4 fotky 
!Exkluzivně!S Michalem Ajvazem jsem se setkala na Měsíci autorského čtení v Brně. Na jeho čtení bylo plno, vždyť také četl úryvky z nové knihy Lucemburská zahrada, která vyjde na podzim. Některé věci o knize mi prozradil, ptala jsem se však na mnohem víc.
Michal Ajvaz, Foto: Jan Rasch
Vaše nová kniha Lucemburská zahrada se bude odehrávat hned na několika místech na Zemi. Prozradíte na kterých?
Děj knihy začíná v pařížské ulici Vaugirard v blízkosti Jardin du Luxembourg, pak se odehrává na různých místech v Paříži, většinou na levém břehu Seiny. Posléze se přesouvá na jiná místa Francie, do Nantes a Nice, nakonec se přenese do Karibiku a v epilogu ještě na Sicílii. V ději jsou ale také vsuvky, které se odehrávají v Moskvě, v USA a ještě v jednom imaginárním městě.
A tam jste všude byl, kromě toho vymyšleného města?
Ano, kromě toho fantastického města a kromě karibského ostrova Saint Lucia, který jsem zkoumal na Google-Earth a na YouTube, jsem byl vlastně všude a při psaní jsem vycházel ze svých zážitků. V Nantes to byla například návštěva obchodní pasáže, ve které se odehrává jedna povídka z knihy Černé muzeum, kterou napsal můj oblíbený spisovatel André Pieyre de Mandiargues. V románu jsem do toho prostoru umístil jednu epizodu děje, na Mandiarguese je tam odkaz, aniž bych ho ovšem jmenoval. Ale v Nantes jsou i jiná magická místa, třeba opuštěné, zrušené doky, kde je teď jen prázdná betonová plocha s vysokými jeřáby. Ostatně i tohle místo se objevilo v Lucemburské zahradě. Celá knížka se narodila při loňských procházkách po Paříži jakoby z ducha míst v tomto městě. Vlastně všechny mé knížky mají původ v prožitku nějakého prostoru. A aniž bych si to nějak zvlášť uvědomoval, také většině svých knížek jsem dal název, který nějak souvisí s prostorem, Lucemburská zahrada není výjimkou.
Pořád se děj točí jen kolem Paula a Claire, kteří vystupovali v ukázce, kterou jste četl, nebo jsou v knize i jiné postavy?
Lucemburská zahrada se liší od jiných mých knih tím, že je podstatně kratší a je v ní jenom jeden hlavní příběh, příběh Paula, Claire a Paulovy ženy Simone. V knize sice zase vyrostlo několik vsuvek, které se odpoutávají od hlavního děje, ale přece jen má Lucemburská zahrada oproti mým jiným knihám poměrně jednolitou strukturu, zatímco jiné knížky jsou sítí různých příběhů, často dost zašmodrchanou. Čtenáři mi někdy říkají, že si musí dělat poznámky nebo rýsovat plánek jednotlivých rovin, aby se v ději neztratili. Nicméně kromě těch tří postav, které jsem jmenoval, se v Lucemburské zahradě vyskytuje několik dalších postav. Jsou to postavy, s nimiž se Paul setkává – v pařížské kavárně, v karibském ostrově nebo třeba na internetu – a které do knihy vnášejí své vlastní příběhy, v nichž pak vystupují další postavy se svými příběhy.
Kniha vznikala v době, kdy jsem na její psaní neměl moc času, protože jsem souběžně pracoval na knize o genetické fenomenologii a také na textu o matematizaci pro Centrum teoretických studií, kde jsem zaměstnán. To byl důvod, proč jsem si řekl, že bych mohl zkusit napsat něco kratšího. Po třech rozsáhlých knihách to pro mne byla docela zajímavá zkušenost, nicméně jsem přece jen pociťoval, že kratší rozsah mi tak úplně nevyhovuje, cítil jsem se poněkud stísněně. Jednak mi připadalo, že kniha skončila dříve, než jsem se doopravdy stačil rozepsat, a jednak mám pocit, že věci, které mám ve svých knihách nejraději, se objevují právě v těch odbočkách, které činí knihu tak dlouhou a které jsou i pro mne neplánované a nepředvídané.
Vaše spisovatelská dráha osciluje mezi prózou, poezií a filozofickými spisy. V jednom takovém, Znaku a bytí, se věnujete filozofii Jacquesa Derridy. Proč právě jemu?
Od doby středoškolských studií mě hodně zajímala fenomenologie. Na fakultu jsem chodil v 68. roce, takže jsem ještě zažil Patočkovy přednášky o Husserlovi a Heideggerovi. K Derridovi jsem se dostal někdy začátkem 90. let. Derrida se zabýval podobnými problémy jako fenomenologie, ale z jiného hlediska. Polemicky se zaobíral těmi fenomenologickými myšlenkami, na které jsem byl zvyklý a které pro mne představovaly jakési přirozené filosofické prostředí. Přitom jsem cítil, že Derridovy námitky vůči fenomenologii jsou natolik závažné, že je třeba se jimi zabývat a nějak se s nimi vyrovnat. Z toho vznikla nejdřív kniha Znak a bytí a potom její podstatně rozšířené vydání, které vyšlo pod názvem Znak, sebevědomí a čas. V těch knihách jsem se nesnažil dát jedné nebo druhé straně za pravdu, nepostavil plně ani na jednu stranu, snažil jsem se najít vlastní pohled na věc.
Michal Ajvaz, Foto: Jan Rasch
Vaše první vydaná kniha byla sbírka básní Vražda v hotelu Intercontinental z roku 1989. Nenapsal jste už dřív něco hodného vydání? Jaké byly vaše začátky? Kdo vám pomáhal?
Psal jsem prózu a poezii od patnácti let, i když s mnohaletými přestávkami, kdy jsem se věnoval filosofii. Až do roku 1988 jsem se nepokoušel o publikování žádného svého textu. Psal jsem surrealistické básně a prozaické texty, o kterých jsem věděl, že by mi je nikdo nevydal, o filosofických textech, které neměly nic společného s marxismem, ani nemluvě. Když v druhé polovině osmdesátých let v souvislosti s ruskou perestrojkou nastalo jakési uvolnění v kultuře a začaly se objevovat publikace některých do té doby zakázaných básníků, dal jsem nějaké své básně do obálky a poslal je do nakladatelství Mladá fronta. To bylo v roce 1988 a moje první knížka vyšla o rok později, týden před listopadovými událostmi. Mé dřívější texty ještě leží v zásuvkách, ale nechce se mi k nim vracet, pro mne je zajímavá vždycky jen poslední kniha. Ale třeba se to ještě změní a já přece jen někdy dostanu chuť se podívat, jestli by něco z toho nestálo za publikování.
Pokud jde o to, kdo mi pomáhal, neměl jsem žádného mentora a ani jsem o něj nikdy nestál, dalo by se říci, že mi pomáhali autoři, které jsem četl a na jejichž próze nebo poezii jsem se učil psát. Moc nevěřím na moudré rady začínajícím spisovatelům. Myslím, že i každý musí najít svou cestu sám, to platí teď stejně jako v době, kdy jsem psát začínal. Doteď své knihy nikomu nedávám číst před jejich vydáním. Připadá mi, že kniha si musí sama říci, jak má být napsána, rady jiných by do psaní vnesly jen zmatek.
Máte rád české spisovatele? Na čtení jste zmínil Franze Kafku. Co se vám na něm líbí?
Kafku mám opravdu rád, psal brilantní prózu a mám pocit, že v jeho díle nikde nelze najít slabé, hluché místo, nikde se nesetkáme s nějakou banalitou. Měl hodně epigonů, ale žádný z nich se nepřiblížil jeho velikosti, většinou ztroskotali na tom, že jen vnějškově napodobovali kafkovskou atmosféru. Ze současných českých autorů mám rád třeba Ivana Wernische, Petra Krále, Danielu Hodrovou, Pavla Řezníčka a pár dalších. Ale česká literatura jako celek mi vlastně moc blízká není. Ale musím říci, že v dějinách české literatury hledám dost obtížně oblíbené autory, většinou to jsou cizinci, Francouzi, Němci, Angličané a Američané… Mám pocit, že dobrý prozaik musí objevit jakousi magickou formuli, díky níž dokáže prostřednictvím slov pronikat k jakémusi zářícímu jádru jevů. Obávám se, že česká literatura takových mágů moc nemá.
Měsíce autorského čtení jste se zúčastnil před dvěma lety a letos. Byl jste letos ještě někde jinde a chystáte se do konce roku ještě na nějakou jinou literární akci?
Letos na podzim bych měl jet na festival do Irska, tam se těším, protože Irsko je jedna z mála evropských zemí, kde jsem ještě nebyl. Festival se koná v Corku, a bohužel se asi nedostanu do Dublinu, kam bych se rád podíval kvůli Joyceovi. Na jaře jsem byl v Jižní Koreji, byl jsem tam i na venkově, ale velkým zážitkem pro mě byl především Soul, s úžasnou, trochu děsivou atmosférou obřích skleněných mrakodrapů tyčících se nad uličkami s exotickými vůněmi a nad dřevěnými buddhistickými chrámy, z nichž se ozýval monotónní zpěv mnichů. Když jsem první večer procházel Soulem, uvědomil jsem si, že mi atmosféra města, zejména navečer, ze všeho nejvíc připomíná film Blade Runner. Náš velvyslanec v Jižní Koreji mi pak potvrdil, že měl podobný pocit. Nezapomenutelný zážitek také byl z několikadenní návštěvy korejské katedry bohemistiky na univerzitě v Jonginu. Tam jsem poznal Korejce, kteří mluvili plynně česky, studenti tam tancovali v českých krojích polku a zpívali české písničky.
Pracujete v současné době ještě na něčem jiném než na knize Lucemburská zahrada?
Kniha už je skoro hotová, ještě ji musím jednou nebo dvakrát pečlivě pročíst. Teď mám období, kdy se věnuji teoretickým textům, dávám do poslední podoby článek o matematizaci, o kterém jsem se už zmiňoval. Také mě na podzim čeká jazyková redakce rozsáhlého mezioborového sborníku, který bude věnován tomuto tématu, s tím bude hodně práce a na nic jiného už asi čas mít nebudu.
Michal Ajvaz (1949) je český básník, prozaik a překladatel, též autor filozofických spisů. Jeho debutem byla sbírka poezie Vražda v hotelu Intercontinental (1989). Mezi Ajvazovy nejznámější romány patří Tyrkysový orel (1997), Cesta na jih (2008). Z teoretických prací pak Znak a bytí (1994), později rozšířenou ve druhém vydání s názvem Znak, sebevědomí a čas. Dále například Sny gramatik, záře písmen (2003), zabývající se dílem J. L. Borgese. V nejbližší době vyjde jeho nový román Lucemburská zahrada.
