Martin Huba: Chcete-li mít kvalitního herce, potřebujete ho vnitřně rozbít

!Rozhovor!Pro české publikum je vrchním Skřivánkem z filmu Obsluhoval jsem anglického krále. V současné době charismatického herce a režiséra zaměstnávají přípravy na premiéru hry Po zkoušce pro Divadlo v Řeznické. V rozhovoru pro Topzine Martin Huba prozradil i to, co všechno je třeba obětovat herecké profesi.

„Když je člověk se sebou moc spokojený, tak se mu na jevišti nedaří.“ Foto: Divadlo v Řeznické

Jste představitelem hlavní role i režisérem v jedné osobně. Jak byste hru Po zkoušce představil z této pozice?

Není to moje první takto schizofrenní inscenace, už jsem se několikrát režíroval jako herce. Tentokrát je to ještě specifičtější, protože postava, kterou hraji, je také režisérem, takže režíruji režiséra. Je to střet třech generací na jevišti, kdy každý zaujímá své stanovisko podle svého přesvědčení, z čehož mohou vznikat až dramatické situace. Celé představení je hlubokou sondou do zákulisí herce. Diváky možná překvapí, co všechno se za oponou děje, jaké zákonitosti tam fungují, jak je to s tím štěstím herce a že představa o našem životě je, i díky bulváru, taková trochu povrchní.

Inscenace je z prostředí, ve kterém se pohybujete dlouho. Našel jste ve scénáři nějakou repliku, které nevěříte, nebo se autor scénáře, slavný Ingmar Bergman trefil?

Něco úplně nesmyslného jsem tam  nenašel, ale to možná proto, že v hereckém prostředí je všechno možné, všechno je pravděpodobné. Jde o to, aby karty, které jsou ke hře na téma herecké zákulisí rozdané, nebyly falešné. A Bergman, protože tohle prostředí zná na sto procent, rozdává dobré karty.

Recenzujeme: Hereckou duši odkryjeme Po zkoušce

Viděl jste Bergmanovu filmovou adaptaci Po zkoušce?

Už půl roku ten film nosím v tašce a ještě jsem ho neviděl. Sám nevím kdy, ale určitě se na něj podívám.

Po premiéře?

V generálkovém týdnu (smích). Je to ošidná věc, když vidíte něco, tak pěkně udělaného, já nepochybuji o tom, že Bergmanův film je výborný, tak se to stydíte zopakovat. Na druhou stranu, možná, že vás to napadne i samotného, pak to uvidíte ve filmu a stydíte se to použít, aby vás někdo nenařknul z kopírování. Ale asi vždy vás to ovlivní natolik, že byste potom neměl odvahu pro svou vlastní verzi. A já, protože chci představit svou vlastní verzi, sledování filmu ještě oddaluji. Bojím se inspirovat se Bergmanem.

„I přemýšlení může být svým způsobem zábava.“

Víte, že máte s Bergmanem mnohé společné. Byl také hercem, režisérem, herectví vyučoval. Byl navíc i úspěšným spisovatelem, máte vy literární ambice?

To jsou třinácté komnaty…

Tedy jinak, zasahoval jste někdy významně do scénáře jako spoluautor?

Ano, já mám ten zlozvyk, že do scénářů, které zpracovávám, dost zasahuji. Ale že bych si myslel, že napíšu nějaké ucelené, samonosné dílo, i když po tom toužím, přiznám se, tak daleko ještě nejsem.

Nepovídejte, že jste žádnou nabídku nedostal…

To ano, ale je třeba stát nohama na zemi.

Divadlo je úzce spjato s literaturou. Jaký je váš vztah k ní?

Já jsem díky knihám přežil své těžké období v životě. Dost času jsem strávil v nemocnici. Své žáky také nutím číst, dokonce to došlo tak daleko, že když vidím, že dobré slovo nestačí, mám seznam knížek, které musí přečíst. Herec, který není opřený o kvalitní informaci z literatury, je na vodě. Kniha poskytuje potvrzení vašim předsvědčením a herec, který nemá důvod jít na jeviště  z přesvědčení, se cítí špatně, což pak pocítí i divák. Bez literárního zázemí se nemůžete herecky dotknout těžšího tématu.

Bergmanův film Po zkoušce vznikl v roce 1984, jsme tedy o necelé dvě desetiletí dál. Co se od té doby změnilo a co zůstává nadčasové?

Já myslím, že rozdílnost v době u tohoto tématu není. Hra je o tom, jak obětovat a přežít život v divadle. Je to o určité bláznivosti, dětinskosti, hravosti, s jakou předstoupit před lidi. To jsou věci, které jsou tady od nepaměti, od doby, kdy je divadlo divadlem. Je to o tom, že divadlo vás využije, sešrotuje. Když je člověk se sebou moc spokojený, tak se mu na jevišti nedaří. A paradoxně, když chcete mít herce kvalitního, potřebujete ho vnitřně trochu rozbít. V divadelním prostředí je to normální jev. Pokud se herci daří, divadlo přináší pocit štěstí, ale také se na vás tvrdě podepisuje.

Stojí to za to?

Je to daň, kterou herec divadlu nese. A je třeba se umět rozhodnout, kdy už je tato daň příliš vysoká.

„Dnes existuje obrovská disproporce mezi množstvím peněz a množstvím kultivovanosti lidí, kteří ty peníze mají.“

Co si ze hry Po zkoušce mohou odnést diváci? A co si odnesou, když je jim 20, 40 nebo 60 let?

Děvčata, kterým je dvacet a mají naivní představy o hereckém povolání, budou možná překvapená. V herectví se snoubí velké štěstí s velkým rizikem. To procento úspěšných a neúspěšných je alarmující. Jenže to divák nevidí, vidí jen ty úspěšné. A na základě těchto pár úspěšných si vytváří představu o herectví a životě herců. V tom je ta ošidnost. Obecně by si divák ze hry mohl odnést, že nelze zjednodušovat žádnou profesi, ani tu hereckou.

Odpočine si divák, když si sedne do hlediště, nebo bude muset přemýšlet po celou dobu představení?

Mně osobně nic nevyčerpá víc, než když nemůžu u představení přemýšlet. Věřím, že nabídneme takové téma k přemýšlení, které diváka neunaví. Je to atraktivní téma. Dnes se říká, že je život tak složitý a těžký, že lidé chtějí přijít do divadla, sednout si a smát se. Platí to i neplatí. I přemýšlení může být svým způsobem zábava.

Není už dnes velké divadlo shakespearovského typu přežitkem?

Ano, začínám pociťovat, že se to stává přežitkem. Někdy mě ale překvapí, když u představení, kde neočekávám velký zájem, najednou hrajeme 100. reprízu. Nejhorší ale je, že se lidé dostávají do divadla často náhodou. A když pak přijdou, tak jsou strašně překvapení, že tohle je TO divadlo a že to vlastně ani tolik nebolí.

„Vždycky v dálce na kopci uvidím nějakého toho Hamleta.“

Dá se vůbec divadlu jako takovému udělat reklama?

Už to, že vůbec musíte dělat reklamu, napovídá, že tam není něco v pořádku. Když vidím tu mašinérii, co všechno se děje, aby lidé vůbec do divadla přišli, tak mám až pocit, jestli je to vůbec morální, vynaložit tolik námahy. Říká se, že divadlo nikdy nezanikne, protože lidé potřebují kontakt živého se živým, který televize nebo kino nabídnout nemůže. Ano, můžeme se tím utěšovat, jenže ten hmotný kontakt skutečně mizí. Lidé dnes komunikují, dokonce budují vztahy virtuálně. Proto se trochu bojím.

Pomohlo by víc peněz pro divadla? Hodně se o tom spekuluje.

Já si myslím, že do divadel, kam lidé chodí, o ty by mělo být postaráno. Každá koruna věnovaná nejen do divadla, ale do kultury jako takové, je dobrá, a ač se to nezdá, návratná investice. Problém dneška bohužel je, že existuje obrovská disproporce mezi množstvím peněz a mírou kultivovanosti lidí, kteří ty peníze mají.

Blíží se léto. Budou Vaše prázdniny typicky divadelní, nebo máte pracovní závazky?

Musím se přiznat, že jsem teď tak předivadelněný, že toto léto, kdy po několika letech nemám pracovní závazky, je vymodlené. Chci věřit, že mé předsevzetí, že budu přes prázdniny prázdninovat, se mi splní. Nebudu se učit ani učit jiné, nebudu se stresovat, jak ta anebo ta akce dopadne. Obávám se ale toho, že když je člověk s divadlem natolik spjatý, tak i při pozorování přírody se mu stane, že někde v dálce na kopci zahlédne nějakého toho Hamleta.

Martin Huba (67)

• Slovenský herec, režisér a vedoucí Katedry herecké tvorby na bratislavské Vysoké škole múzických umění (VŠMU).
• Narodil se v Bratislavě do umělecké rodiny. Herectví absolvoval v roce 1964 právě na VŠMU. V současné době je členem činohry Slovenského národního divadla.
• V Česku je známý díky rolím ve filmech Obsluhoval jsem anglického krále, 3 sezóny v pekle nebo Kawasakiho růže. Jako režisér se podepsal pod inscenacemi Král Lear a Romeo a Julie do historie Letních shakespearovkých slavností.
• 15. června 2011 bude mít na prknech Divadla v Řeznické premiéru hra Ingmara Bergmana Po zkoušce, kterou režíruje a ve které se společně s Ilonou Svobodovou a Lucií Štěpánkovou objeví také v jedné z hlavních rolí.