Napadlo vás někdy, že krom toho našeho existuje ještě jiný svět, který je plný fantastických bytostí, popírá fyzikální zákony a je doslova na dosah ruky?
Praha učarovala nejednomu umělci, Zdroj: wikimedia.org
Spisovatel Michal Ajvaz ve své knize Druhé město popisuje paralelní svět, jenž se skrývá v nitru samotné Prahy. Ve svém postmoderním románu dokázal své druhé město, plné zvláštních bytostí, lidí a zvyků vykreslit do nejmenších detailů s obratností, jakou by mu mohl leckterý autor sci-fi či fantasy jenom závidět.
Postmoderní próza
Kniha Druhé město navazuje na předchozí tvorbu Michala Ajvaze, ba z ní přímo vychází. V jeho básnické sbírce Vražda v hotelu Intercontinental se objevuje báseň s názvem Město, ve které je částečně popsán děj a některé motivy budoucí postmoderní prózy.
Michal Ajvaz (*1949) je český spisovatel, básník, esejista a novinář. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval český jazyk a estetiku. Je řazen k autorům magického realismu a jeho literárním debutem byla básnická sbírka Vražda v hotelu Intercontinental. Následovaly prózy Návrat starého varana, Druhé město, Zlatý věk, Tyrkysový orel či nejnověji Lucemburská zahrada, za kterou dostal prestižní cenu Magnesia litera v kategorii kniha roku.
Kniha Druhé město poprvé vyšla v roce 1993 v nakladatelství Mladá fronta. Autor však podle svých slov nedostal text ke korektuře a nemohl mu vtisknout konečnou podobu. Sám proto považuje za první vydání své knihy až vydání z roku 2005, kdy kniha vyšla v nakladatelství Petrov s ilustracemi Pavla Čecha.
Kniha s tajemnými znaky
Hlavní bezejmenný hrdina Druhého města nachází jednoho dne v antikvariátu velmi podivnou knihu, jež je psána tajemnými znaky. Ani odborník nedokáže našemu hrdinovi s překladem pomoci, sdělí mu však, že se s takovými znaky již kdysi setkal a že jistě nejsou z našeho světa, ale ze světa paralelního, jenž existuje všude kolem nás.
Hranice našeho světa není vzdálená, netáhne se na obzoru nebo v hlubinách; bledě světélkuje v nejtěsnější blízkosti, v šeru okrajů našeho těsného prostoru, koutkem oka pořád nahlížíme, aniž bychom si to uvědomovali, do jiného světa.
Pracovník knihovny pak ukáže hrdinovi nový směr a ve svých tajemných promluvách, kdy vypráví o onom druhém světě, vzbuzuje zvědavost hrdiny i čtenáře. Druhé město se, jak zmiňuje odborník, objevuje nejčastěji v různých periferiích a zákoutích.
Neviditelný žralok
Tímto faktem poukazuje autor na omezenost vnímání každého člověka a velkolepostí druhého města pak na fakt, jaká krása každému člověku nepozorným vnímáním uniká. Přímo je to vidět na příkladu žraloka, se kterým hrdina svede v noci souboj na věži a jenž zůstává nabodnut na kříž i ve dne. Kromě hrdiny jej však nikdo jiný vidět nedokáže.
Je možné, že v naší těsné blízkosti existuje svět, který tak překypuje podivným životem, který tu snad byl dříve než naše město a o kterém přitom vůbec nevíme? Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem připouštěl, že to docela dobře možné je, že to odpovídá našemu způsobu života, tomu, jak žijeme uvnitř vymezených kruhů, které se bojíme opustit.
Otázka schopnosti a širokosti lidského vnímání prochází celým románem tak, jako paralelní svět prochází celou Prahou.
Hrdina a jeho vidění
Hrdinovo vidění se v tomto smyslu však později proměňuje a proto by mohl být příběh hrdiny a druhého města interpretován i jako metaforický příběh o tom, jak se proměňuje lidské porozumění světu.
Díval jsem se na tmavou hladinu s chvějícími se světly, uvědomil jsem si, jak se za poslední dny změnilo mé vidění: zasmál jsem se, už jsem jako ti ze skříní a komor, vnímám už skoro jen zbytek světa, okraj, o jehož existenci v mém světě nikdo ani neví, zatímco tvary, mezi nimiž po léta bezpečně plul můj pohled, se začínají rozplývat v mlze. Kdy se sám proměním v přízrak?
Hrdina začíná do paralelního druhého města postupně pronikat, daří se mu to ovšem výhradně v noci. Tento fakt nechává čtenáře lehce pochybovat o tom, zda se celé druhé město hrdinovi pouze nezdá. Poznává jeho obyvatele i zvyky a zvláštnosti. Na Filozofické fakultě se konají tajemné noční přednášky či se zde odehrávají slavnosti, při kterých jsou zabíjeni mořští tvorové.
Čtěte také: Michal Ajvaz: V psaní existuje jistá hranice. Kdo ji překročí, je úspěšný
Zvířata jsou obecně častým motivem nejen Druhého města, ale i celého Ajvazova díla. Většinou jsou určitou metaforou a často se vyskytují na místech, kde byste je obyčejně nepotkali, například na Staroměstském náměstí.
Zděšený tuňák se domrskal na Husův pomník a skryl se mezi kamennými postavami, ale i tam jej dostihl ostrý hrot harpuny. (…) Chobotnice šplhala po fasádě paláce Kinských, zachycovala se chapadly výčnělků rokokových ornamentů, už byla na střeše a soukala se do vikýře, když jejím tělem projela harpuna; zvíře se skutálelo po šikmé střeše a dopadlo na náměstí, ještě dlouho se za ním sypal sníh. Některým rybám se však nakonec přece jen podařilo utéci, zahlédl jsem i velkého žraloka, jak mizí v Železné ulici.
Ve druhém městě však můžeme potkat celou řadu dalších podivuhodných tvorů – recitačního ptáka Felixe, mláďata sfing či malé losy se světélkujícím parožím, kteří mají svůj chlívek v sochách na Karlově mostě.
Na hranici dvou světů
Kromě podivných tvorů se setkáváme i s dalšími podivnými okolnostmi – sochy, které slouží jako akvária či lyžařský vlek, který se objeví u Klementina a vede nejen ulicemi Prahy, ale i skrz nejrůznější byty a domy, právě tam, v temných koutech, rozích či skříních, kde je hranice a určitý meziprostor mezi jednotlivými světy.
V Druhém měste se objevuje také Sfinga, Zdroj: TOPZINE.cz, Foto: Jana Samcová
Obyvatele druhého města nechává autor často promlouvat volným, až surrealistickým proudem řeči. Chvílemi by se snad mohlo zdát, že zkrátka zkouší, jakou míru nonsensů vršených na sebe čtenářova trpělivost vydrží. Ač se hrdina na začátku snaží marně rozluštit tajemné znaky v knize, co se mluvené řeči týče, postavám bez problému rozumí, což značí jeho výjimečnost. Podstatu řečeného však zatím ještě pochopit nedokáže.
Lasička kam se podíváš
Paralelní svět vykonstruoval Michal Ajvaz do nejmenšího detailu. Má svou vlastní kulturu, organizaci, mytologii, knihovny, královský palác či vědu, ať už se jedná o historii nebo archeologii zásuvek. Podle zvyklostí u sebe obyvatelé nosí krabičku s lasičkou či mají zakázané slovesné časy. O bohatě rozvinuté kultuře druhého města svědčí i jejich vlastní přísloví:
V létající katedrále lasičku neusmažíš
Dále víme, že druhé město existuje již pět tisíc let, má vlastní bankovky s tygřími hlavami, ústavu i vlastní mytologii o bohu Dragúzovi, kterého rozsápal tygr, o válečnících na lesním palouku, kteří se proměnili v okřídlené psy a epos nazvaný Zlomená lžička, který je údajně delší, než Ilias a Odyssea dohromady.
Druhé město má i bohatou mediální scénu, například časopis Zlatý dráp mající tradici dlouhých tři a půl tisíce let. V něm je publikován i článek o souboji hrdiny se žralokem, ale ani inzerce se druhému městu nevyhýbá. Mají i vlastní televizi, jejíž vysílání čas od času pronikne i do našich přijímačů. Je však považováno za nesmysl či grotesku.
Druhé město jako z pohádky
Kniha Druhé město nese rysy klasického pohádkového příběhu. Máme zde hrdinu, poutníka, jenž se rozhodne vydat na cestu, od které ho všichni odrazují, tajemný svět plný ještě tajemnějších událostí, dokonce i jakousi formu zakleté princezny, když muž v hostinci vypráví příběh o jeho dceři, která před dvaceti lety nastoupila do zelené tramvaje, a už ji nikdy nikdo neviděl.
Zelená tramvaj v mnohém připomíná draka, Foto: Martin Peška, TOPZINE.cz
Ze zelené tramvaje mají všichni velký strach, jako mají v pohádkách obavy ze zlého čaroděje nebo sedmihlavého draka. I barva tramvaje může asociovat právě představu draka. Boj hrdiny s příšerou zde také nalezneme, to když se hlavní postava utká se žralokem na kostelní věži.
Magický realismus Michala Ajvaze
Michal Ajvaz ve Druhém městě nechává prolínat realitu s fikcí a magičnem. Děj se z velké části odehrává na zcela konkrétních místech Prahy. Antikvariát, kde nalezl knihu, byl v Karlově ulici, tajemná slavnost pak na Staroměstském náměstí. I v promluvách postav můžeme toto prolínání světů naleznout, když například velekněz při svém kázání zmiňuje filosofii pozitivismu, ovšem hned přechází k novým poznatkům z oblasti archeologie zásuvek.
Objevují se i reálná místa, například Klementinum, Zdroj: wikimedia.org
Autor si hraje s reálnou historií, když v hostinci hovoří muž o zelené tramvaji – o tom, jaký z ní mají strach, nevědí, odkud přijíždí, že nikdo, kdo do ní nastoupil, se již nevrátil, jaké jsou úvahy o jejím původu a že si ji pamatují odjakživa. Zmíní se právě i o tom, že se objevila v rotundě freska s knížetem Břetislavem, za nímž je něco, co nápadně připomíná zelenou tramvaj.
Do druhého města skrze Klementinum
V závěru se hrdina rozhodne pro definitivní odchod do druhého města, neboť dochází k tomu, že existovat napůl, na hranici dvou světů, není možné. Zároveň objevuje, že dosud poznané druhé město bylo pouhým okrajem toho, co ještě se v paralelním světě skrývá. Do středu druhého města se vydává prostřednictvím Klementina, když v jeho prostorách odchází do zákoutí, kam se odváží jen málokterý knihovník, protože kdo tam odešel, již se nevrátil.
Hrdinova cesta mezi regály se postupně mění v cestu džunglí a hrdina nenávratně zůstává ve druhém městě, o čemž nám autor, prostřednictvím autostylizace podává výpověď, ve které se vrací zpět k začátku – nálezu knihy. Kruh příběhu hrdiny i brány druhého města se tímto čtenáři uzavírají.
Dřív jsem se bláhově domníval, že je možné v druhém městě strávit dovolenou, vrátit se a napsat o svém pobytu knihu. Dobrá, zanechám tu tedy knihu o setkání a hranici. Mé příští knihy už budou psané písmem druhého města a vytištěné v nočních tiskárnách ukrývajících se za kabáty ve skříních. Možná se některá z mých knih objeví na polici antikvariátu (…).
Zdroj: SUCHOMEL, M.: Druhé město, možné světy. In: Česká literatura 2004, roč. 52, č. 4, str. 453-464.
