Dlouhá řada podzimních Miniconů zakotvila letos na pořadovém čísle 26 a ve stejném místě jako loni, Malém sále Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí. A tentokrát to bylo opravdu mini.
Foto: archiv Pavla Ciznera
Mému rozhodnutí vydat se na letošní Minicon daly základ dvě neblahé skutečnosti: nebyl jsem na chotěbořském Festivalu fantazie Speciál a nebudu ani na brněnském Fénixconu. Tak jsem si řekl, že se podívám alespoň na tento krátký con, který hostí Městská knihovna v Praze, což zase není od mé západočeské domoviny zas tak daleko.
Jelikož mi do Prahy jezdí autobusy o víkendu jen jednou za hodinu, stepoval jsem před dveřmi Malého sálu již deset minut před desátou. Se mnou se tam potulovali jen Leonard Medek a Egon Čierny, kteří měli své pořady jako první, a Filip Gotfrid s Michaelem Broncem, jež právě rozkládali svůj krámek s fantastickým čtivem. (Musím se pochválit, odolal jsem a nic si nekoupil, ačkoliv u antikvariátního Theodora Sturgeona v anglickém originále mi v tom zabránila jen nepřítomnost knihkupce v danou chvíli.) Jelikož jsme byli k účasti na Miniconu takhle po ránu dost skeptičtí, posunulo se zahájení od čtvrthodinku.
Do té doby dorazil redakční kolega Lukáš Vaníček, který kvůli Miniconu vynechal důležitý turnaj, z čehož byl obzvlášť rozmrzelý, když spatřil mizivou účast. Ve čtvrt na jedenáct nás tak oba přátelským „Jak se máte?“ přivítal Egon Čierny a spolu s Michaelem Broncem, vidouc náš nevysoký věk, zavzpomínali na atmosféru nejstarších ročníků Miniconů.
Pak vtrhlo do sálu dalších pár účastníků (tuším, že byli tři, ale nejsem si jistý), kteří s námi utvořili lačný dav, proti němuž se postavil Leonard Medek se svou první přednáškou. Jak se organizátoři nezapomněli zmínit, obvykle mívá ranní uspávací pořad Ondřej Neff, ten ale letos bohužel nemohl dorazit, a tak úkol připadl na Leonarda Medka. Známý spisovatel se krásně rozpovídal na téma tří známých francouzských galejníků z per Honoré de Balzaca, Victora Huga a Alexandra Dumase, kteří se sice nemohli nikdy dohromady setkat, i přesto ale mají něco společného. Ačkoliv jsem se na přednášce dozvěděl mnoho zajímavých věcí, tak trochu mi unikla pointa celého povídání, což ale mohlo být způsobeno tím, že přednášející byl z pódia vystrnaděn dle svých vlastních slov o půlhodinu dříve, než by mu bylo milé.
Během první přednášky dorazili do sálu jeden po druhém další návštěvníci, a tak to začalo vypadat, že Minicon přece jen nebude tak poloprázdný, jak by se dalo po prvním dojmu čekat. Slova se ujal Egon Čierny se svým panelem spisovatelů, kterým letos vyšla první kniha. Na pódium usadil sice jen pětici autorů (Mílu Lince, Miroslavu Kvášovou, Julii Novákovou, Martinu Šrámkovou a Jana Kotouče), ale předeslal, že v současné době je už těch debutantů tolik, že se to prostě nedá pozvat všechno. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že většině autorů si postavy dělají, co chtějí (ono tedy kdyby to nedělaly, asi by se to nedalo číst, viz Sapkowského Lux perpetua), nebo že se mnohem snáze pracuje na vlastních oblíbených žánrech a motivech, než na všeobecně známých ikonách jako Mark Stone.
Když jsem před půl jednou vykoukl ze sálu na chodbu, přece jen jsem zavětřil známou conovou atmosféru. Mezi pár skupinkami debatujících fanů jsem musel umně proklouzávat a byl jsem rád, že zase vidím tváře známé alespoň od pohledu, když už ne přímo osobně. Za zmínku stojí i ošatka na dobrovolné vstupné, jež se začala utěšlivě plnit a snižovat tak dluhy organizátorů (Michael Bronec na začátku prohlásil, že dluží sedm tisíc a už jen kvůli tomu upřímně doufá, že nějací návštěvníci přeci jen dorazí).
O půl jedné začal v podstatě hlavní bod celého conu, vyhlášení výsledků aktuálního kola soutěže O rukavici lorda Trollslayera nebo-li Drakobijců podle stejnojmenného sborníku (který letos nevyšel a ani nevyjde, protože Michael Bronec plánuje desetiletý systém trochu inovovat). Jako první hned po pár slovech na úvod přišla legendární věta: „Teď bych poprosil porotce soutěže, aby přišli za mnou na pódium, čímž se přesune třetina sálu.“ Devatero porotců z celkových více než patnácti postupně sdělila své dojmy z celého ročníku a poté přenechala místo soutěžícím. Od čtrnáctého místa (kde se mimochodem umístil Lukáš Vaníček, ještě jednou gratulace) se dostal organizátor k místu jedenáctému, vyzpovídal všechny najednou a pak už se věnoval každému zvlášť. Všechny rozhovory byly dost podrobné (jak organizátoři nakonec sami průběžně přiznávali), ale zase bylo vyhlášení zábavné a moc se netáhlo.
Já osobně jsem se z malého sálu vytratil někdy kolem osmého místa, neboť na mne ve dvě hodiny ve Strašnicích čekala jiná, nefantastická, akce, kde jsem z různých důvodů musel být. Dost mne to mrzelo, protože jsem tak prošvihl oblíbeného Honzu Kantůrka a Františku Vrbenskou společně s Mílou Lincem, jehož jsem ještě za své krátké fungování ve fandomu nestihl poznat, ale co se dalo dělat. I ten křest pátého pokračování Zelaznyho Amberu musel být zajímavý. Na místě nicméně zůstal Lukáš, a tak si zbytek můžete přečíst v jeho reportáži, která vyjde s největší pravděpodobností na Fantasy Planet.
Celkově bych letošní Minicon označil za akci s velmi malou účastí, kam se vyplatilo vydat buď jen na své oblíbené účinkující, či na vyhlášení Trollslayera, pokud jste se zúčastnili, anebo pokud jste měli prostě cestu kolem a pár chvil volného času jako já. Atmosféra tam sice nějaká byla, ale na tradiční cony to prostě nemělo, a tak Minicon zas jednou dostál svému přízvisku mini.
