2 fotky 
Deníky již dávno nejsou strohými záznamy každodennosti. Některé nabízejí intimní pohled na přelomové historické události, jiné svou naléhavostí strhávají ke společenské odezvě. Chcete se o nich dozvědět více? Pak si přečtěte více v článku na TOPZINE.CZ!
Bridget Jonesová je zmatkařka. Deník ale píše skvěle. Zdroj: distributor filmu
Deník, respektive deníková forma, patří do sféry literatury faktu. Za základní poznávací rysy deníku je všeobecně považována věcnost, autentičnost sebevyjádření a informativnost. Deníkový záznam bývá vždy bezprostřední.
Když autocenzura neexistuje
Pro deník je typický dialog, který vede autor se sebou samým. Tento dialog tedy již z principu ruší autocenzuru a boří tabu, neboť je primárně psán s vědomím nevydatelnosti. Deník důsledně využívá chronologického kompozičního principu.
V praxi se můžeme setkat s dvěma typy deníků. Zatímco tzv. předliterární deník obsahuje pouze strohé praktické záznamy, literarizovaná deníková podoba je různorodější a z čtenářského hlediska mnohem zajímavější.
Deníky často vychází posmrtně
Velmi početnou skupinu tvoří deníky, které byly vydány až po autorově nebo autorčině smrti. Z těch nejznámějších vzpomeňme deníky Stendhalovy, u nás pak proslulé deníky Karla Hynka Máchy nebo Jiřího Ortena. U všech těchto deníků jde o intimní výpověď, která původně nebyla určená k bezprostřednímu zveřejnění. V odborné literatuře se označují za deníky primární.
Památník Anne a Margot Frankových v Bergen-Belsenu. Zdroj: wikipedia.com
K dodatečné literarizaci může samozřejmě dojít vždy, nejčastěji ale, pokud deník přináší zásadní pozoruhodné svědectví. Zářným příkladem budiž Deník Anne Frankové. Její deníkové záznamy se staly jedním ze symbolů tragického osudu milionů lidí židovského původu. Deník, v němž třináctiletá dívka vykreslila nelidskost holokaustu, se zapsal hluboko do literární historie a stal se inspirací pro nespočet lidí.
Otevřený deník řeší společenská témata
Do kontrastu k deníkům primárním můžeme postavit deníky otevřené. Ty jsou již od počátku psány s předpokladem uveřejnění. Jejich autoři se neuchylují pouze k intimním osobním záznamům, ale řeší spíše společenskou a politickou problematiku. Můžeme k nim přiřadit i deníky cestovní, mezi nimiž vyčnívá Goethova Italská cesta.
Deníkovou formu si oblíbil i Johann Wolfgang Goethe.
Zvláštní variantou je deník fiktivní, který bývá přisouzen smyšlenému pisateli v literárním díle. Samozřejmě, někdy nelze jednoznačně poznat, že jde o produkt autorovy fikce, ale s tím se čtenáři a čtenářky musí popasovat.
Zlom nastal v 18. století
Deníkové záznamy můžeme nalézt již v samých počátcích psané kultury – tehdy však ještě nešlo o literární deníky, nýbrž o strohé záznamy každodenní rutiny. K rozmachu deníkového žánru ve fabulované próze dochází v 18. století, když do literatury začíná pronikat jedinec se svým individuálním vnitřním světem a konkrétním osudem.
Fakt, že deníková forma zesiluje naléhavost výpovědi, můžeme demonstrovat na příkladu Goethova Utrpení mladého Werthera. Po jeho vydání v roce 1774 totiž ztotožnění mládeže s Wertherem přerostlo až ve vlnu sebevražd.
Deník legitimizuje nevhodná témata
V průběhu 20. století můžeme pozorovat důraz na reportážní věcnost a syrovost. Je zde prostor pro vyslovování kontroverzí, líčení sexuálních scén i fyziologických obtíží. Deník tedy představuje prostředek neomezitelné svobody vyjadřování. Proto není překvapivé, že většina deníků vznikala kvůli represím totalitních režimů.
Co se týká deníkové literatury v českém prostředí, vůdčí roli sehráli autoři z okruhu Skupiny 42, jejichž tvorba vychází z „nahé pravdy“ dokumentu. Sbírka Jiřího Koláře Dny v roce určitě stojí za přečtení.
O neutuchající popularitě tohoto žánru svědčí produkty červené knihovny, které se staly světovými bestsellery. Více než výstižným příkladem je Deník Bridget Jonesové od britské autorky Helen Fieldingové.
Zdroj: MOCNÁ, Dagmar. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004.
