MFF Karlovy Vary přivítal Helen Mirren a tisíce zpocených zadků

Čtyřicetsedmička už několik týdnů lákala na jakousi filmovou akci kdesi v zapadlých končinách západních Čech. Zástupy nikdy nespících zombie, faktor zpocených zadků přesahující únosnou mez a pán z Velkého sálu skládající mikrofon – to všechno je Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech.

Centrum všeho – Hotel Thermal. Foto: Oldřich Mánert, TOPZINE.cz

Loňské drnčení zubů odrážející klima shodné se severními výběžky Islandu letos vystřídala pekelná výheň, která tavila od pátečního odpoledne podrážky prvních baťůžkářů. Frontový maraton a urputné shánění jakéhokoli lístku na první dva dny festivalu k tomu všemu prostě patří. Že nakonec vyfásnete vstupenky na šílené drama o arménské lesbičce umírající na AIDS nebo desetihodinový dokument od Karla Vachka? Nestěžujte si.

Že jste měli štěstí, poznáte pří míjení zoufalého zástupu upocených lidí, kteří neopatřeni magickým lístkem vyčkávají v dlouhatánských zástupech s nadějí, že nahradí některé opozdilce. K nezaplacení je pak pocit, když vám po vytrvalém sezení oznámí, že sál je plný. To se samozřejmě netýká těch zpropadených novinářských lumpů, kteří podobné rozmary pamatují jen ze svých nadšeneckých a psavecky impotentních let.

Čtěte více: Karlovy Vary letos přivítají také hvězdnou Susan Sarandon

Ubytovací a administrativní peripetie přeskočme s tím, že si vystačíme se záblesky zklamání, nadšení, úlevy a hromady dalších věcí obvykle prodlužujících popisování zážitku z prvních dnů na festivalu.

Vůbec prvním filmem, který letos zaútočil na plný sál místního kina Čas, byl hraný dokument Hlava, duše, šok. Vizuálně opulentní rekonstrukce života D.P. Schrebera, který, ač právník, nesmazatelně přispěl do vývoje psychologie. Ve své autobiografii totiž podrobně popsal kompletní mechanismus schizofrenie, kterou trpěl.

[youtube_660]htc6akbmmlQ[/youtube_660]

Sondu do duše vystřídala ledová krása Islandu, přesněji řečeno andělského zvuku Sigur Rós. Čert vem těch dvacet minut, během kterých byl dokument Inni z části promítán i na strop kinosálu. Zvukomalebná dokonalost by přehlušila i mnohem větší technické nedokonalosti. Když o dvě řady před vámi jeden z diváků do rytmu divoce pokyvuje hlavou, na dálku to na tváři autorů snímku musí vyloudit úsměv.

Na slovíčko s Helen Mirren

Oscarem ověnčená Britka ve věku, kdy mnoho ostatních žen definitivně rezignovalo na boj se stárnutím, vypadá na jedničku. Na tiskovou konferenci se přižene s výživným zpožděním a s klidem se vymluví na to, že jí dneska nějak dlouho trvalo líčení. Hned na úvod se pak s manželem Taylorem Hackfordem po boku přizná, že jejich filmová spolupráce nebývá zrovna lehká. „Hodně dlouho hledáme společnou řeč a témata, která sedí nám oběma. Zatím jsme se umělecky sešli opravdu minimálně,“ smála se Mirren.

Věčný herecký boj mezi divadlem a filmem řeší originálně. „Vždycky preferuji to, co zrovna nedělám. Aktuálně je to tedy divadlo,“ sdělila přeplněnému sálu. Dokonce se svěřila i se svými režisérskými zkušenostmi. „Jednou jsem natočila asi půlhodinový film. Nikdy už to ale nechci dělat znovu. Nabídky byly, já jsem ale hlavně herečka,“ uzavřela Mirren. Možná neokouzlila tak, jako její loňská kolegyně Judi Dench, britský šarm jí ale rozhodně nechybí.

V jednom téměř nepřetržitém proudu pak Julianne Moore coby Sarah Palin bouřila do publika v Prezidentských volbách, čeští dokumentaristé představili originální projekt Dva nula a v rámci půlnoční premiéry slovutný Dario Argento osobně uvedl další šílenost vzešlou z jeho režisérského střeva. Nový pohled na letitého Drákulu hraničil s regulérním průserem, ve kterém kudlanky usekávají nebohým obětem hlavy a trojky prsa se vesele bimbají v nepodařeném 3D.

Helen Mirren a Taylor Hackford zvesela odpovídající. Foto: Oldřich Mánert, TOPZINE.cz

Na pomoc naštěstí hned z nedělního rána přispěchala hvězdná Věra Čáslavská, která ve svižné hodince a půl dokázala, že český dokument se může směle řadit ke světové extratřídě.

Když už si znavený rádoby novinář myslí, že ho čeká jen další hodinová přestávka před dalším filmem, zastaví se na kus řeči talentovaní čeští filmaři a začnou si stěžovat, že to íránské drama bylo k nesnesení. Od tvůrců chystaného ambiciózníhu snímku Bez doteku, který se může honosit titulem film od nejmladšího českého režiséra, to zní zatraceně upřímně a zároveň odvážně, přeci jen se podobná kritika může na podzim letošního roku snést i na ně.

S výhledem na nedělní večer, slibující strhující podívanou od dogmatického zakladatele Thomase Vinterberga s názvem Hon, člověk rychle zapomene na filmové nezdary hodin minulých. Jistý si ale, zdá se, člověk nemůže být nikdy. Když totiž může zklamat i takový profík jako David Cronenberg, tak je možné úplně všechno. Zákulisní drbání Cosmopolis budiž smutným příkladem. Ale o tom všem je pravidelný filmový svátek v Karlových Varech.