Na Štědrý den jsem svému bratranci Štěpánovi popřál vše nejlepší k svátku, a tak jsem se na druhý svátek vánoční společně s Markétou konečně vypravit na dlouho plánovaný výlet do hlavního města Rakouska.
Přivstali jsme si, abychom mohli krátce před šestou ranní vyjet Pendolinem z pražského Hlavního nádraží. Dvě hodiny před polednem se vlak zastavil na Wien Südbanhof. Byli jsme u cíle. Krátce jsme hledali na nádraží správné okénko, kde jsme si za 11,40 eura koupili dvě celodenní jízdenky na vídeňskou městskou hromadnou dopravu.
Z krátkodobé dezorientace ve vídeňské podzemce nám pomohl ochotný Rakušan, kterému vůbec mu nevadilo, že na něj mluvíme anglicky a on na nás německy. Nám také ne. Linkou S jsme se přiblížili k centru města na stanici Landstrase Banhof Wien Mitte.
Vystoupili jsme a vydali se po mostě přes řeku (spíše říčku) Vídeň do obrovského, upraveného městského parku neboli Stadtparku. Kéž by takto upravené bylo pražské Karlovo náměstí! Samozřejmě bych se obešel bez pomníků Antona Bruckhnera, Franze Schuberta, Franze Lehára, Roberta Stolze i pozlaceného Johanna Strausse.
Čím více jsme se blížili Svatoštěpánské katedrále, jejíž Steffl neboli Jižní věž nám sloužila jako orientační bod, tím více zajímavých staveb jsme míjeli – obrovský hotelový komplex či malebný kostelík, na který navazoval „dům s ďolíky“.
Že Stephansdom nebude malý farní kostelík mi bylo jasné, ale že bude tak velký, že se mi nevejde do záběru fotoaparátu jsem netušil. Vánoční strom postavený nedaleko působil jako malá zapomenutá hračka uprostřed velkého pokoje. Zajímavostí na této pozdně gotické stavbě je dvojice věží při hlavním vchodu, která se dochovala z původního románského kostela ze 13. století. Vídeň je evidentně město, které se nebojí propojení moderní architektury s tou starou. O tom svědčí i kontrast mezi moderní budovou Haashaus a katedrálou.
Vídeň se ale také určitě nebojí ekologů, protože jinak by neměla tak krásné vánoční osvětlení v podobě lustrů se závoji a nebo červených koulí, které se v podvečer rozsvěcelo a podtrhovalo tak příjemnou atmosféru města.
Vyzdobenou ulicí jsme kráčeli přes Graben, což jak název napovídá je obdobou pražské ulice Na Příkopech, okolo Petrskirche směrem k bývalé císařské rezidenci Hofburgu. Čím blíž jsme byli Habsburskému sídlu, tím více kočárů s koňmi jsme míjeli.
Prošli jsme celý komplex a ejhle – dívala se na nás císařovna Marie Terezie sedící v obležení Přírodovědeckým, Uměleckohistorickým a Leopoldovým muzeem. Ačkoliv tato muzejní čtvrť byla vyplněna množstvím stánků, sehnat horký čaj nebo punč přímo na ulici se stal v prosincových mrazech naším vysněným přáním. Vánoční trhy ve Vídni pravděpodobně nekompromisně končí Štědrým dnem.
Jako správní Pražané jsme šli zkontrolovat vídeňské metro (také abychom využili zakoupenou celodenní jízdenku). Hrdě tedy můžu říct: „Metro v Praze je hezčí.“ Téměř všechny stanice vypadaly stejně, se stěnou naproti nástupišti natřenou patrně asfaltem.
Jízda metrem nás moc nezahřála. Vydali jsme se směrem k Parlamentu a Rathausu s největším otevřeným prostranstvím ve Vídni. Nakonec jsme před prohlídkou muzeí upřednostnili oběd, a šli se ohřát do restaurace Einstein, kde jsme tradičně museli ochutnat pivo – mráz ne mráz.
S plným břichem se nám ven do mrazu nechtělo, ale rozhodli jsme se s Markétou, že ještě navštívíme Prater, lunapark hlavního města Rakouska. Před tím jsme se ještě prošli po centru. Nedaleko Votiv Kirche nás překvapil kvetoucí zlatý déšť, krátce na to nasedli na moderní ale skřípající tramvaj, a ta nás dovezla před Státní operu. Na Příkopy jsme se vraceli podívat na svítící výzdobu okolo Albertiny, někdejšího habsburského paláce, nynější „sbírky“ děl Leonarda da Vinciho, Michelangela, Rubense a dalších.
Jak jinak než metrem jsme se dopravili do lunaparku. Bohužel většina atrakcí v tomto ročním období bohužel nefungovalo, a ruské kolo se nám zdálo poněkud malé na to, aby z něj byl solidní výhled. A protože jsme netušili, jak dlouho taková jedna jízda za 8 eur na ruském kole trvá, upřednostnili jsme včasný odjezd domů opět z vídeňského Südbanhof. Prohlídku letního sídla císařské rodiny, Schönbrunn, jsme se rozhodli nechat raději na léto, a vrátili si zpět do našich teplých domovů.
Ohodnoťte tento článek:
