3 fotky 
Satirická novela Svatopluka Čecha Pravý výlet pana Broučka do Měsíce reflektuje měšťanský život 2. poloviny 19. století. Příhody pana Broučka jsou aktuální i dnes, v nešvarech hlavní postavy je možné vidět nedostatky některých současníků.
Svatopluk Čech. Zdroj: wikimedia.org
Takzvané broučkiády, které z počátku vycházely jako krátké příběhy v časopise, byly u čtenářů úspěšné už od začátku. Čech proto napsal rozsáhlejší románové verze s názvy Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do XV. století (obě rok 1888) a Matěj Brouček na výstavě (1892). Žánrem těchto humorných děl je ve skutečnosti ostrá satira. Čech si bere na mušku měšťácké manýry, které dokonale ztělesňuje pan domácí Matěj Brouček, u nějž úsloví nomen omen platí hned několikanásobně.
Broučkiády v dobovém kontextu
Svatopluk Čech patřil ke skupině Ruchovců, což byli spisovatelé organizující se kolem almanachu s názvem Ruch, do nějž přispěli například i J. V. Sládek, E. Krásnohorská nebo J. Vrchlický. Almanach byl vydán k příležitosti položení základního kamene Národního divadla. Čech v rámci svého vlasteneckého smýšlení mimo jiné také obnovil časopis Květy, v nichž vyšla právě jeho původní povídka Výlet páně Broučkův do Měsíce, kterou vydal pod pseudonymem B. Rousek.
Měsíc, až sem se pan Brouček vydal.
Své vlastenecké a panslavistické ideály Svatopluk Čech šířil mezi čtenáře právě prostřednictvím satirické poezie a prózy. Národní uvědomění spojené s reflexí vlastního aktuálního života vedlo Čecha k sepsání tří broučkiád v próze nebo eposu Hanuman. Dnes se seznámíme s prvním ze tří příběhů Matěje Broučka, který nese název Pravý výlet pana Broučka do Měsíce.
Opilcův sen o kulturním národě
Matěj Brouček je pražský měšťan a majitel nájemního domu. Je pyšný na svůj spořádaný život a na své poslání pana domácího. Spořádanost je však v jeho případě spíše bezduchou rutinou. Brouček totiž nehodlá do svého života vpustit žádnou změnu, která by pro něj ve stejný moment znamenala velké neznámo a současně i komplikace.
Proto také během svého nočního návratu z hospody domů přemýšlí nad způsobem, jak by se zbavil nepohodlného nájemníka, který je, jaká hrůza, malířem. V notně podroušeném stavu sestupuje po starých zámeckých schodech, když se jeho tělo začne zbavovat zemské tíže a je okamžitě přitahováno k Měsíci.
Než se pan Brouček stačí vzpamatovat z nenadálé situace, ocitne se v podivném kráteru a po chvilce rozhlížení si uvědomí, že je na Měsíci. Protože vedle náruživého popíjení piva a chytráckého tlachání s podobně založenými váženými občany se Matěj Brouček snaží náležitě vzdělávat (a přelétá tak z jednoho načatého tématu ke druhému), odvodí si vše z poslední knihy, kterou četl a která byla předmětem předcházející hospodské debaty.
Měsíční Češi
Pod vedením Měsíčňana, básníka druhé kategorie, Hvězdomíra Blankytného, se Brouček vydává za poznáním překrásné měsíční krajiny a zjišťuje, že lidé žijící na Měsíci jsou vysoce kulturně založení Češi, jejichž projev i životní filozofie směřuje k naplnění uměleckého ideálu. Pro Matěje Broučka se však celé putování stává utrpením nejen proto, že se ocitl mezi umělci, ale také pro maření jeho jediného cíle, jímž je nalezení restaurace, kde se čepuje studené pivo a podává se alespoň dršťková polévka.
Pozemšťana postupně odpuzuje rozmanitost měsíční architektury, společenské rituály a gesta, přirozená krása žen a romantické dvoření mužů. Ze všeho nejvíc jej znepokojuje úcta, která je věnována nejvyšším uměleckým formám, a éterická podstata Měsíčňanů, kteří se místo potravy opájejí vůní květin a za nápoj jim slouží jedině rosa.
Matěje Broučka zná snad každý. Zdroj: sxc.hu
Čtenář se pak nediví Broučkově ohromné radosti, když se probudí celý polámaný (od toho, jak dopadl na Zemi) ve své posteli a shledá se s vyděšenou hospodyní. Ta mu vypráví, jak se z Malé Strany přes četnickou stanici dostal domů a cestou blouznil a vyprávěl samé nesmysly o Měsíci a Chrámu Všeuměny, kde údajně přebýval.
Proč zrovna cesta až na Měsíc?
V období 2. poloviny 19. století, kdy broučkiády vycházely, se vedle národního uvědomění Čechů formoval i český jazyk. Snaha postavit se na roveň němčině a ukázat, že Češi mají možnost osamostatnit se jak na politickém, tak na kulturním a jazykovém poli, byla obrovská.
Kromě v té době originálního fantaskního děje čtenáře na první pohled upoutá zvláštní čeština, která je ve své historické podobě navíc obohacena o velké množství synonym. Svatopluk Čech vedle satirického obrazu měšťanské morálky a zvyků poukázal i na bohatost slovní zásoby formujícího se českého jazyka. Barvitý popis neznámé měsíční krajiny se autorovi k přehlídce české slovní zásoby nanejvýš hodil.
Proto je Pravý výlet pana Broučka do Měsíce i zajímavou ukázkou tvarů slov, která mají příznačně popsat měsíční kulturní a umělecké prostředí. To, že Svatopluk Čech Matěje Broučka vyslal za vysokou kulturou až na Měsíc, zároveň svědčí o Čechově smýšlení nad tehdejším stavem české kultury. Spisovatel si byl vědom, že český národ čeká ještě dlouhá cesta za osamostatněním vlastní kultury – minimálně tak dlouhá a těžko představitelná, jako byla tehdy cesta na Měsíc.
Na dlouhatánském stole, obklopeném přečetnými křesly, nalézala se dosud jen spousta ozdobných váz s rozkošnými květy, na které pan Brouček nemohl již pohlédnouti bez ošklivosti a zlosti; před každým křeslem stála jedna a při ní vždy alabastrová nádobka zvláštního tvaru a nejjemnější práce umělecké. Pepřenky či tyglíky s hořčicí?
Zvědavý pozemšťan prohlédl si jednu – byla prázdná.
Prosím vás, otázal se Měsíčňana, k čemupak jsou tyhle hrnoulečky?
To jsou slzničky.
Slz – slzničky? Jakápak je to zase hloupost?
Nu, schránky na slzy.
Na – slzy? I ty moje umučení – copak tu budeme plakat?
Budou se bezpochyby předčítat básně.
Bá – ásně? Ale to aby už – Slyšte, mně se zdá, že si tu všichni děláte ze mne blázna! Tedy zase básně! Při těch se mi v ústech každé sousto obrátí. A ještě mám na nějaký ten náprstek postního bujánu snad čekati hodinu. Ta malá čtvrthodinka je už hodně velká.
Zdroj: Čech, Svatopluk: Pravý výlet pana Broučka do Měsíce. In: Výlety pana Broučka, Praha: Albatros 1975.
