2 fotky 
Český básník, částečně prozaik a především beatník Václav Hrabě se narodil 13. června roku 1940 v Příbrami a zemřel 5. března 1965, tedy teprve ve svých nedožitých dvaceti pěti letech v Praze.
Jeho otec se jmenoval Jan Hrabě (1899—1967) a byl železničářem. Matka měla jméno Magdaléna (1906—1982), za svobodna Kalinová. Pracovala v zemědělství. Z rodinného prostředí můžeme ještě uvést, že pocházel ze dvou dětí. Měl totiž ještě starší sestru Jarmilu. Dětství prožil Václav Hrabě blízko Berouna, přesněji v rodinném domku v Lochovicích. Studoval jedenáctiletou střední školu v Hořovicích, kterou zakončil maturitou roku 1957.
Již při svých středoškolských studiích založil společně se svým spolužákem J. Ernestem dixielandovou kapelu. Také se učil hře na klarinet, saxofon a housle. Hodně v tomto období četl a vznikaly jeho první literární pokusy.
Vysoká škola, vojna a práce
Ve studiích se Václav Hrabě rozhodl pokračovat na Vysoké škole pedagogické v Praze, kde se zapsal na studijní kombinaci český jazyk a dějepis. Během studia vystupoval například v Redutě, v Olympiku a v jiných pražských klubech. V roce 1960 se seznámil se svou budoucí ženou Olgou. Studium řádně ukončil roku 1961. Následovala vojenská služba, kterou nastoupil v Horšovském Týně. V průběhu vojenské služby se mu narodil syn Jan. Po ukončení vojenské služby a návratu do společnosti střídal různá zaměstnání.
Svatební koláž, Zdroj: Marián Luha, Topzine.cz
Pracoval jako pomocný dělník, byl knihovníkem, působil jako vychovatel na učňovském internátě, pracoval v poetické kavárně Viola jako osvětlovač a byl i lektorem poezie v časopise Tvář. Zásadní zlom nastal v roce 1964, kdy se mu povedlo získat místo učitele na ZDŠ v Praze 5. V tomto roce se také udál v jeho rodinném životě důležitý přelom – v roce 1964 se totiž rozvádí a rozchází se tak nejen se svou manželkou, ale i se svým dvouletým synem Janem Miškovským. Manželství trvalo pouhé dva roky.
Pro českou literaturu byl Václav Hrabě obrovským přínosem zejména proto, že se zasloužil o její diferencovanost a oživení. Důvodem byla jeho příslušnost k tak zvané Beat generation, která v Česku nebyla příliš rozšířená. Václav Hrabě byl jejím nejvýznamnějším představitelem u nás. Jeho verše byly inspirací Karlu Krylovi nebo třeba Janu Burianovi.
Václav Hrabě beatník
Stejně jako u jiných beatníků i jeho literární tvorba úzce souvisela jak s jazzovou hudbou, tak s hudbou bluesovou. Hudbu miloval a hrál i na několik hudebních nástrojů. Z nich můžu jmenovat například saxofon nebo klarinet. Snažil se i aktivně koncertovat s různými studentskými kapelami.V roce 1965 vystupuje v Praze Allen Ginsberg a při této příležitosti se s ním Václav Hrabě osobně setkal.
Allen Ginsberg, Jerry Rubin, Zdroj: allenginsberg.com
V literatuře
Václav Hrabě byl hlavně básníkem, ale údajně napsal i jednu divadelní hru. Ta se však bohužel nedochovala. Z prózy je nám známa pouze povídka Horečka. Ta vyšla původně v revui Divoké víno v roce 1967 a máme se hned několik exemplářů. Jeho první krůčky se uskutečnily roku 1962 pod záštitou časopisu Univerzita Karlova a také vojenského periodika Zápisník a Čs. voják. Jako básník a publicista přispíval i do časopisu Tvář, který zároveň redigoval.
V letech 1965 až 1967 se v Litvínově v divadle jménem Docela malé divadlo staly jeho básně podkladem pro poetické pásmo Stop-time, které se dokonce v roce 1967 dočkalo knižního vydání. Některé zde uvedené skladby byly dokonce zhudebněny. Jeden z těch, kteří převedly básně z pásma Stop-time do hudebního podání byl například Vladimír Mišík a stalo se tak na jeho desce Pár tónů, které přebývají z roku 1989. Jeho verše byly recitovány ve Viole, v Malém divadle hudby a poezie v Brně.
Pokud se o tvorbě a životě Václava Hraběte chcete dozvědět víc, můžete zkusit třeba knihu Petra Hrušky a kolektivu nazvanou V souřadnicích volnosti: česká literatura devadesátých let 20. století. Anebo antologii Ryby katedrál.
Hrabětovy verše
Verše Václava Hraběte jsou psány volným veršem – Beat generation by nesnesla jakékoliv svazování, třeba i v podobě rýmů či rytmů. A je to právě i volný verš, co přispívá k vysoké autentičnosti těchto veršů. Ta je podložena i bluesovou dikcí. Typické je hledání pravdy, čistoty, životní vážnosti a smyslu. Základními inspiračními zdroji byli dvacetiletému autorovi intenzivně vnímaný osobní prožitek (milostné naplnění i rozchod s milou, přátelství, vojenská služba) a jazz.
V tématické rovině je pak zdůrazněna nesouhlasným postojem k měšťácké pseudomorálce, který je někdy doprovázen provokujícím gestem: protikladnou hodnotou je zde vědomě riskantní otevřenost pocitového světa jako jediná možná alternativa autentického života Hrabětova lyrického subjektu. To vše, spolu se zpívanou podobou některých textů, stojí v základech velké čtenářské obliby Hrabětovy poezie v 70. a 80. letech.
Brzká smrt
Lilie, Zdroj: archív
Snad i proto, že zemřel ve velmi nízkém věku, nedožil se Václav Hrabě vydání ani jedné ze svých knih. Jeho básně vyšly až posmrtně. Příčinou jeho brzké smrti byla otrava oxidem uhelnatým. V žádném případě se však nejednalo o sebevraždu, ale o nešťastnou náhodu. 5. března po příchodu domů kolem třetí hodiny ráno si jako obvykle přitápí plynovým sporákem, plamen hořáku uhasne a spící Václav Hrabě umírá na otravu oxidem uhelnatým. Pohřben je v místě svého mládí – v Lochovicích.
Zhudebněné dílo
Spousta jeho básní se dočkala i své hudební podoby. Podle slov Michala Bystrova jeho básně dokonce vybízejí ke zhudebnění. Pro českou hudební scénu ho však objevil Vladimír Mišík.
Šlo především o přelom 70. a 80. let 20.století, kdy Vladimír Mišík nahrál na své album jménem Etc…Etc…2 tři zhudebněné básně Václava Hraběte. Byly to tyto: Variace na renesanční téma, Ty II. a Jam Session. Tím ale Mišíkova záliba v tomto básníkovi nekončí. Ještě několikrát využil jeho básnického talentu pro své písně. Například Tma stéká do kaluží na albu Etc…3 a pak třeba ještě Kdybych už měl umřít na albu Umlkly stroje.
Vladimír Mišík ale není jediný, koho okouzlily verše Václava Hraběte. později jeho básně zhudebňoval písničkář Vladimír Veit. Na jeho albu pod názvem Jménem poezie jsou například jeho básně Déšť, Variace na renesanční téma, Jednou, Noční obraz a Jan Session. Další album Vladimíra Veita z roku 2004 se dokonce jmenuje Variace na renesanční téma a nejen to – toto album je složeno celé z Hrabětových básní.
