Ne náhodou se mu přezdívá jazzový chameleon. Trumpetista Miles Davis se řadí k umělcům, díky kterým jazz získával stále nové impulsy. Historie o tom, kam ho osud stihl už v jinošském věku zavát, svědčí o kromobyčejném nadání, stejně tak jako o notné dávce štěstí.
Miles Davis, Zdroj: youtube.com
Miles Davis se narodil roku 1926 ve státě Illinois. Už od dětství bylo jasné, že dostal do vínku ohromný hudební talent. Jako náctiletému se mu podařilo šikovně se přichomýtnout k orchestru Billyho Eckstina. Tento ansámbl zdobila jména natolik zvučná jako Dizzy Gillespie či Charlie Parker, Milesův budoucí mentor. Davisovi se podařilo nevídané – s hvězdami si tenkrát zahrál a získal tím kontakty, které se mu měly zanedlouho vyplatit.
Hvězda na obzoru
Davis se záhy přestěhoval do New Yorku a započal kariéru po boku zmíněného Parkera, učitele, o jakém by se v osmnácti letech snilo jen málokomu. V metropoli Davis zprvu studoval hudbu, ale nakonec se rozhodl dát přednost vystupování po klubech. Posléze odjel do Kalifornie, kde bylo publikum jaksi jazzumilovnější.
Tamtéž se tou dobou přesunuli i Gillespie a Parker. Netrvalo dlouho a Davis s Parkerem opět spojili síly, tentokráte už jako rovnocenní partneři v kvintetu. Po tomto parádním rozjezdu se Davis osmělil i pro sólovou dráhu a jeho jméno začalo získávat vynikající zvuk.
Cool jazz
Miles Davis s sebou přivezl svěží závan zcela nového stylu. Tehdejší jazzovou odnož číslo jedna – bebop – začínal vytěsňovat její mladší sourozenec, takřečený cool jazz. A Davis byl jedním z těch, kteří se o jeho zrození nejvíce přičinili.
Rtuťovitý, rytmický bebop, víceméně založený na improvizaci, s nástupem cool jazzu vystřídaly podstatně umírněnější a melodičtější skladby. Základními kameny žánru a zároveň jedněmi z nejzásadnějších jazzových nahrávek dvacátého století se staly Davisovy desky Birth of the Cool (1957) a Kind of Blue (1959).
Miles Davis – So What:
Z druhého zmíněného alba pochází skladba So What, která nenapodobitelně navozuje ležérní, lehce melancholickou atmosféru. Jako byste se ocitli někde v dramaticky začouzeném baru, jaké známe z filmů noir.
Jednou dole, jednou nahoře
Přibližně v polovině padesátých let prošel Davis krizí, pracovně se mu příliš nedařilo a také se zapletl s heroinem. Naštěstí se drogy zbavil a v plném lesku se vrátil s vydařenou nahrávkou Round Midnight.
Miles Davis Quintet – Round Midnight:
I nadále se Davisovi dílo dařilo, což dokazuje jeho interpretace opery Porgy a Bess či hudba pro francouzský film Výtah na popraviště. V tom zazářila Jeanne Moreau v roli ženy, která s milencem zosnuje vraždu manžela. Černobílé drama Davisova hudba podbarvovala vskutku výtečně, vysloužil si za ni dokonce cenu Grammy.
Rok po premiéře filmu, v roce 1959, čekal Davise další triumf, tentokrát s už zmíněnou deskou Kind of Blue.
Stále svěží
Během šedesátých let Davis experimentoval s dalšími styly, hlavně s nově vzniknuvším free bopem. Také se docela sblížil s tehdejšími rockery, což je slyšet zejména na dvojalbu Bitches Brew z roku 1970. Sedmdesátá léta mu ovšem přinesla další drogové peripetie. I tentokrát se však Davis závislosti úspěšně zbavil.
Osmdesátá léta sice ctila spíše rozjívené disko, ale i pro jazzovou kapacitu, kterou tou dobou Davis rozhodně byl, se stále našlo místo. Davis se udržel na scéně s přestávkami téměř padesát let a těšil se opravdovému respektu.
Za svou dráhu posbíral úctyhodnou kupu cen Grammy. Pro poslední z nich už si bohužel na jeviště nedošel. V roce 1991 zemřel na zápal plic. In memoriam se pak dostal dokonce do rock’n’rollové síně slávy. Dodnes je jeho jméno považováno za záruku kvality a na jeho svébytnou hudbu se určitě jen tak nezapomene.
