3 fotky 
Petrohradské povídky jsou nejvýznamnější povídkovou sbírkou Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Vynikají jak svým satirickým účinkem, tak svou prací s fantasií a nereálnem.
Petrohradské povídky nejsou co do počtu povídek nějak rozsáhlou sbírkou, tvoří ji pouhých šest povídek: Něvská třída, Nos, Portrét, Plášť, Kočár a Bláznovy zápisky. Přesto obsahují všechno, co tvoří základ Gogolova díla. Realistické zachycení prostředí a lidí, záliba ve fantastičnosti a nadpřirozenu a především satira, která útočí na různé vrstvy společnosti, zejména na měšťanstvo, úředníky a armádní důstojníky.
Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852) byl ruský, resp. ukrajinský, prozaik a dramatik. Narodil se do rodiny bohatšího sedláka, ale otec ho odmala vedl k umění. Mladý Nikolaj Vasiljevič se pokusil prosadit jako herec, básník a malíř, ovšem neúspěšně. Začal pracovat jako úředník a teprve později uspěl jako autor divadelních her. Ke konci svého nepříliš dlouhého života trpěl depresemi, náboženskými mániemi a nakonec úplně zešílel.
První povídka, Něvská třída, má svůj název po jedné z hlavních ulic Petrohradu. Začíná dost obsáhlým popisem běžného celodenního dění v této ulici, kde nic není tím, čím se zdá. Všichni, počínaje žebrákem, který na ní vybírá almužny, přes obchodníka, který tu vlastní krám, po příslušníky městské smetánky, jež sem chodí na procházku, se tu chtějí především předvést.
Takže je někdy těžké odlišit manželku řemeslníka od prostitutky, romantického malíře od cynického vojáka. Ve skutečnosti se samozřejmě tito lidé od sebe liší, takže se od jejich setkání začnou odvíjet dva odlišné příběhy.
Příběhy z hlavní ulice
První, o lásce malíře Piskareva k prostitutce, je zčásti ovlivněn romantismem. Piskarev je až nezdravě sentimentální, může žít jen ze své lásky k dívce, kterou viděl jednou v životě, a nemůže žít bez ní. Ale v postavě prostitutky promlouvá Gogolův chladný realismus. Je to žena duševně prázdná a nezajímavá, bez jakýchkoli výrazných vnitřních prožitků. Ve srovnání s ní vynikne, jak je Piskarev při všem soucitu, který vzbuzuje ve čtenáři, osobou nereálnou či alespoň odtrženou od reality.
Pigorov, který uměl německy jenom „Gut Morgen“, nemohl z celého toho výjevu nic vyrozumět. A Schiller říkal toto:
„Jen si ho uřež, já ho nepotřebuju!“ a mával při tom rukama. „Mě tenhle nos stojí měsíčně tři libry šňupacího tabáku. Náš Němec tabák neprodává, a v tom mizerném krámě platím tomu Rusákovi po čtyřiceti kopejkách za libru! To máš rubl dvacet kopejek! A dvanáckrát rubl dvacet kopejek to máš ročně čtrnáct rublů čtyřicet kopejek! Slyšíš, člověče, jenom za nos dám čtrnáct rublů čtyřicet kopejek ročně. A to o svátcích šňupám rapé, protože o svátcích přec nebudu šňupat ten mizerný ruský tabák. To je za rok tři libry rapé, a libra je po dvou rublech. Šest a čtrnáct, to máš dvacet rubů čtyřicet kopejek jenom za tabák. Není to zlodějina? No řekni, Hoffmanne, kamaráde, nemám pravdu?“
Hoffmann který byl také opilý jenom přikyvoval.
„Dvacet rublů čtyřicet kopejek! Já jsem švábský Němec, já mám v Německu krále. Já ten nos nepotřebuju. Uřež si ho! Tady ho máš!“
A nebýt toho, že v tu chvíli zrovna vstoupil poručík Pirogov, byl by Hoffmann, docela určitě Schillerovi pro nic za nic uřezal nos.
Druhý příběh vypráví o snahách poručíka Pigorova svést manželku německého řemeslníka. Jedná se o příběh v podstatě všední, ovšem Gogol v něm nachází spoustu příležitostí k satiře. Postavy německých řemeslníků, kteří to nikdy nemají daleko do hospody, působí komicky samy o sobě, ovšem Gogol toho lacině nevyužívá, nýbrž dává prostor Pigorovi.
Chvástal Pigorov
Představuje a zesměšňuje typ ruského důstojníka, který si zakládá na své hodnosti a pověsti, vytvořené ovšem povětšinou chvástáním. Ve skutečnosti na něm není nic zajímavého. Jeho city jsou povrchní, vlastně to ani žádné city nejsou. Celkově se během příběhu nestane nic, co by nepustil z hlavy po několika hodinách.
Něvská třída na dobovém obraze.
Povídky, nebo spíše půlpovídky, jsou dost rozdílné, a přesně odráží metodu, kterou Gogol v Petrohradských povídkách použil. Totiž střídání nereálných a snových pasáží s kritickým realismem, zachycujícím a zesměšňujícím skutečný svět a poměry.
Citelná ztráta
Druhá povídka sbírky Nos vypráví o důstojníkovi, kterému zmizel z obličeje nos a začal se procházet po městě přestrojený za úředníka. Ano, ten nos. Tato navýsost absurdní zápletka se svou nelogičností a naprostou nelogičností blíží magickému realismu. Zbytek příběhu je totiž podáván jako věrný záznam. Postižený důstojník je zděšen naprosto autenticky, ale svůj problém je schopen řešit jen byrokraticky a formálně. Podá oznámení na policii a inzerát o ztrátě nosu.
Chtěl se podívat na uhřík, co se mu včera večer udělal na nose, ale ke svému nejvyššímu údivu zjistil, že tam kde obvykle mívá nos, má teď docela hladké místo! Kovaljov se zděsil, poručil, aby mu přinesli vodu a protřel si ručníkem oči. Ale skutečně, nos byl pryč.
Gogol plně využívá toho, že takové naprosto nereálné neštěstí těžko vzbudí soucit čtenářstva, a beznosý důstojník se stává terčem satiry. Na zmizení ho netrápí ani tak to, že nemá nos, jako co tomu řeknou lidi. Dokládají to jeho úvahy, že by bylo lepší o nos přijít v souboji či při nehodě, protože by vzbuzoval alespoň lítost, možná dokonce obdiv, ale takhle se mu budou všichni smát. To jednak odráží podivné uvažování maloměšťáka, ale také vyzývá k reflexi čtenáře, který se přeci také smál, když hlavní hrdina v neočekávané situaci nevěděl, co dělat.
To ovšem neznamená, že by ho autor sám nějak šetřil. Událost donutí hrdinu změnit přístup k životu, ale zůstane stejně povrchní, jak býval. Jinak by asi jen těžko zapadl mezi petrohradskou smetánku.
Kouzelný obraz
Portrét se vrací ke struktuře vyzkoušené v Něvské třídě. Skládá se ze dvou fakticky nezávislých povídek spojených společným motivem, tentokráte obrazem starého lichváře. První vypráví o malíři Čartkovi, který si zmíněný portrét koupil a našel v něm značný obnos zlatých mincí. Tyto peníze mu umožní dostat se z chudých poměrů mezi vyšší vrstvy, štěstí mu ale nepřinesou.
To už nebylo umění, tady už byla porušena vnitřní harmonie portrétu. To byly živé lidské oči! Vypadaly jako by byly vyříznuty z živého člověka a vlepeny do obrazu. Tady už člověk nezakoušel onen povznášející pocit, který má člověk při pohledu na umělecké dílo, ať už je jeho námět sebestrašnější, tady to byl jen nerčitý, skličující pocit.
Malíř není terčem přímočaré satiry jako postavy předešlých povídek, jeho nepříliš chvályhodná povaha a charakter jsou ovšem vykresleny bez jakýchkoli příkras. Stejně jako společnost, ve které se pohybuje. Druhý příběh popisuje vznik lichvářova portrétu a jeho schopnost dostat se do duše svého vlastníka. Toto až mytické vyprávění je nečekaně zakončeno událostí naprosto pozemskou a vlastně všední.
Kabát nižšího úředníka
Plášť je pravděpodobně nejvýznamnější povídkou sbírky. Vypráví příběh ušlápnutého úředníka Botičkina, který si musí pořídit nový plášť, což ho stojí nemalé odříkání. A po několika dnech o něj zase přijde, což ho stojí život. Po smrti začne Botičkin strašit v Petrohradských ulicích a krást lidem pláště.
Rodičce dali na vybranou tři jména, aby řekla, které se jí líbí: Mokkij, Sossij, anebo dát dítku jméno podle mučedníka Chozdazata?
„Ba ne, to jsou tuze divná jména.“
Aby jí vyhověli, otevřeli kalendář na jiném místě a bylo tam: Pavsichakij a Vachtisij.
„Už vidím, že je mu to souzeno. A když je to tak, ať se radši jmenuje jako jeho otec. Otec je Akakij, ať je syn taky Akakij.“ A tak vznikl Akakij Akakijevič.
Povídka je vyhrocenou satirou na úřednický aparát. Jediný pozitivní vztah, který ve čtenáři probudí, je lítost. Lítost konkrétně k Akakiji Akakijevičovi Botičkinovi, který je ve své uťápnutosti a nuzných podmínkách politováníhodný. Ovšem ostatní úředníci, lidé navýsost povrchní, kteří posuzují cenu člověka podle ceny jeho pláště, jsou zesměšněni v nejvyšší možné míře. Zejména to platí o policejním úředníkovi, který si zakládá na své přísnosti, kterou ovšem vztahuje ke svým podřízeným a k těm, jež ho žádají o pomoc.
Sehnat pěkný svrchník bylo v minulosti obtížné. Zdroj: sxc.hu
Nadpřirozené prvky tuto kritičnost, která se skrývá v každém odstavci textu, neumenšují, naopak ji posilují. Jedná se vlastně o jedno z těch děl, které propojují žánry vzdálené od sebe sto let, totiž kritický a magický realismus. To, že hlavní hrdina po smrti straší, je podáno naprosto stejným stylem, jako že potřebuje nový plášť.
Povídka z venkova
Povídka Kočár do sbírky jaksi nepatří, odehrává se totiž v malém městečku kdesi v Rusku. Byť je třeba dodat, že název Petrohradské povídky získala sbírka až dodatečně. Povídka Kočár vypráví příběh v podstatě banální. Hlavní hrdina si udělal ostudu, protože se opil. Ale tato historka je jen záminkou k přesnému a komickému popisu poměrů na malém městě.
Zejména míří na onu vrstvu společnosti, jejíž příslušníci nejsou nějak zvlášť významní a bohatí, ale zároveň si na ně mohou dovolit hrát. A tím se vyvyšovat nad ty níže postavené a snažit se zalíbit těm důležitějším.
Okno do podivné duše
Povídka Bláznovy zápisky se skvěle hodí na závěr této sbírky, kdy už čtenář přistoupil na to, že se v ději objevují prvky nesmyslné a nereálné. Povídka je napsána formou deníkových zápisků, v nichž se potkává popis objektivní reality a vnitřního světa hrdiny. S jeho postupujícím šílenstvím se obě roviny dostávají do větších a větších rozporů. Ovšem hlavní hrdina je nevidí a zpočátku je nevidí ani čtenář. Tedy je-li z předchozích povídek navyklý na naprosto nereálné věci. Tím ztrácí jistotu, které události se dějí v hrdinově okolí a které v jeho hlavě.
Datum si nepamatuji, měsíc nebyl. Bůh ví, co vlastně bylo
Královský plášť už mám hotový. Mavra až vykřikla, když jsem si ho oblékl. Ale přece si netroufám jít se představit ke dvoru. Deputace ze Španělska ještě nepřijela, a bez deputace se to nesluší. To by má hodnost nebyla patřičně zdůrazněna. Čekám je každou hodinou.
Byl-li v předcházející povídce duch, proč by v této nemohl existovat mluvící pes? Vezme-li si hrdina do hlavy, že je král, nemůže si do ní dát, že pes mluví? Čím více se čtenář věnuje takovýmto úvahám, tím více je zmaten. A autor se vůbec nenamáhá mu podat pomocnou ruku. Naopak ho tím nutí, aby se vrátil k předchozím povídkám a zabýval se jejich absurditou. Uvažoval, zdali pramení z pasáží, které se stát nemohly, nebo z těch, které se stát mohly.
Magické povídky
Z rozboru povídek je zřejmé, že přes svou různost tvoří celek. Všechny svým způsobem posouvají hranice realismu svou ochotou pracovat s prvky mystickými a fantaskními. A zároveň nesou jeho jádro, jeho zachycování poměrů a kritičnost, v Gogolově případě satirickou. A právě touto svou schopností mísit tyto prvky do funkčních celků, spojenou s uměním zesměšňovat nešvary společnosti, se Nikolaj Vasiljevič Gogol zařadil mezi nejlepší spisovatele své doby.
Zdroj: Gogol, Nikolaj Vasiljevič: Petrohradské povídky. Praha: Lidové nakladatelství 1970, překlad Anna Nováková
