!SPECIÁL!Patricia Briggsová se v naší zemi už dostatečně proslavila svou sérií o automechaničce Mercy Thompsonové, proto na její pomyslný piedestal, který jí mnozí čtenáři pomalu staví, není třeba přihazovat další kameny. Zbývá pouze konstatovat jasný fakt.
Ilustrace na obálce knihy Krevní pouto Autor: Daniel Dos Santos
Prvním románem ze série o Mercy Thompson nasadila americká autorka laťku dost vysoko. Měsíční píseň byla o klasickém fantasy plemenu – vlkodlacích – proto se jednou nohou svezla na (post)meyerovské vlně. Navíc ale přinesla zajímavou detektivní zápletku, trochu akčních scén a sympatickou hrdinku. Prostě kvalitní oddechová četba. Druhé díly bývají odjakživa slabší než jejich předchůdci, mnoho čtenářů neznalých originálu tudíž na Krevní pouto čekalo s despektem. Jaký byl jejich údiv, když autorka své kvality potvrdila nejen ve dvojce, ale i ve trojce.
Upíři jsou další vděčné téma
Když jeden píše o vlkodlacích, k upírům nikdy nemá daleko. Tyhle dvě rasy se ve fantastických knížkách často nemilosrdně sváří, jindy jsou jedna klika. U Patricie Briggsové se zase ostražitě míjejí velkým obloukem. Problém ovšem nastane, když na Mercy vyrukuje upír Stefan, protože mu chudák holka dluží laskavost z Měsíční písně. Kojotí kožoměnka musí s povzdechem své povinnosti dostát, přestože ji od pletek s městskými krvesaji každý odrazuje. Dva ostražité dominantní vlkodlaky, do kterých je Mercy zamilovaná, vzal ďas, jde se na upíra s démonem v těle, kterého se noční tvorové z Tri-Cities nedokážou sami zbavit.
Akční zápletka tentokrát startuje ještě rychleji než minule. Autorka sice nezapomíná zopakovat pár základních informací (což bude zřejmě dělat v každém svazku), jedna scéna se však začne nabalovat na druhou a tvořit tak solidní sněhovou kouli. Atmosféra houstne a stejně jako v minulém díle i tady dochází na krev – tentokrát ovšem nebude kojot rvát na kusy vlkodlaka, ale zvlčilý upír obyčejné lidi. Mno a Mercy je díky svému výjimečnému genetickému vybavení jediná, kdo dokáže šílený kolotoč zastavit. Proč myslíte, že je kožoměnců tak málo? Upíři je před lety vybili, protože ti domorodí šamani s nimi vytírali podlahu.
Patricia Briggsová v Krevním poutu překonala Měsíční píseň a to hned na několika frontách. Přidala víc akce, takže Mercy tentokrát nejede na poradu do odlehlých hor, ale řeší všechno pěkně rychle na místě, přidala další fantastické prvky (kromě vlkodlaků, upírů a kojota přijdou na řadu i duchové) a rozvinula i emociální rovinu. Nejenže všechny postavy odhalují ze svého nitra více než minule, hlavní hrdinka se hlouběji zamotává do sporu, kterého vlkodlačího parchanta má vlastně raději. Rozpačitě tak nakonec působí jen rozvláčná rovinka mezi zdánlivým a skutečným finále, o to lepším, že jsme si na něj museli trochu počkat.
Fantasy detektivka může být tvrdá jako řemen
Třetím dílem se Patricia Briggsová odhodlala hned k několikanásobnému riskování. Železný polibek totiž vypráví o fae, magických bytostech z evropských mýtů, kteří Mercyinu světu tak trochu šéfují. Keltští či starogermánští hrdinové se středem pozornosti akčních oddechovek nestávají z dobrého důvodu, jsou neznámí, jadrní, jaksi zemití a spojení s temným středověkem, tudíž tvoří ten nejhorší materiál. Americká spisovatelka na to však šla jednoduše. Smíchala milé fae dohromady s lidskou civilizací jednadvacátého století a doufala, že to vyjde. Vyšlo. Kdo by Zeemu, který odstartuje děj, když za Mercy přijde s žádostí o splacení dluhu, jež si u něj v předchozím svazku udělala, tipoval, že dělal kováře mnoha legendárních napichovátek?
Železný polibek je opět detektivka, tentokrát to však kniha křičí z každé své stránky. Balast navíc, který jsme mohli sledovat v Měsíční písni a jenž z Krevního pouta téměř vymizel, ve trojce ani nepřijde. Však má také série čím dál, tím míň stránek. Mercy se má co ohánět, aby všechno stihla v ten správný čas a neotálela v některých pasážích zbytečně. Briggsová je věrná pravidlu: „Puška, která v první kapitole visí na zdi, musí v závěru vystřelit,“ každou postavu a každý detail neuvádí nadarmo, aby třeba čtenáře nějak nenudila. Děj plyne přímočaře závratnou rychlostí, a přestože by člověk již na začátku docela snadno odhalil vraha, nechává to být, aby se s Mercy vezl na vlně, na níž je tak báječně. Laskavost od autorky představuje i závěrečné dořešení Mercyina věčného problému, s kým jak a proč ulehnout do postele.
Ačkoliv je kvalita Železného polibku srovnatelná s úrovní Krevního pouta, autorka musela odvést mnohem větší kus práce. Fae nejsou vlkodlaci ani upíři, aby přitahovali pozornost čtenářů jako magnet. K hodnocení třetího dílu se tak sluší přidat velké plus.
Bude Patricia Briggsová ještě slavnější?
… to je jedna z otázek, jakou si můžeme klást při pohledu na obálku čtvrtého dílu, připravovaného v českém překladu na přelom roku. Ačkoliv úroveň jejích textů má stále stoupavou tendenci, těžko říct, zda se ještě může překonat. Navzdory chvalozpěvům, i v Krevním poutu a Železném polibku se vyskytly zkraty, ať už šlo o pochybnou terminologii kouzelník/čaroděj/démonem-posedlý-upír nebo o záhadných čtyřiadvacet hodin navíc. V neposlední řadě, pokud bude Briggsová své knihy stále minimalizovat, za chvíli už nebude co číst, protože spolknou samy sebe – už při pauze od čtení trojky si člověk říkal, zda to není moc uspěchané. Pojďme ale věřit, že až Marsilie ve Zkřížených hnátech zjistí, že Mercy ji na konci dvojky podvedla, budou lítat kojotí chlupy přesně tím správným obloukem.
Název originálu: Blood Bound / Iron Kissed
Český název: Krevní pouto / Železný polibek
Autorka: Patricia Briggsová
Překlad: Kateřina Niklová
Obálka: Daniel Dos Santos
Počet stran: 288 / 256
Vazba: vázaná s přebalem
Rozměry: 145 x 205 mm
Vydal: Fantom Print, Ostrava 2010
Doporučená cena: 249 Kč / 249 KčHodnocení: **** (80 %)
