4 fotky 
!Das Buch 2012!Páteční program německé sekce Das Buch na veletrhu Svět knihy uzavřela švýcarská spisovatelka Monique Schwitter, které u nás zatím žádná kniha nevyšla. V rodném jazyce jí však vyšla už dvojice povídkových sbírek a jeden román. Jak to vlastně s tím románem bylo?
Švýcarská spisovatelka Monique Schwitter (vpravo) na programu Das Buch Zdroj: Archiv Goethe-Institutu, Foto: © Marek Mařák
Na závěr dne se v rámci Das Buch představila švýcarská prozaička Monique Schwitter, která zprvu toužila po tom stát se herečkou. Dokonce se touto profesí i několik let živila, pak však přišel zlom: „Rozhodla jsem se hraní nechat ze dne na den. Chtěla jsem se naplno věnovat psaní.“
Komplikovaný vztah mezi otcem a dcerou
Držitelka Ceny Roberta Walsera, která přečetla titulní povídku ze své povídkové sbírky Goldfischgedächtnis (Paměť zlaté rybky) se také přiznala, že dlouho nemohla najít odvahu ke zveřejnění svého prvního textu. Pomohl jí k tomu až pobyt ve Štýrském Hradci a blízkost hranic se Slovinskem a Slovenskem, neboť právě tam se jí podařilo odpoutat od zdánlivé celistvosti německy mluvícího prostoru a nabrat potřebnou odvahu k publikaci.
V povídce Paměť zlaté rybky, kterou do češtiny pro účely čtení přeložila Jitka Nešporová, zamířila svou pozornost na komplikovaný vztah mezi otcem a dcerou. Svérázná dcera se v ní vyrovnává se skutečností, že jejím otcem je opilec a smilník.
„Ten příběh nekončí poslední větou, ale plyne dál,“ dodala k příběhu mladá povídkářka, „skrývá se v něm určitá naděje.“
Reprezentantka švýcarské literatury se také pousmála nad skutečností, jak vznikl její zatím jediný román. „Byl to pro mě takový experiment. Ten román se skládá z krátkých kapitolek a jednotlivých epizod, které mají společné protagonisty, což nakladatele vedlo k tomu, že je to román. Je zajímavé, že se mnohem lépe prodával než mé povídkové sbírky,“ divila se naoko.
Rušení nočního klidu
Jediným negativem programu tak byla skutečnost, že velkou část jednotlivých autorských čtení rušily zvuky z hlavní vystavovací haly, neboť salonek, kde Das Buch probíhal, byl zcela neadekvátně zvukově odstíněn.
Moderátoři i autoři se tak museli neustále překřikovat nejen s hlasem, jenž k nim doléhal skrze tenkou papírovou stěnu, ale také mechanickým vrněním neznámého přístroje, které se co chvíli hlásilo o slovo namísto autorů a čtenářů.
Vyvstává tak otázka, zda je Svět knihy skutečně určen především čtenáři, když se zdá, že ten by si měl nejlépe na pražské Výstaviště přinést s sebou ucpávky do uší. Pak by ale zase neslyšel vůbec nic.
Milovníkům literatury nezbývá nic jiného než doufat, že si z této neblahé skutečnosti vezmou organizátoři do dalšího ročníku ponaučení a lépe promyslí buď samotné odstínění, nebo rozmístění jednotlivých sekcí.
