Maximální míra svobody vede k jedinému. K zániku mezilidských vztahů. Milovaný i nenáviděný Francouz naznačuje své literární zájmy již v románové prvotině.
Hlavním hrdinou románu Rozšíření bitevního pole je třicetiletý odborník na informační technologie, osamělý, průměrný muž. Zatímco on proplouvá životem bez ambic, lidé v jeho okolí se derou za úspěchem, aniž by si uvědomovali, že úspěch a šťastný život je něco naprosto odlišného.
Michel Houellebecq se narodil v roce 1958 na ostrově Réunion. Již jeho první román Rozšíření bitevního pole (1994) rozdělil čtenáře na autorovy bezvýhradné příznivce a zuřivé odpůrce. Po vydání románu Platforma (2001) byl obviněn z rasové nenávisti. Za román Mapa a území obdržel v roce 2010 Goncourtovu cenu.
Děj knihy není nijak důležitý. Hlavní hrdina, který je zároveň vypravěčem příběhu, jede společně se svým kolegou Tisserandem na služební cestu. Mají za úkol obstarat školení na ministerstvu zemědělství. Večery tráví v restauracích, barech a na diskotékách, kde se Tisserand, osmadvacetiletý panic s obličejem „ropuchy obrovské“, snaží navázat kontakt s ženami.
Jeho neúspěchy na sexuálním poli způsobí jediné. Doženou ho k touze zavraždit milenecký pár. Místo vraždy ale Tisserand umírá při autonehodě a hlavní hrdina skončí na léčení na psychiatrii.
Mnohem zajímavější než samotný děj je způsob vyprávění. Hlavní hrdina totiž není žádným hybatelem děje, ale spíše pozorovatelem a komentátorem. Čtenáři pak předkládá „pouze“ cynický popis toho, co se kolem něj děje. Celé okolí je častováno komentáři zahořklého člověka, který nejdříve trpí pocitem ztroskotání, později silnými depresemi. Přesto je kniha plná osobitého humoru.
Ostrý direkt pro dnešní společnost
Nejvýraznějším rysem románu jsou úvahy a soudy nad soudobou společností, k nimž autor, respektive hlavní hrdina, dochází na základě pozorování běžných životních situací.
„Naše civilizace trpí životním vyčerpáním. Potřebujeme dobrodružství a erotiku, protože potřebujeme, aby nám bylo neustále opakováno, že život je nádherný a vzrušující; o čemž samozřejmě dost pochybujeme.“
Sex a frustrace z nenaplněného sexuálního života jsou témata, jimž se Houellebecq věnuje v celé své tvorbě. V Rozšíření bitevního pole dokonce přichází s teorií sexuality jako systému společenské hierarchie:
„Někteří mají sexuální styk každý den; jiní pětkrát nebo šestkrát za život nebo nikdy. Někteří poznají desítky žen; jiní žádnou. Závisí to na tom, co nazýváme „zákonem trhu“. V ekonomickém systému, kde je zakázáno propuštění, může víceméně každý najít své místo. V sexuálním systému, kde je zakázáno cizoložství, může víceméně každý najít partnera do postele. V naprosto liberálním ekonomickém systému někteří hromadí obrovská jmění a na jiné čeká nezaměstnanost a bída. V naprosto liberálním sexuálním systému vedou někteří pestrý a vzrušující sexuální život, kdežto jiným nezbývá nic než masturbace a samota.“
Rozšíření bitevního pole není zrovna radostí oplývající kniha, ostatně stejně jako doba, v níž žijeme. Ta je podle Houellebecqa překotná a povrchní. Svět se uniformizuje, telekomunikační prostředky se neustále zdokonalují a důsledkem je krach mezilidských vztahů.
„V dnešní době se lidi moc nevídají, ani tehdy, proběhne-li seznámení v nadšené atmosféře. Občas dojde k překotným rozhovorům o obecných životních úkazech; někdy i k fyzickému objetí. Samozřejmě se vyměňují telefonní čísla, většinou si však lidi už nezavolají. A i když si zavolají a znovu se sejdou, počáteční nadšení je brzy vytlačeno deziluzí a rozčarováním. Věřte mi, znám život; to vše je naprosto ověřené.“
Co se týče jazykového stylu, v něm je Houellebecq poplatný době. Psychologicky vykreslené postavy nebo popisy charakterových vlastností v knize nenajdete.
Autocenzura? Cizí slovo
Jazyk díla je zhuštěný, jednoduchý a přímý. Autor nekličkuje, nazývá věci pravými jmény, vulgarismům a popisům sexuálních scén se nevyhýbá, ba naopak.
„Nijak jsem po Catherine Lechardoyové netoužil; rozhodně jsem s ní nechtěl šoustat.“
S pohledem autora na dnešní společnost nelze než bezvýhradně souhlasit. Hlasití kritikové nejčastěji odsuzují vulgární pasáže knihy, ale také autorův nihilismus. Ano, kniha nenabízí řešení, čtenář necítí ani špetku naděje v lepší zítřky. Ale jak je to v reálném životě? Může něco takového cítit člověk, kterého sužují deprese?
