Myslíte si, že za divadlem musíte do větších měst? Následující řádky vám odhalí, jak se situace má na maloměstě, konkrétně v Tachově.
Tachovské kino a divadlo v jednom. Zdroj: tachov-mesto.cz
Divadlo v Tachově patří k improvizovaným scénám. Město totiž nemá budovu, jež by se skvěla názvem všeříkajícím. A tak místo „jdu do divadla“, se říká „jdu na divadlo“. Stavba, v níž se nachází prostor pro občasná divadelní představení, připomíná neblahé časy architektury u nás.
Navíc se hraje v kinosále. Nepředstavujte si ovšem současné trendy multikina s pohodlnými sedačkami a měkkým kobercem. Tachovské kino-divadlo má ducha zašlých dob a retro design.
Dnes hrají ochotníci
Vstupuji do foyer, občerstvím se na baru a mám možnost vidět pobíhající herce, režiséra a uvaděčky – jsem ve středu dění. Po paměti ze skutečné divadelní produkce sáhnu po programu a zjistím, co se hraje a hlavně kdo s dramatickým kusem vystoupí. Ochotníci, ti bývají častým zpestřením kulturního života města.
Prázdné jeviště v Tachově. Zdroj: Měks Tachov
Odtržením rohu vstupenky se stávám skutečným divadelním divákem. Uvnitř uvidím oponu, která se ovšem příliš nepoužívá, jeviště a hlediště s řadami hnědých sklápěcích sedaček. Tyto nenabízí mnoho pohodlí zadnici, ale cítím se jako v opravdovém biografu. Sedím však v divadle.
Pomalu se zaplňující sál snad značí atraktivitu představení. Nebo zvědavost? Skepticky a s nadhledem ostříleného divadelního fajnšmekra nechávám ochotníky začít. Tentokrát hrají Poběžovičtí, a to hru Příbuzné si člověk (ne)vybírá.
Hlediště tachovského kinosálu. Zdroj: Měks Tachov
Zprvu se zdálo, že humorem večer nabitý nebude. Ačkoliv na trefný název by se dalo krásně navázat. Ovšem s dalšími herci přibývá vtipných situací. Časem přichází i kýžené pobavení při uvědomění, že sedím na pseudodivadelní sesli jako doma v obýváku. Dívám se na vlastní rodinu s jejími vlastními a totožnými komickými příběhy.
Ochotnické divadlo má sotva ambice stát se profesionálem. Originálním zvukem gongu se ocitám zpátky v předsálí a nad skleničkou vína debatuji o prvním dějství jako skutečný divadelní divák. Se známou znělkou se opět vracím dovnitř na svou sklápěčku. Světla zhasnou, laciná melodie ohlásí návrat herců na scénu.
Tři tchyně ve hře Příbuzné si člověk (ne)vybírá. Zdroj: divadlo.pobezovice.com
Děj se rozjíždí – ne, že bychom zápletku nečekali, bavím se však. Až na slabý výstup hlavní protagonistky se ostatní členové souboru ukazují schopní získat si diváka. Protože ten si myslí, že je u sebe doma. Pozoruje přece sama sebe, jak mu domů přijíždí hned tři tchyně, jedna nemožnější než druhá. Řeší krizi manželství, nedorozumění, pletichaření matky a dvou macech. Závěr hry již nekopíruje realitu, jedná se o happyend.
Za potlesku se zvedám, opouštím hlediště a těším se na příště. Až zase půjdu na divadlo.