5 fotek 
Vždy usměvavá a optimistická Naďa Konvalinková patří mezi neoblíbenější české herečky. V rozhovoru promluvila mimo jiné o nově uvedené komedii Sheldon a jeho matka paní Levinová.
Nová role Nadi Konvalinkové má mnoho tváří Zdroj: Divadlo v Řeznické
Co vás vedlo k tomu, že jste přijala roli ve hře Sheldon a jeho matka paní Levinová?
Tak zaprvé jsem byla oslovena. Chtěla jsem ji odmítnout, abych měla volné jaro. Mám za sebou dvě premiéry v tomto roce a s minulým jarem třetí novou hru, tak jsem si říkala, že už je toho tak akorát. Ale paní ředitelka Srbová mě přemluvila, ať si aspoň přečtu text.
A zalíbil se vám?
Zrovna jsem měla návštěvu, četli jsme si to nahlas a všichni padali smíchy. Já jsem se rovněž bavila a rozhodla jsem se, že tahle hra by mi neměla uniknout. Takže přes veškerou únavu jsem sebrala všechny síly a dokopali jsme se úspěšně k premiéře. Viděla to už spousta mých přátel a chtějí jít ještě jednou. Což je důkaz, že se nám to opravdu povedlo.
Recenzujeme: Sheldon a jeho matka paní Levinová se nahánějí v Řeznické
Nastalo během zkoušení nějaké úskalí?
S textem. Já se sice rychle učím a nemám s tím problém, ale tohle je opravdu záběr, protože jsme jenom dva. Je to smršť monologů, mých a Sheldonových. V podstatě monolog se naučím snadno, ale je málo záchytných bodů, kdy mohu skutečně navázat, vzít si něco z jeho slov, že to prostě logicky pokračuje. Jinak se to všechno dá naučit. Ale abych neskákala z jedné situace do druhé, to mi trvalo dlouho.
Nadě Konvalinkové se na paní Levinové zamlouvá zejména její barvitost a proměny
Byla vám role paní Levinové blízká?
Musím říct, že se mi velice zamlouvá. Je to role plná emocí, zvratů, temperamentu, ale i komediálních situací a vtipných sentencí. Jsou tam jak místa dramatická, tak vtipná a smutná. Ta role je prostě všeobsažná.
Byla pro vás něčím novým, s čím jste se ještě během kariéry nesetkala?
Ta matka vlastně není kladná postava, ona je velice sobecká a svým způsobem i krutá k Sheldonovi. To jsou momenty, které já jsem ve svém životě ještě nehrála. Možná tak v pohádce jsem si zahrála zápornou postavu, jinak ne. Je skutečně velmi kontroverzní.
Do komediálních rolí jste často obsazovaná, jste s tím spokojená?
Jsem nadšená, že ta komediálnost je takhle barvitá, že je tu spousta druhů humoru. Od suchého přes expresivní, černý humor, je tam zkrátka těch barev hodně.
Je nějaký typ role, který byste si nyní chtěla zahrát?
Byla by to nejspíš dramatická role. Nemám žádnou konkrétní na mysli, ale věřím, že se mi tam někde píše a že přijde.
Naďa Konvalinková vystudovala DAMU a začínala v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Poté přestoupila do Městských divadel pražských, kde působí dodnes. Ztvárnila rozmanité role, od naivních děvčátek po vyzrálé dámy. Z filmového plátna si ji můžete pamatovat jako Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela. Namluvila několik pohádek, věnovala se pořadům pro děti a je patronkou nadace Rozum a cit, která podporuje děti bez rodiny.
Čeho z celé své kariéry si nejvíce ceníte?
Asi toho, že nikdy nebyla pauza, nemusela jsem se nikdy zastavit. Ta kariéra prostě šla pořád plynule svým tempem a mám stále dost práce.
Nastal někdy okamžik, kdy byste si řekla, že byste nejraději s herectvím přestala?
Ne, to opravdu nikdy.
Co vás u toho nejvíce drží?
Myslím si, že divadlo má smysl. V každé době je obrazem společnosti a právě nyní, když se lidé odnaučili komunikovat, je divadlo moc důležité.
Čtěte také: Zlomatka v Řeznické. Než mít syna teplouše, to ho radši zabít
Stává se vám ještě dnes, že jste nervózní před představením?
Před premiérou velmi, protože je to první konfrontace s diváky. I když už třeba byly generálky. První se například povedla, u druhé zase něco uteklo, jak to bývá, když není představení usazené… Takže premiéra je důležitou zkouškou toho, jak nás diváci vezmou. Musím ale říct, že když pak vyjdu na jeviště, s prvním smíchem to ze mě spadne. Najednou se zklidním a konečně si to začnu naplno užívat. Ale před tím představením ta tréma je opravdu velká.
Partnerem na jevišti je Nadě Konvalinkové ve hře Sheldon a jeho matka paní Levinová Jan Zadražil
Zmenšila se tréma za ty roky, jak jste nabírala zkušenosti?
Myslím si, že se zvětšila, protože už vím, co mě všechno může potkat. Sice nemám problémy s pamětí, ale už tuším, co se může stát. Od nejrůznějších přeřeků, zapomenutých výstupů, prošvihnutých částí představení… Ale nikdy jsem nezmeškala vystoupení celé a vždycky se to nějak zachránilo.
Jak byste srovnala divadelní a filmové herectví?
Především v divadle si tu postavu uchopíte celou a vlastně si ji můžete prožít od začátku do konce. U filmu se to točí na přeskáčku, točí se různé momenty podle toho, jestli prší, nebo je zrovna nasněženo. A nikdy také nevíte, jak ten celek dopadne, závisí to na režisérovi, kameramanovi, střihači, na všem okolo. Vy nemůžete už nic ovlivnit, kromě toho, jak ji zahrajete v daném okamžiku. Naopak na divadle, i když se třeba premiéra až tak nepovede, během repríz se dá ještě mnohé napravit. Hra jde potom většinou ještě nahoru.
A vás osobně naplňuje více divadlo, nebo film?
Hraju více divadlo, ale dobrý film samozřejmě potěší. A musím říct, že dodneška vzpomínám na Adéla ještě nevečeřela. Myslím si, že to je opravdu film, který nestárne, zůstává tady pro další generace. Zatímco za námi se zavře opona a už nejsme.
Uvažovala jste, že byste se vrátila k pořadům pro děti?
Já si myslím, že pořadů pro děti není nikdy dost. Já jsem ty pořady dělala ráda, jenže to bylo určité období. Třeba Štěpánku Haničincovou už nikdo neobsadil do jiných rolí. A já bych určitě raději předvedla barevnější možnosti svého herectví.
Kromě toho, že hrajete v divadle, jste patronkou nadace Rozum a cit. Co vás na tom nejvíce naplňuje?
Rodina je pro člověka to nejpodstatnější. A pomáhat dětem, které přišly o rodinu, je to nejdůležitější, co můžeme dělat. A když vidím ty rodiny, které navštěvuji, a především pokroky, jaké ty děti dělají, když se dostanou z ústavů do rodin, tak je to prostě štěstí.
Jste pověstná věčným optimismem, máte na to nějakou radu?
Především nebrat se moc vážně a snažit se brát problémy, které člověk samozřejmě má, jako zkoušku. Je zkrátka něco, co musíme vydržet, překonat. A heslo Květy Fialové: „Co tě nezabije, to tě posílí,“ rozhodně funguje.
