Neumím psát o vztazích a jsem strašná herečka, říká Natálie Kocábová

Natálie Kocábová: Dala jsem hlavní postavě hodně svých rysů

Divadlo obecně

Pamatujete si svoji první divadelní zkušenost?

Nejprve jsem psala povídky a potom hned hry. S těmi jsem začala brzy. Bylo mi asi 12 let.

Povídky, divadelní hry a co próza?

Jednou mi David Černý říkal, proč píšu hry? Tušila jsem, že je to proto, že jsem líná psát prózu. Tvrdila jsem, že próza je těžší, a on si myslel, že hry jsou těžší. Tak jsem přesedlala na prózu.

Kam se ztratila hra?

Hru jsem nenapsala strašně dlouho, ale pořád jsem s tím koketovala. Říkala jsem si, že bych si to chtěla zkusit a tohle mi spadlo do klína úplnou náhodou.

Jak náročné bylo napsat divadelní hru?

Pro mě to nebylo vůbec náročné. Frustrující pro mě byl deficit, že nechodím do divadla. Jsem filmový člověk. U scénáře už poznám, co jde a co nejde. Pár her jsem sice viděla, ale o divadle jsem toho moc nevěděla. Chybělo mi porovnání. Nevěděla jsem, kde si moje hra stojí. Jestli je dobrá, nebo špatná.

Vystudovala jste scenáristiku. Využila jste při psaní hry nějaké školní vědomosti?

Ano, i ne. Nejsem už schopná poznat, co je z FAMU, a čeho jsem se dopídila sama. FAMU mě určitě naučila psát, takže to jde všechno z FAMU. Stejně je to úplně jiný svět.

Čím se liší filmový scénář a psaní divadelní hry?

V míře autenticity a civilnosti, ale ne co se týče tématu, ale co se týče hraní. Ve filmu se dá hodně říct jenom záběrem na obličej. Z toho můžete složit celý film, ale v divadle to nejde.

Proč?

V divadle jsou diváci o něco dál, jinak se mluví a není tady ten okamžitý přesun obrazů, že jsme na ulici a pak najednou někde jinde. V tom je to omezenější. Je to hodně jiné.

V hudbě už máte svoje fanoušky a jméno. Proč jste se vydala na neznámé divadelní pole?

Nechci okupovat další pole. Lucka (Radimerská pozn. red.) mi to nabídla a mně to přišlo zajímavé. Napsala jsem to speciálně pro ně. Člověk, který píše, tak má tendenci psát jakýkoliv text. Divadelníci prózu nepíšou, ale dost spisovatelů jednou za čas prostě divadelní hru napíše.

Uvažovala jste o tom, zahrát si nějakou roli přímo na divadelních prknech?

Ne, to ani omylem. Já jsem vážně strašná herečka. Já bych úplně všechno zničila. (smích)

Hra Na rohu světa

Mohla byste nám představit hru Na rohu světa?

Když jsem to poprvé definovala, tak jsem se zakuckala. Já vůbec nevím, jak to mám říct.

Má hra nějaký děj?

Na psychoterapeutické sezení přijde zvláštní holka a psychoterapeutka si s ní neví rady. Holka říká, že měla zajímavý sen a psychoterapeutka jí řekne, tak si ten sen přehrajeme. Jsou tam chvíle, kdy mají psychoterapii, a kdy přehrávají ten sen. Nakonec dojdou k něčemu, co úplně zboří tu psychoterapii.

Vypadá to složitě.

Zní to sice sofistikovaně, ale já nevím, jestli je to tak dobře napsaný, jak to zní. Ještě uvidíme.

Hra má autobiografické prvky. V čem?

Všimla jsem si, že u filmu je člověk schopný víceméně napsat jakoukoliv roli, ale v divadle jsem nebyla schopná se od těch rolí odosobnit. Nevím, čím to je. Dala jsem hlavní postavě hodně svých rysů.

Dokázala bys říct nějaký hlavní rys, který máte společný?

Hlavní charakterový rys? Ona je já asi tak před pěti lety.

Už jste inscenaci viděla?

Ne, ne.

Jste pře premiérou nervózní, když je to vaše první hra?

Ano a je to zvláštní nervozita. Úplně jiná, než když mám koncert. Nevím, jestli je horší, nebo lepší. Když něco dopíšu nebo dohraju, tak vím, jestli to je v rámci mých možností dobré, nebo ne. Tady to vážně nevím, a to mě znervózňuje.

Proč zrovna Divadlo Puls?

Oslovila mě Lucka Radimerská, která vede Divadlo Puls, přes společného kamaráda. Chtěla hru pro ženské, protože tam budou herečky.

S realizovanou hrou jsi předtím zkušenost neměla.

Nejdřív jsem se toho lekla, protože hra o ženských problémech není zrovna moje parketa a ani o vztazích neumím psát. Přemýšlela jsem, jak bych z toho mohla vybruslit, a napadla mě psychoterapie, ale hodně s rezervou slovo psychoterapie. Spíš taková snová věc.

Bavili jste se o tom, proč si oni vybrali zrovna tebe?

Já tomu dodneška nerozumím. Je risk zeptat se někoho, kdo nepíše hry. Lucka to zkusila, ale mohla to kdykoliv položit. Průběžně, jak jsem to psala, tak to četla. Věděla, o čem to bude, a hodně se jí to líbilo.

Proč to Puls inscenuje zrovna v kavárně Divadla Na Prádle?

Jirka Hajdyla (režisér pozn. red.), který hraje také v Huse na Provázku, měl tenhle nápad už od začátku. Já jsem mu nechala úplně volnou ruku.

Limitovalo tě při psaní hry, když jsi věděla, že se to bude hrát v malém prostoru?

Ne. Když se rozhodlo, kde se to bude hrát, tak už byla hra skoro dopsaná.

Rodina a hra

Máš americké a české občanství, kde se cítíte lépe?

Cítím se asi lépe tady, ale když do Ameriky nejedu rok, což se mi teď stalo, tak to na sobě cítím. Je to limitující v tom, že chci jezdit do zahraničí jenom do Ameriky. Chci samozřejmě jezdit i po světě, ale nevydržím rok bez Ameriky.

Sedíte na dvou židlích.

Ano, tenhle pocit mám pořád.

Někde o vás píšou jako o Natálii Kocáb a někde zase jako o Kocábové. Jaký je v tom rozdíl?

To jsem špatně zavedla, protože jsem Natálie Kocáb dávala na CDéčka. CDéčka mám vždycky celá v angličtině. Vždycky ale píšu v češtině, tak mám na knížkách Kocábová.

Takže je možný psát obojí.

Ano, ano. Já mám mimochodem obě jména. Jedno mám v americkém pase a to druhé v občance.

Taťka je zpěvák a mamka tanečnice. Pomáhali vám nějak s divadelním textem? Přece jenom ej to mimo jejich obor.

Ne, vůbec. Nemají ani páru, o čem to je.

Nečetli to?

Nikdo to nečetl. Vůbec nikdo.

Přijde se na tu hru dneska někdo z rodiny podívat?

Přijde mamka s bráchou a zítra přijde táta s babičkou a s dědou.

Knižní svět

Na čem v současnosti pracujete?

Dopisuji knihu, což mě mrzí. Hodně mě bavila. Ještě mám tak dvacet stran.

Už to má nějaký název?

Má to název Rabbit run, podle písničky od Eminema, která je v knize stěžejní. Mamka mi ale říkala, že se kniha nemůže jmenovat jako něčí písnička. Ještě to musím zjistit.

To byste musela knihu přejmenovat.

Pak by se to jmenovalo Jmenuji se Veronika Peková.

Kdy můžeme čekat vydání?

Myslím, že do Vánoc to určitě dopíši. Podzim je v knize důležitý, ale nechce se mi čekat až do příštího podzimu. Mohlo by to vyjít na jaře.

Teď když bude mít vaše divadelní hra premiéru, uvažovala jste, že byste si napsání divadelní hry zopakovala?

Mám jeden nápad. Tohle posoudím, možná to bude znít divně, ale podle reakcí diváků. Neřekla bych to u knih ani u filmu. Tohle je jediná věc, u které se zaměřím, jestli to má ještě znova smysl, nebo ne.

Pochybuješ, že jsi dobrá autorka na divadelním poli?

Já vážně nevím. Cítím se silná v knihách, básních a docela i v tom scénáři. Scénáře dělám koneckonců pět let, i když nebyly zfilmované.

Knoflíková fóbie

Prý máte fobii z knoflíků, je to pravda?

Je to pravda, tady byly třeba tři a máma mi je musela odšít.

Jak se to projevuje?

Odmítám takové věci nosit. Nikdy by mě nesbalil kluk v košili, vážně. Třeba ten den ne, kdyby si vzal potom triko, tak bych na to zapomněla. Kdyby mě někdo chtěl, teď jsem tedy vdaná, ale kdyby mě chtěl manžel tehdy sbalit v košili, tak se mu to nepovede.

Pamatujete si, co měl tenkrát váš současný manžel na sobě?

Právě že košili (smích). Máma mu tajně volala a řekla mu, protože já jsem doma prskala, že kdyby se mnou chtěl jít ještě na rande, tak si nemůže vzít košili.

A co dnes?

Teď mu košile musím žehlit, což je strašný, protože pracuje v jedné firmě.

Tak to většinou nosí oblek, kravatu a košili.

Ano, to je moje smrt, a odmítá si je žehlit sám. (smích)