Řeky můžou přinést do města různé věci. V případě jedné mrtvoly, kterou přinese říčka Bělava na Kozí hrádek se odehraje neuvěřitelná spousta věcí, kdy na konci nezůstane jediná věc stejná. A to všechno se odehrává za mrazivé zimy v neméně mrazivém pseudogotickém světě Míly Lince.
Už z názvu románu je jasné, že rýpalové začnou okamžitě hrabat prstíčkem, že je tento text inspirovaný Tolkienem. Odpověď je jednoduchá, ano je. Ale která soudobá fantasy není? Ve Stínu Černého hvozdu se dá nalézt několik věcí, které svým jménem či funkcí mohou pocházet přímo z Velmistrova díla o tlupě hobitů a jednom zatoulaném šperku. Avšak s těmi motivy a názvy si Míla Linc hraje po svém. Zasazuje je do svého vlastního světa, takže čtenář sice občas cítí trochu propojení, ovšem jsou to pouhé závany, nad kterými se nikdo nepozastaví.
Autor v této knize zúročil všechny znalosti, které použil ve svých předchozích teoretických textech o středověkých světech. Při čtení příběhu se před námi rozvine svět, který se v mnohém podobá našemu středověku. Linc si spoustu věcí z naší historie přetvořil a dosadil do svého světa včetně třeba řádu paladinů. Svět je surový, sychravý, nebezpečný, po lesích se potulují vlci, města nemají kanalizaci a jediným zdrojem zábavy jsou potulní kejklíři. S tím souvisí i názvosloví předmětů, které je v textu použito a jež bude historie neznalému čtenáři činit potíže. Cizí názvy ale zase nejsou v textu natolik časté, aby dělaly nějaké problémy. A člověk se poučí, kolika způsoby se dá pojmenovat takový meč.
Text knihy je členěn do kapitol, roztříštěných na střípky jednotlivých příběhů všech hlavních hrdinů. Román začíná nálezem jednoho těla, které vede k odhalení krvavého masakru. Za všechno mohou podivní černí jezdci, po jejichž stopě se pouští mladý zástupce hejtmana Richard. Nosí ke svému jménu přízvisko z Nemanic, ovšem v průběhu děje se postupně odkrývá rouška tajemství nad chlapcovým osudem a čtenář zjistí, že mladý bojovník má nejenom přízvisko a hrad, ale i pěkně zamotanou rodinnou historii.
Tajemství je v textu obsaženo prakticky všude. Při čtení má člověk neustálý pocit, že něco neví a hodně dlouho mu to nikdo nechce říct. Snad krom potulného kejklíře má každá z hlavních postav něco ke skrývání, pohnutý osud, který jej nutí dělat to či ono. Pro čtenáře tak může být až odpuzující žít v neustálé nevědomosti a jen odhadovat, proč se děje to, co se děje. Linc zvědavost čtenáře napíná až do krajních mezí, ale nakonec vždy přichází s rozumným a uvěřitelným vysvětlením, jež alespoň trochu uspokojí zvědavost. Je však nutné přečíst text celý, postupně a pečlivě, protože jenom tak se z drobných střípků všech příběhů sestaví jeden, kompletní a ucelený příběh, který zahladí všechny otazníky. Přičemž ten úplně první a nejdůležitější bude zodpovězen až na úplný závěr.
Roztříštěnost textu je věc sice velmi originální a zajímavá, ale má své mouchy. Epický příběh, který by zkušený grafoman dokázal natáhnout na tři čtyřsetstránkové knihy, dokázal Míla Linc smrsknout na jeden jediný svazek, což je jen dobře. Z každé dějové linie vypichuje v textu knihy pouze to podstatné a důležité a rozehrává hned několik dějových linií, které se ještě rozvětví do tří hlavních rovin, kde se pátrá, pronásleduje, politikaří, intrikaří a dobývá.
Jenže právě členění textu působí občas i chaoticky. Stránku se autor věnuje jednomu příběhu a vzápětí je někde úplně jinde. Navrch občas skáče z příběhu do příběhu a vytváří tak nechtěně zmatek, který ruší jinak velmi dobré a plynulé čtení. S oblibou ukončuje text v tom nejnapínavějším okamžiku, aby se následně přenesl úplně jinam. Ruší to a čtenář neustálou změnou hrdinů vypadává z rytmu čtení, nehledě na to, že ze začátku, než pochopí způsob rozdělování textu, se musí vracet, protože mu nesedí jména. Samotný text je však napsán velmi dobře a čtivě, v příbězích nechybí nic: zrada, láska, obětování se, stesk ani ostatní atributy plnohodnotného vyprávění. Konečně tu také existuje záporná postava, která dělá chyby a špatná rozhodnutí už od počátku vyprávění a za to i platí. Díky svým volbám chtíči se ji odehraje před očima přesně to, co se dá očekávat a ona s tím vlastně nemůže nic udělat, protože události, které dala svými činy do pohybu, už ovlivnit nemůže.
Hrdinové samotní jsou prostě jen lidé. Žádní supermani, kteří vládnou mečem či ovládají magii, ale obyčejné figurky hnané svými city, pohnutkami a hlavně chtíčem. Nenajde se mnoho knih, ve kterých hlavní hrdina v souboji s řadovým nepřítelem mine a naopak. Popisům soubojů není věnováno mnoho prostoru, ovšem i z toho mála je jasné, že autor má šermování nastudováno. Žádné akrobatické kousky se nekonají a vyhrává ten s lepší zbrojí a delším mečem. Magie se v textu mnoho nedočkáme. Nečekejte tedy ohnivé koule metané přes hradby nepřátelské pevnosti. Nějaké kouzla se sice najdou, ale není jich mnoho a krom skvěle popsaných cest do podsvětí tam vlastně žádná nejsou.
Děj knihy je popisován z pohledu těch „hodných“, jenže ke konci se ukáže, že nic není takové, jaké se zdá na začátku. Po rozkrytí posledního tajemství se může objevit otázka: „A to všechno pro tohle?“ Ale proč ne? Proč se ve fantasy knihách musí jednat vždy o spasení světa před totální zkázou? Míla Linc napsal román, který čtenáře zavede do syrového středověkého světa, kde mocní jdou za svými cíli a kde proto jejich poddaní umírají. A ty cíle mohou být jakékoliv. Možná právě to je slabina Stínu Černého hvozdu, protože v okolní konkurenci může zapadnout jako nezajímavý a slabý. To by ale byla škoda, protože Lincův debut má sice své mouchy a po dočtení bude chvíli ležet v žaludku, ale po jeho strávení se ukáže, že to byla velmi příjemná četba.
Název: Stín Černého hvozdu
Autor: Míla Linc
Obálka: Jana Šouflová
Vnitřní ilustrace: Ondřej Janovský
Počet stran: 409
Vydalo: Straky na vrbě, Praha 2009
Doporučená cena: 225 Kč
Hodnocení: 70%
Ohodnoťte tento článek:
