2 fotky 
Povídky malostranské, jak všichni víme, jsou vrcholným prozaickým dílem Jana Nerudy. Snad bychom uměli převyprávět i obsahy všech třinácti povídek, které soubor obsahuje. Ale dokázali bychom odpovědět na otázku, co dělá z tohoto díla jedno z nejvýznamnějších děl české literatury? Pokud ne, odpověď naleznete v následujícím článku.
Ilustrační foto, Zdroj: Marián Luha, Topzine.cz
Jan Neruda své dětství a částečně i mládí strávil na Malé Straně v domě U Dvou slunců. Právě ze vzpomínek na toto období svého života vznikl soubor třinácti próz nazvaný Povídky malostranské. Ty nejprve vycházely jednotlivě časopisecky. Jako celek byly prvně vydány v roce 1877.
Divna je ta Malá Strana! Jakoby kus zkamenělé historie, jakoby pomník překonaného stanoviska – stařec to, který již jen o poklid usiluje, tichý génius, který senzitivně vyhýbá se překážejícímu jemu ruchu.
(Neruda 1864)
Výše zmíněné názvy Nerudových povídek prozrazují na čem je založen jejich princip. Jedná se o princip konfliktu vytvořeného titulem v ironizujícím smyslu s reálnou skutečností povídek. Například Týden v tichém domě vůbec není tak tichý, naopak vrcholí několika hlučnými scénami. Z názvu povídky O měkkém srdci paní Rusky ironické vyznění nabývá smyslu až z kontextu povídky. Naopak u názvů typu Přivedla žebráka na mizinu je ironický odstín naznačen už v samém titulu a ovlivňuje pak zpětně kontext povídky, která následuje.
Ilustrační foto, Zdroj: Marián Luha, Topzine.cz
Povídky malostranské by nebyly tím, čím jsou, bez typických tragikomických postaviček. Jejich humornost vyplývá především z izolovanosti od rušného tempa moderního života, z myšlenkové ustrnulosti i ze samotářství, to je podle Nerudy zdrojem iluzivního nazírání na svět. Zároveň je v této bizarní originalitě jistý půvab naivních zašlých dob, které obestírá život Malé Strany poetickým kouzlem znásobeným u Nerudy citovým zabarvením osobní vzpomínky, ovšem s ironickým podtónem.
Podivné postavičky
V Povídkách malostranských Neruda modeluje své postavy pomocí přirovnání člověk – věc: Pan Schlegl je přirovnáván k hmoždíři, pan Ryšánek ke kanafasu, hlava páně Vojtíškova k pečínce polité máslem a tak dále. Svět lidí a věcí splývá v symbiózu, která má groteskní charakter.
Ilustrační foto, Zdroj: Marián Luha, Topzine.cz
Hlavním rysem Nerudových postav v tomto povídkovém souboru je ovšem jejich podivínství. V Týdnu v tichém domě se setkáváme s převahou normálních postav, většinou komického charakteru. Ale už v povídce následující – o dvojici starých rivalů v lásce až po Figurky Neruda přináší seriál bizarních postaviček, každá z nich má svůj podivínský rys: pan Vojtíšek svou žebráckou živnost, paní Ruska svou zálibu v pohřbech, doktor Kazisvět svou plachost, pan Rybář své drahokamy, pan Vorel svou dýmku a tak dále.
Směsice charakterů
I postavy autobiografických povídek mají své zvláštnosti: vypravěč U tří lilií má zvláštní morbidní smyslnost, dětský hrdina autobiografických próz zase své naivní sny a iluze. Podivnost těchto postav spočívá v jejich zasazení do prostředí ustálených zvyků a iluzí, jakými jsou utvářeny a jakými na druhé straně utvářejí k obrazu svému i okolní život.
Tímto vlivem prostředí na charakter postav a opačně vznikají i zápletky jednotlivých povídek. Postavy jsou uvyklé na svůj způsob života, a když někdo z vnějšku naruší jejich prostor něčím novým, nedopadne dobře. Zbraní těchto postaviček vůči cizím vetřelcům je převážně jejich jazyk. Ať už se jedná o pomluvu, fámu, nedorozumění a podobně. Pro příklad uvedu povídku Přivedla žebráka na mizinu. Jediná pomluva milionové báby stačila, aby připravila populárního malostranského žebráka o jeho „pověst“. Podobně dopadne i pan Vorel, který si za místo pro své krupařství zvolil Malou Stranu. Kvůli své pěnovce sklidil přezdívku uzený krupař a do krámu už mu nikdo nepřišel.
Zde je dobrák, přál pan Vorel lidumilně, přijďte si každou středu. Pan Vojtíšek se usmívavě poděkoval a šel. Pan Vorel ale si zamnul ruce a mínil: Zdá se mně, když se na někoho tak ostře zadívám, on že sem do krámu musí. Ono to půjde! Ale u Hlubokého sklepa stála setníkovic slečna Poldýnka a právě vypravovala paní radové Kdojekové. On tam má tolik kouře, že je všechno jako uzené. A když přišla v poledne krupicová polívka na stůl, tvrdila slečna Poldýnka určitě, že z ní cítí tabákový kouř a položila lžíci. Do večera si vyprávěli již veškeří sousedé, že v krámě páně Vorlově zapáchá všechno tabákovým čmoudem, mouka že je jakoby pražena, kroupy uzeny. A již neříkali panu Vorlovi jinak než uzený krupař – osud jeho byl rozhodnut.
(Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku)
Nerudovy povídky působí na první pohled nesouvisle, fragmentárně, neuceleně. Tento vnější chaos má však svůj vnitřní řád. Neruda v souboru povídek skládá různorodé motivy, jejichž souvislost je schválně popírána a vnější formální vazba se tím pádem uvolňuje. Motivy se tak zdánlivě osamostatňují a vytvářejí dojem mozaiky. Tyto střípky mozaiky však k sobě pasují vnitřními skrytými funkcemi, které je pojí. Výsledkem jsou obrazy rozdrobené do drobných dějových útvarů, avšak pevně zasazené v rámci napětí životního prostředí Malé Strany.
Čas a prostor
Neruda si ve svém cyklu pohrává i s časoprostorem povídek. Příběhy časově nekončí ve vrcholném bodě, ale naopak vždy je časové vyznění příběhu prodlouženo. Zvláště příznačný je závěr povídky Přivedla žebráka na mizinu: tvoří ho totiž scéna, kde si o smrti pana Vojtíška povídají postavy jako o události minulé. Pointa příběhu je tedy přeskočena a zachycena v retrospektivě. Záměrem je pointovat příběh emocionálně. Nejen konce, ale i začátky některých próz jsou posunuty – předvyprávěny. Výsledkem těchto mozaikovitých výjevů a příběhů je dojem bohaté, avšak skryté dějovosti, která proniká na povrch v drobných příhodách a výjevech, obrazech ze života.
Ilustrační foto, Zdroj: Marián Luha, Topzine.cz
Dalo by se však říci, že hlavní roli v tomto povídkovém souboru a snad i klíč k pochopení povídek má vypravěč. Povídky v jádru cyklu nám představuje vypravěč – pamětník, který má dvě polohy. Na jedné straně navozuje atmosféru důvěrného vztahu k prostředí, detailní znalostí svérázu obyvatel. Na straně druhé však současně reprodukuje konvenční hledisko – konzervatismus a předsudky veřejného mínění, za nímž – a často v rozporu s ním – je nutno hledat obecně lidský smysl události.
Důležitá pozice vypravěče
Patří sem tyto povídky: Pan Ryšánek a pan Schlegl, Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky, Hastrman, Doktor Kazisvět, Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku a Psáno o letošních dušičkách. I zde je základním vyprávěcím principem ich-forma. Vypravěč stylizovaný do role pamětníka tu přímo vystupuje. Neruda tak posiluje iluzi, že se jedná o autentickou, historickou výpověď.
Dalším typem vypravěče je takzvaný typ autobiografický. Pamětnická perspektiva je zaměněna za subjektivní perspektivu osobního prožitku. Svatováclavská mše je pojata jako sled znovuvybavených dojmů a pocitů malého chlapce, který prožívá noc ve Svatovítském chrámě. Vypravěč stylizovaný do role autora se ocitá i v povídce U tří lilií. Jedinečná obměna vypravěčské polohy se objevuje v závěrečné próze Figurky. Rub malostranské idyly je tu odhalován prostřednictvím necitlivého postoje vypravěče, který přišel z vnějšku – opak vypravěče pamětníka.
Tím, že Neruda pro své povídky použil vícero typů vypravěčů, se mu podařilo prohlédnout všechna zákoutí Malé Strany z různých úhlů pohledu. Odhalil zde obraz života, jehož základem je protiklad poetické idyličnosti Malé Strany, ustálených zvyků a tradic a hrůzné malosti životních obzorů škrtících předsudků a konvencí mrzačících lidský život. Tímto vnitřním napětím pramenícím z životních kontrastů vystihl Neruda pocit moderního člověka. V tomto odhalení spočívá životnost a síla těchto povídek.
Zdroj: Haman, Aleš: Neruda prozaik. Praha: Odeon 1968.
