuto tématu. Když jsme se rozhodovali, co za text zvolit, byly Buďánka přesně to téma, co jsme hledali – nekonečný boj o domov vzdorující rozkladu, lhostejnosti úřadů i lidí kolem.
Bylo náročné z této problematiky udělat umění, v tomto případě divadelní hru?
Měla jsem strašně moc dokumentačního materiálu, poznala to místo a lidi. Vzniklo několik verzí scénáře, ale pořád se to nedařilo. Hledala jsem cestu, jak to říct, až jsem se vrátila k jedné z dávných inspirací, k Heineru Müllerovi.
Proč právě Müller?
Jeho práce s jazykem, asociační sprcha, text jako nůž, komentář jako prostředek … a hlavně poezie! To byl první impuls. Tam někde se z dokumentu začala klubat Kolonie jakožto divadelní hra.
[youtube_660]04NpxrqU-Tk[/youtube_660]
Jaký byl Váš vztah k Buďánkám před tím, než jste začala pracovat na hře Kolonie?
Znala jsem to místo, Anežku, znala jsem ten problém, ale žádný zvláštní vztah jsem k tomu místu neměla. Ten začal vznikat až za procesu.
Jak probíhalo zkoušení hry? Ptám se, protože z fotografií je patrné, že jste zkoušeli přímo v Buďánkách.
Tam jsme měli první čtenou zkoušku. Anežka nás pak provedla po okolí. Poseděli jsme na střeše, byl to jeden z posledních letních dnů v září, alespoň trochu zažili to místo, načerpali inspiraci.
A pak jste začali zkoušet v divadle?
Poté jsme začali obydlovat naši divadelní střechu a později přišel Roman Zach a orchestr Klustý, se kterým jsme z nazkoušeného materiálu udělali jakousi laboratoř, ve které text, hudba a herci společně vytvářejí báseň Kolonie.
Právě hudba je výraznou součástí představení. Byl Roman Zach kandidátem číslo jedna pro hudební aranžmá?
S Romanem jsme už několikrát spolupracovali, takže je to navázání na určitá témata, která máme oba v sobě. S jeho vstupem jsem od začátku počítala. Text vznikal s tím, že něco bude přímo hudební skladba.
Čím je hudba v Kolonii zvláštní?
Není to klasická scénická hudba, protože Roman společně s Jirkou Pletánkem a Janou Kozubkovou hrajou živě, loopují reálné zvuky na jevišti, komunikují s herci. Hudbu na scéně tvoří přímo a tím je každé představení trochu jiné.
První čtená zkouška hry Kolonie proběhla přímo v Buďánkách Foto: Jan Dvořák, Divadlo Na zábradlí
Jak moc se s průběhem zkoušení měnil scénář? Bylo tam místo pro improvizaci?
Scénář zůstal víceméně stejný, spíš jsme prokomponovávali a škrtali anebo měnili drobnosti. Improvizace přímo na jevišti ale samozřejmě probíhá také.
Jaká byla spolupráce s herci? Orientovali se v problematice?
Myslím, že o Buďánkách slyšeli všichni, ale hlouběji jsme pronikali až v průběhu zkoušení, to je jasné. Hledali jsme, jak nakládat s postavami s naznačeným charakterem, co vyjádřit spíš výtvarně či hudebně. Už někde na začátku padlo určení freestyle.
Celá inscenace se odehrává na šikmé střeše, proč? Hra díky tomu vypadala fyzicky i technicky náročně.
Střecha to je, protože právě díky ní ten dům pořád ještě stojí. Když strhnete domu střechu, jak to udělala městská část Praha 5 za Jančíkova starostování v roce 2006 několika buďáneckým domkům, je zkáza a chátrání v podstatě dovršeno. Je to otázka dvou tří zim a ze zdí nezůstane nic. Zároveň současní obyvatelé jsou obrazně na šikmé ploše neustále, ale kdo chce, ten se na ní udrží. Je donucen k tomu, naučit se to.
Kolonie je hra o síle bojovat o svůj domov
Od premiéry Kolonie uběhlo pouze pár dní, přesto, jaká je zpětná vazba? Doufáte, že hra vyvolá veřejnou diskuzi či další mediální zájem o problematiku?
Doufáme. Debata z druhé části se při premiéře i obou reprízách přenesla i do foyeru a na bar. Máme spoustu ohlasů, hlavně kladných. Včera jsem v tramvaji slyšela rozhovor dvou kluků o tom, že se zas něco děje s Buďánkama, tak uvidíme.
Neplánujete inscenaci uvádět speciálně pro studenty? Vzhledem k tématu by se to jistě hodilo.
Zatím ne, ale děláme to s Českou válkou, která se týká problematiky třetího odboje a Mašínů. Od učitelů i studentů máme pozitivní reakce, takže je dost možné, že to zkusíme i s Kolonií.
Ondřej Veselý jako byrokrat, nepřítel číslo jedna
Kolonie je o síle vytrvat v boji o domov. Bojovala jste vy někdy o svůj domov?
Já v přeneseném smyslu pořád. Ale úplně konkrétně mí rodiče a prarodiče. Jsem z Mostu a příběh toho města je něco podobného tomu, co se děje s Buďánkami. Bohužel starý Most, který padnul za těžbu hnědého uhlí, už nikdo nikomu nevrátí, v Buďánkách je ještě částečná naděje.
Prozradíte, kam se po inscenaci Kolonie ubírají vaše režisérské či dramaturgické ambice?
Teď zkoušíme Na zábradlí Asanaci Václava Havla, kde spolu s Ivanou Slámovou dělám dramaturgii. Následovat bude inscenace Denně, kde bych měla spoluvytvářet text a dramaturgovat Janu Nebeskému a hercům. Ráda bych v rámci Eliadovy knihovny nové generace nazkoušela inscenaci podle Williama Goldinga s názvem Dvojí jazyk. A moc se těším na poslední titul sezóny Čí je to město, Poundovy Cantos v režii Miroslava Bambuška.
Kolonie
Divadlo Na zábradlí
Režie: Lucie Ferenzová
Hrají: Magdaléna Sidonová, Marie Spurná, Jindřiška Křivánková, Kristina Maděričová, Ladislav Hampl, Ondřej Veselý
Hodnocení: 70 %