4 fotky 
!Exkluzivní ukázka z knihy!Série románů o Anitě Blakeové od americké autorky Laurell K. Hamiltonové si mottem hlavní hrdinky Já s upíry nechodím, já je zabíjím po celém světě získala miliony fanoušků. Přečtěte si exkluzivní ukázku z právě vycházejícího osmého dílu série nazvaného Modrý měsíc.
Ilustrace na obálce knihy Modrý měsíc, autor: Alžběta Trojanová
Zdálo se mi o studeném těle a povlečení v barvě čerstvé krve. Sen se roztříštil po zazvonění telefonu a mně zbyly jen střípky, letmý pohled půlnočně modrých očí, dlaně klouzající po mém těle, jeho vlasy padající mi do obličeje jako něžný voňavý oblak. Probudila jsem se doma, celé kilometry od Jean-Claudea s pocitem, že se ke mně tiskne jeho tělo. Šmátrala jsem po telefonu na nočním stolku a zamumlala jsem: „Haló.“
„Jsi to ty, Anito?“ Byl to Daniel Zeeman, Richardův malý bratříček. Danielovi je čtyřiadvacet a je moc roztomilý. Jenže malý bratříček skutečnost moc nevystihuje. Richard býval můj snoubenec, než jsem dala přednost Jean-Claudeovi. Když spíte s jiným mužem, pořádně vám to naruší společenské vztahy. Ne že bych z toho obviňovala Richarda. Obviňuji z toho sebe. To je jedna z mála věcí, které pořád máme s Richardem společné.
Zamžourala jsem na zářící displej budíku vedle postele. 3:10. „Danieli, co se stalo?“ Nikdo nevolá deset minut po třetí ráno, aby vám sdělil dobrou zprávu.
Zhluboka se nadechl, jako by se připravoval na svoji repliku. „Richard je ve vězení.“
Posadila jsem se a deka se mi shrnula na hromadu do klína. „Co jsi to říkal?“ Naráz jsem byla docela vzhůru, srdce mi bušilo a adrenalin pumpoval v žilách.
„Richard je ve vězení,“ zopakoval.
Nechtěla jsem po něm, aby to říkal ještě jednou, jakkoli jsem tomu nerozuměla. „Kvůli čemu?“ zeptala jsem se.
„Pokus o znásilnění,“ odvětil.
„Cože?“ podivila jsem se.
Daniel to zopakoval. Ani napodruhé to nedávalo větší smysl. „Richard je jako poslední skaut,“ namítala jsem. „To bych spíš věřila vraždě než znásilnění.“
„Počítám, že to měla být poklona,“ řekl.
„Vždyť víš, jak to myslím, Danieli. Richard by nic takového neudělal.“
„To souhlasím,“ přisvědčil.
„Je v Saint Louis?“ zeptala jsem se.
„Ne, je pořád v Tennessee. Sehnal všechno, co potřebuje na doktorát, a tu noc ho zavřeli.“
„Jak se to stalo?“
„To přesně nevím,“ odpověděl.
„Jak to myslíš?“ divila jsem se.
„Nedovolili mi ho navštívit,“ prohlásil Daniel.
„Jak to?“
„Šla za ním máma, ale vůbec nás tam nepustili.“
„Má právníka?“ zajímala jsem se.
„Tvrdí, že žádného nepotřebuje. Říká, že nic neudělal.“
„Věznice jsou plné lidí, kteří nic nespáchali, Danieli. Potřebuje advokáta. Je to jeho slovo proti slovu té ženy. A pokud je ona místní a on ne, je až po uši v problémech.“
„Pak je až po uši v problémech,“ přisvědčil Daniel.
„Do háje,“ zaklela jsem.
„A ještě jedna špatná zpráva,“ dodal.
Odhodila jsem deku, vstala a svírala sluchátko. „Povídej.“
„Brzy bude modrý měsíc.“ Říkal to docela tiše a bez vysvětlení, ale já mu rozuměla.
Richard je alfa vlkodlak. Vůdce místní smečky. To je jeho jediný vážnější nedostatek. Rozešli jsme se, když jsem ho viděla, jak někoho žere. To, co jsem spatřila, mě vehnalo do Jean-Claudeovy náruče. Utekla jsem od vlkodlaka k upírovi. Jean-Claude je v Saint Louis Pánem města. Z těch dvou je rozhodně míň člověk. Je mi jasné, že není snadné vybrat si mezi někým, kdo pije krev, a někým, kdo žere maso. Jenže Jean-Claudeovi aspoň po jídle nezůstávají kousky mezi zuby. Není to velký rozdíl, ale hodně důležitý.
Modrý měsíc znamená druhý úplněk během tohoto kalendářního měsíce. Měsíc většinou nezmodrá, ale vychází z toho staré rčení – jednou za modrý měsíc. Dochází k tomu asi jednou za tři roky. Teď je srpen a další úplněk bude za pět dní. Richard se dokáže výborně ovládat, ale neslyšela jsem o žádném vlkodlakovi, nebo třeba i ulfrikovi – vůdci smečky, který by za úplňku dokázal odolat nutkání se proměnit. Bez ohledu na to, jaké zvíře jste, lykantrop je lykantrop. Měsíc jim vládne všem.
„Do úplňku ho musíme dostat z vězení,“ dodal Daniel.
„Jasně,“ přikývla jsem. Richard drží v tajnosti, co je zač. Učí na druhém stupni přírodopis. Kdyby zjistili, že je vlkodlak, přišel by o práci. Diskriminace kvůli nemoci je nezákonná, zvlášť když jde o něco tak obtížně přenosného, jako je lykantropie, ale děje se to. Nikdo nestojí o to, aby jeho dětičky učila nestvůra. Nemluvě o tom, že jediný z rodiny, kdo o Richardově tajemství ví, je Daniel. Mamka a taťka Zeemanovi nic netuší.
„Dej mi číslo, na kterém tě zastihnu,“ požádala jsem ho.
Udělal to. „Takže přijedeš,“ ujišťoval se.
„Jo.“
Povzdychl si. „Díky. Máma dští síru, ale k ničemu to není. Potřebujeme tu někoho, kdo se vyzná v zákonech.“
„Než tam dorazím, kamarádka ti zavolá jméno slušného místního právníka. Než přijedu, mohli byste vyřídit kauci.“
„Jestli toho advokáta bude chtít vidět,“ poznamenal Daniel.
„Je snad pitomec?“ zlobila jsem se.
„Myslí si, že stačí, když má pravdu na své straně.“
Znělo to přesně, jako by to říkal Richard. Za tím, že jsme se rozešli, bylo víc důvodů. Lpí na ideálech, které nefungovaly, ani když ještě byly v módě. Pravda, spravedlnost a americká svoboda rozhodně v právním systému neplatí. Tady platí peníze, moc a štěstí. Nebo mít na své straně někoho, kdo je součástí systému.
Sama jsem popravčí upírů. Mám licenci pronásledovat a zabíjet je, jakmile je k tomu vydán soudní příkaz. Moje licence platí ve třech státech. Tennessee k nim nepatří. Ale poldové se zpravidla k popravčímu chovají líp než k civilistům. Riskujeme životy a většinou máme na kontě větší počet zabitých než oni. Ti mrtví jsou ovšem upíři, takže je někteří lidé nepovažují za skutečná usmrcení. Aby se to počítalo, muselo by jít o člověka.
„Kdy sem můžeš dorazit?“ chtěl vědět Daniel.
„Musím tu něco zařídit, ale uvidíme se dneska dopoledne.“
„Doufám, že dokážeš Richarda přemluvit, aby se choval rozumně.“
Setkala jsem se s jejich mámou – a ne jednou – a tak jsem řekla: „Překvapuje mě, že ho nedokázala přesvědčit Charlotte.“
„Od koho si myslíš, že má to ‚pravda tě osvobodí‘?“ zeptal se Daniel.
„No super,“ vzdychla jsem. „Určitě dorazím, Danieli.“
„Už musím jít.“ Zavěsil tak rychle, až jsem měla strach, jestli ho nepřepadli. Do pokoje nejspíš vešla jeho máma. Zeemanovi mají čtyři syny a dceru. Synové měří aspoň metr osmdesát. Dcera má metr sedmdesát pět. Všichni jsou plnoletí. A všichni mají z mámy nahnáno. No, ne doslova nahnáno, ale hlavou rodiny je Charlotte Zeemanová. K tomu zjištění mi stačila jedna rodinná večeře.
Zavěsila jsem, rozsvítila lampu a začala balit. Jak jsem házela věci do kufru, napadlo mě, proč tohle sakra dělám. Mohla bych říct, že proto, že Richard je třetím členem triumvirátu moci, jímž nás propojil Jean-Claude. Vznešený upír, ulfrik, čili vlčí král, a nekromantka. Ta nekromantka jsem já. Jsme propojeni tak úzce, až si někdy náhodou vstupujeme do snů. A někdy ne tak úplně náhodou.
Jenže já mu na pomoc nejedu proto, že Richard je náš třetí. Když už nikomu jinému, tak aspoň sama sobě musím přiznat, že Richarda pořád miluju. Jinak než Jean-Claudea, ale stejně silně. Teď má potíže a já mu pomůžu, pokud to bude v mojí moci. Je to prosté. Komplikované. Bolestivé.
Zajímalo by mě, co si Jean-Claude pomyslí o tom, že všeho nechám a pojedu zachraňovat Richarda. Na tom ale nezáleží. Jedu a hotovo. Chvíli jsem přemýšlela, jak se bude můj upíří miláček cítit. Srdce mu sice pořád nebije, jenže stejně se může zlomit.
Láska je otrava. Někdy je příjemná. A jindy je to jen jiné jméno pro krvácení.
