Mladí učitelé v českém školství. Nový ohrožený druh?

Zatímco se biologové zabývají živočichy, kteří jsou blízko úplného vyhynutí, české školy se pro změnu potýkají s úbytkem mladých pedagogů. Podle analýzy Ústavu pro informace ve vzdělávání se průměrný věk učitelů v České republice neustále zvyšuje a mladých pedagogů ubývá.

V českém školství chybí mladí učitelé, Zdroj: sxc.hu

V současné době nejvíce roste počet učitelek ve věku 46 až 55 let, což v důsledku znamená, že přibližně polovině je 46 let nebo více. Zástupci mužského pohlaví v řadách pedagogů jsou na tom, v porovnání se svými kolegyněmi, ještě o něco hůře. Zatímco mezi učitelkami je 14 % 56letých nebo starších, učitelů je v tomto věku necelých 27 %.

Stárnutí se však týká i dalších zaměstnanců vzdělávacích institucí. Pokud jde o zástupkyně ředitele, věk více než poloviny z nich se pohybuje mezi 46 až 55 lety a 19 % pak spadá do kategorie 56 až 65letých. Co se týče zástupců-mužů, přibližně 35 % z nich je ve věku 46 až 55 let a dalších 30 % je starších 56 let.

Jednou z hlavních příčin nedostatku mladých učitelů je současný trend, že ne všichni studenti pedagogických fakult začnou povolání učitele skutečně vykonávat. Nezbývá než zapátrat, co mladé absolventy k takovému rozhodnutí vede.

Je snadné být učitelem?

Pomineme-li, že někteří studenti zůstávají na vysoké škole jen kvůli získání titulu, problémy nese samotné pojetí slova učitel. Z vyprávění rodičů a prarodičů slýcháváme, že za jejich mládí muselo být při vyučování takové ticho, že bylo možné slyšet spadnout špendlík. To už ale neplatí. Doba, kdy byl učitel považován za autoritu hodnou respektu už jen tím, že tuto profesi vykonával, je nenávratně pryč. Nyní můžeme slyšet spíše padání pomyslných klacků, které házejí učitelům pod nohy nejen děti a jejich rodiče, ale i samotné školství.

Že děti zlobí a chvíli neposedí, je celkem normální. Bohužel během posledních let se toto zlobení přesunulo z pokládání špendlíků na kantorovu židli k chování, které skoro připomíná hon na čarodějnice. A díky moderním technologiím je ještě snadnější učitele ztrapnit nebo ponížit.

Každý rok se objeví několik případů, kdy žáci nějakým způsobem vyprovokují svého učitele, který už není schopen dále odolávat, a tak neadekvátně zasáhne. Děti pak všechno pečlivě zdokumentují na mobilní telefony a rozešlou pomocí internetu. Tresty za takové chování jsou bohužel často až směšné – poznámky, důtky a snížené známky z chování mají děti, jak se říká, na háku. A nezřídka se stává, že trest nakonec postihne samotnou oběť – učitele.

V naší společnosti panuje všeobecný názor, že správný pedagog musí umět zaujmout svoje žáky a být přirozenou autoritu. Otázkou zůstává, jestli je to v dnešních podmínkách ještě vůbec uskutečnitelné.

Rodič, věčný stěžovatel

Rodiče jsou ve svých názorech občas také dost radikální. Stačí, aby kantoři požadovali zvýšení platu, a už se setkáváme s názory, že učitelé mají pořád prázdniny a každou chvíli si užívají někde na škole v přírodě nebo na sportovních kurzech. Škola v přírodě ovšem není pro učitele žádná dovolená, je to především velká zodpovědnost vyžadující maximální soustředění.

Výchovnou roli rodiny škola nahradit nemůže, Zdroj: sxc.hu

Někdy to také vypadá, že na učitele se dá svést úplně všechno – od špatné známky z testu po zranění při tělocviku. V hodnocení pedagogů je však třeba být objektivní a chyby hledat i jinde – třeba u sebe nebo u rodiče. Je to právě rodič, kdo primárně zodpovídá za výchovu svého dítěte a měl by tedy zvážit, jestli neúspěchy ve škole nesouvisí například s tím, že je velmi pracovně vytížený a nemá čas se se svým potomkem více učit.

Odpoledním zvoněním práce nekončí

Problémy však přináší i organizace českého školství. Třídy jsou často přeplněné, a tak není možné se dětem věnovat individuálně. Vždy je nutné, aby se jednotlivec přizpůsobil většině, i když má trochu jiné vzdělávací potřeby než ostatní. Práce pedagogů navíc není ani přesně časově vymezená, po skončení vyučování je třeba ještě opravovat testy, připravovat se na hodiny v dalších dnech a hledat nové způsoby, jak žáky zabavit a zaujmout.

Finanční ohodnocení učitelů také není vždy adekvátní odměnou za práci, která je psychicky (i fyzicky) velice náročná. Některé školy zase vypadají, jako by zaspaly v čase, a novým, mladým učitelům nedávají šanci jen proto, že nemají dostatek zkušeností. Ale kde ty zkušenosti získat, když ne právě učením ve škole?

Samotný diplom z člověka dobrého učitele neudělá

Učitelem se nemůže stát každý. Měl by jím být psychicky odolný jedinec, který dokáže děti zaujmout a zároveň objektivně ohodnotit. Pedagog by se měl také sám neustále rozvíjet, získávat nové vědomosti, vyhledávat co nejaktuálnější informace o pedagogických postupech a využívat je tak, aby děti nechodily do školy s odporem a uvěřily tomu, že vzdělání je velmi důležité pro jejich budoucí život.

Studenti pedagogických fakult si někdy až po absolvování studia uvědomí, že tato profese neodpovídá jejich schopnostem ani představám, nebo jsou rozčarování rozdílem v pedagogické teorii a praxi.

Před podáním přihlášky na pedagogickou fakultu je dobré si pořádně promyslet, jestli uchazeč opravdu dokáže vzdělávat druhé a umí svoje vědomosti předávat srozumitelně a efektivně. Děti totiž velmi rychle rozpoznají, kdo učit umí a kdo ne. V neposlední řadě je také důležité být optimistou. Pokud nemá člověk pozitivní vztah k dětem, vzdělávacím institucím ani k povolání učitele, měl by zkusit raději jiný obor studia.