Nejsem typ, co se umí prodávat, říká oceňovaná herečka Lucie Štěpánková

!Exkluzivní rozhovor! Má stálé angažmá v jednom z nejoblíbenějších pražských divadel. Doma oprašuje Cenu Thálie pro činoherce do 33 let. Lucie Štěpánková však zůstává holkou z Moravy, která stojí nohama pevně na zemi.

Jak se má Lucie Štěpánková?

Mám se moc dobře, ale je pravda, že náročně, protože nám včera dodělali stoupačky v bytě, a tak mě teď čeká spousta úklidu. (smích) Ale už je to taková příjemnější etapa.

Máte čas těšit se na Vánoce?

Včera jsem se byla poprvé podívat po dárcích, takže mám trošku skluz, ale těším se moc.

Kde letos strávíte svátky?

Ještě před Vánoci pojedu za rodiči na Moravu, ale samotný Štědrý den strávím v Praze s přítelem.

Po absolutoriu na ostravské konzervatoři jste strávila šest let ve Východočeském divadle, abyste v roce 2007 získala angažmá v Praze.  Jak náročné byly začátky v metropoli?

Na začátku bylo samozřejmě všechno větší a hlavně se o sebe musel člověk doopravdy postarat. V Pardubicích to bylo divadlo a nic jiného, v Praze je těch možností daleko víc. Na druhou stanu je tady také daleko víc herců, a tak je těžší se prosadit, zviditelnit. Navíc nejsem typ, co se úplně umí prodávat. Jsem ale v Praze moc spokojená a už si ani nedovedu představit, že bych bydlela někde jinde.

Čtěte také rozhovor s hercem Lukášem Hejlíkem

Existuje téma, které je pro vás při hovorech s hereckými kolegy tabu?

Přiznám se, že v poslední době se vůbec takovým hovorům vyhýbám. Mám pocit, že se to všechno točí kolem stejných témat. Člověk omílá jednu věc tisíckrát. Navíc my herci si často a rádi stěžujeme a to mě unavuje. Pravdou je, že jsem teď dozkoušela v Ungeltu, kde jsme s kolegy Zlatou Adamovskou, Petrem Štěpánkem a Vilémem Udatným řešili čistě pracovní věci, bavili se o tom, jak by v běžném životě fungovaly naše postavy. To mě moc bavilo.

Často si vás mylně pojí se slavnou hereckou rodinou Štěpánků.

Lidé se mě ptají opravdu často, zda máme něco společného, takže jsem ráda, že teď máme s Petrem Štěpánkem společnou inscenaci. Jinak ale své jméno neřeším a ani bych neměnila.

Role v inscenaci Po zkoušce Lucii Štěpánkové sluší Zdroj: Divadlo v Řeznické

Martin Huba, váš herecký kolega z Divadla v Řeznické, v rozhovoru pro TOPZINE.cz povídal o iluzích, které o herectví mají mladé dívky a o štěstí, když se z ročníku na konzervatoři uchytí alespoň jediný absolvent. Cítíte se jako tahle jedna vyvolená?

To ne. Mám pár spolužáků, kteří divadlo dělají a baví je to, takže určitě jediná nejsem. Měla jsem ale štěstí, že mě na ostravské konzervatoři vedla skvělá paní herečka Gasnárková. Od začátku byla velmi přísná, vedla nás k herecké disciplíně a od začátku nám ukazovala i ty špatné stránky divadla. Tím nás dobře připravila na to, že je potřeba stále na sobě pracovat. Já jsem se od ní naučila vnímat divadelní svět poctivě a snažím se s tímto přístupem fungovat dodnes.

Byla ostravská konzervatoř správnou volbou? Nezvažovala jste Brno či Prahu?

Určitě byla. Myslím si, že pražským studentům hereckých škol se nechce opustit velkou Prahu a jít na oblast. Nám z Ostravy to bylo jedno. Počítali jsme s tím, že půjdeme mimo Prahu. Každý mladý herec by si tím měl projít, začít od píky. Když má totiž všechno už na začátku, váží si toho míň.

Inscenace Po zkoušce, ve které hrajete v Divadle v Řeznické, je poměrně drsným pohledem do duše herců? Neděsí vás, kam až může herecká kariéra vést?

Mohu potvrdit, že situace v inscenaci Po zkoušce mohou být reálné, ale tím, že v tom prostředí denně jsem, neděsí mě to. Samozřejmě s něčím souhlasím, s něčím zase ne, ale umím s tím žít.

Nepřehlédněte: Divadelní mág Martin Huba exkluzivně pro TOPZINE.cz

Jak se stavíte k moderním, někdy až příliš alternativním zpracováním klasických divadelních her?

Já jsem k těmto věcem poměrně otevřená, nijak mě to nepopuzuje. Je ale nutné, aby to měl režisér podložené. Někdy mám pocit, že se to dělá jenom na efekt. V tom případě mi to přijde zbytečné a směšné. Když má ale režisér koncepci vymyšlenou do hloubky a ví, proč to chce takto udělat, nemám s tím problém.

Dostala jste se někdy do situace, kdy se vám režisérovo konečné zpracování nelíbilo?

Mám spíš na role štěstí, ale samozřejmě jsem se s tím setkala. Je to ale režisér, kdo má poslední slovo a já nejsem ten typ, co by vracel scénář. Tu roli pak ale nehraju tak ráda.

Po boku Vojty Dyka si Lucie Štěpánková zahrála při Letních shakespearovských slavnostech Zdroj: Viktor Kronbauer, Agentura Schok

Co naopak hrajete ráda? Která je ta role, kdy se vše sešlo, jak má?

Právě v Divadle v Řeznické v inscenaci Po zkoušce, tam se to všechno potkalo. Tak velkou příležitost jsem v Praze do té doby neměla. Martin Huba byl jako režisér velmi náročný. Neodpustil mi jedinou falešnou intonaci. Všechno chtěl mít podložené a člověk si nemohl dovolit ho ošálit. On je divadelní mág. Díky němu se na jevišti cítím svobodně a šťastná.

Máte příležitost sledovat, kdo dnes chodí do divadla?

Myslím, že je čím dál těžší nalákat diváky do divadel a bojím se, že to bude horší a horší. Taky se bojím, že se přetrhla nit, kdy rodiče učili své děti chodit za kulturou, kdy se láska k divadlu dědila z generace na generaci.

Co druhá strana řetězce, jak vnímáte nejmladší generaci herců?

Někdy mám pocit, že divadlo dnes může dělat každý. Když se koukám na mladé herce a vidím, jak nedokážou pozdravit, neumí se hýbat, mluvit a myslí, že když něco řeknou tak nějak přirozeně, stačí to, mám s tím problém. Chybí jim pokora. A já jsem na tenhle civilismus úplně alergická.

Recenzovali jsme inscenaci Po zkoušce Divadla v Řeznické

Cítíte obavy kolem budoucnosti divadel?

Bojím se, že jsou tady divadla, která jdou divákům naproti až příliš. Bojím se, že sklouzneme k situaci, kdy se budou dělat jenom líbivé komedie.

Dá se proti tomu nějak bojovat?

Asi ne. Velkým konkurentem je navíc televize, která živí lidi příběhy různých seriálových postav. Mám pocit, a nechci, aby to znělo jako klišé, že lidé pak žijí životy jiných místo toho, aby žili ty své.

V angažmá Divadla na Vinohradech je Lucie Štěpánková od roku 2007 Zdroj: Divadlo na Vinohradech

Máte nějakou vlastnost, kterou ve vztahu k herectví považujete za přítěž?

Mám občas problém s komunikací, s otevřením se. V základu jsem introvert a trvá mi, než překonám bariéru a projevím se.

Je divadlo prostředníkem, díky kterému se projevit umíte?

Je to situace od situace, ale ještě jsem se nedostala do fáze, abych to úplně překonala.

Jaký byl váš příchod do věhlasného Divadla na Vinohradech?

Hned napoprvé jsem zkoušela s Jiřinou Jiráskovou, Iljou Rackem, Janou Hlaváčovou a Petrem Kostkou. Cítila jsem obrovský respekt. Měla jsem pořád strach, abych jim to nekazila. Ale moc ráda na to vzpomínám. Paní Jirásková si mě pak vzala stranou a říkala: „Ty jsi tady, protože si tě vybrali. Nesmíš se stydět projevit se. Pošli to tam.“ Za to jsem moc vděčná.

Po čtyřech letech v angažmá už se cítíte dobře?

Ano, ale pořád jsou situace, kdy bych si nedovolila pípnout. Stále cítím velký respekt. Beru to všechno s pokorou.

Lucie Štěpánková (30)

• Narodila se ve Vsetíně, vystudovala ostravskou konzervatoř, po ní šest let strávila ve Východočeském divadle v Pardubicích.
• Nyní je v angažmá Divadla na Vinohradech, hostuje také v Divadle v Řeznické a Divadle Ungelt.
• V roce 2010 získala Cenu Thálie pro činoherce do 33 let, rok poté byla nominována v kategorii činohra za roli Agnes v Ibsenově hře Brand/Oheň.
• Zahrála si v seriálech Pojišťovna štěstí, Vyprávěj či Cesty domů.