3 fotky 
Lucemburská zahrada v letošní Magnesii Liteře získala titul kniha roku. Její autor Michal Ajvaz pro TOPZINE.cz prozradil, kde přesně bral pro děj v Paříži inspiraci a proč se máme naučit jeho nový jazyk.
Michal Ajvaz je hlavním vítězem letošní Magnesie Litery, Zdroj: agentura Image
Hlavní cenu Magnesia Litera jste obdržel před chvílí, jaký z toho máte pocit?
Z vítězství mám samozřejmě radost, protože jsem ho nečekal. Z večera jsem trochu nervózní, protože nejsem zvyklý na takové velké akce.
Michal Ajvaz (1949) je básník, prozaik a překladatel a autor filozofických spisů. Jeho debutem byla sbírka poezie Vražda v hotelu Intercontinental (1989). Mezi Ajvazovy nejznámější romány patří Tyrkysový orel (1997) a Cesta na jih (2008). Z teoretických prací pak Znak a bytí (1994), později rozšířenou ve druhém vydání s názvem Znak, sebevědomí a čas. Dále například Sny gramatik, záře písmen (2003), zabývající se dílem J. L. Borgese. Jeho poslední novela Lucemburská zahrada získala titul Kniha roku Magnesia Litera.
Knihou roku se stala Vaše knížka Lucemburská zahrada, jejíž děj se odehrává v Paříži. Čím Vás toto město tak uchvátilo, že jste si ho vybral jako prostředí pro svůj příběh?
Já mám rád skoro všechna velká města, v každém si něco najdu. Paříž je ale něčím jiná, v ní si pokaždé najdu něco jiného. Nerad bych něco přesně pojmenovával, protože když se něco pojmenuje, tak se to většinou později vytratí. Takže to, čím mě Paříž uchvátila, nechám nepojmenované. Ale čerpal jsem tam inspiraci v různých čtvrtích, které na mě dýchly něčím zajímavým a zároveň těžko definovatelným. Jsou to místa, která zrovna nepatří k těm turisticky zajímavým, ale o to víc jsou inspirativní literárně.
Prozradíte pro znalce Paříže, jaké jsou to čtvrtě?
Spíš než čtvrtě to jsou dvě místa, taková ohniska. První ohnisko jsou ulice nad Pantheonem, druhá zóna je mezi Lucemburskou zahradou Rue de Rennes. Děj se rodil tak, že mezi těmito dvěma ohnisky se navazovaly vztahy. Začal jsem přemýšlet o tom, jak by to vypadalo, kdyby jeden hrdina žil v jedné oblasti a druhý v té druhé. Jaké by měli mezi sebou vztahy, jak by k sobě přes Lucemburskou zahradu chodili a z jakého důvodu.
Lucemburská zahrada je tedy takovým středem děje.
Je středem, ale není prapočátkem. Na začátku nebyla ona, ale ty dvě oblasti. Zahrada se do příběhu dostala proto, že leží mezi nimi.
Přečtěte si také rozhovor s Michalem Ajvazem o tom, jak kniha vznikala
Pro tuto knihu jste vymyslel i svůj vlastní jazyk. Je to sen spisovatele?
Není to sen většiny spisovatelů, ale můj sen to byl. Říkal jsem si, že každý člověk by měl v životě vymyslet jeden svůj vlastní jazyk. A proto jsem to udělal.
Jste s ním spokojen nebo ještě potřebuje nějaké úpravy a pravidla?
Líbí se mi hlavně zvukově, opravdu mi přijde zvukomalebný. Myslím si, že se k němu někdy vrátím, rozšířím ho a třeba v něm budu psát i knížky.
Máme se tedy naučit ajvazovštinu?
Nebude se to jmenovat ajvazovština, ale určitě se ten jazyk naučte.
