4 fotky 
Divadlo ABC uvádí svou první premiéru sezóny a vsadilo na experiment v podobě tříhodinového výletu do Maconda s Gabrielem Garcíou Márquezem. Zdali se dá daleká cesta magickým realismem vydržet, zjistíte v následující recenzi. Sto roků samoty je rozhodně překvapivá volba.
Rodina Buendíů s přáteli, Foto: Alena Hrbková, mdp.cz
Příběh Ursuly a José Arcádia patří mezi nejznámější díla spisovatele Gabriela García Márqueze. Děj čtenáře fascinuje hlavně svou náročností, přemírou osudů a dokola se opakujícími jmény. Na druhé straně má autor jedinečný talent zachytit děj jako ve zpomaleném snu. I když knihu přečtete jedním dechem, zůstane ve vás kousek toho paradoxního klidu vzdáleného Maconda.
Prokletí nebo zakázaná láska?
Prokletí rodu Buendíů začíná nevinnou hrou Ursuly a José Arcádia, sestřenice a bratrance, kteří se přes varování svých rodičů vezmou. Následuje hrozba prasečího ocásku počatého dítěte, nucený celibát, posměch, vražda a útěk. Tak by se dal shrnout stavební kámen rozsáhlého rodu, který se pod tíhou prokletí potýká s všemožnými nástrahami lidského charakteru.
Od Márqueze do ABC
Dramatickou adaptaci knihy poprvé vykouzlil vloni zesnulý maďarský dramatik György Schwajda. Jako jediný docílil zdramatizování díla Márqueze, který obvykle uvádění svých děl nepovoluje. Sto roků samoty není typickým materiálem, který by se dal přetvořit na divadelní prostor. Vzhledem k časovému rozpětí příběhu je transformace mnohem těžší než při krátkodobém ději.
Práce světel vytváří dojem magie a tajemna
Schwajda z příběhu dokázal vytěžit maximum a přiblížit tak zdramatizovanou kroniku i těm diváků, kteří jsou knihou Márqueze nepolíbení. Inscenace je sice okleštěna o více než polovinu postav, ale hlavní poselství příběhu zachoval jasně a čistě. Začátek příběhu začíná u samotného spisovatele, který je však v celkovém pohledu zbytečný a tvoří jen oslí můstek k začátku a konci. Hlavní kostrou celé hry je postava Ursuly, která je milenkou, manželkou, matkou a babičkou. Drží celou rodinu nad vodou v případě každé potopy, která se valí ze všech stran.
Další inscenaci György Schwajdy Svatá rodina můžete vidět v Divadle Ypsilon
Do české verze dílo nastudoval režisér Peter Gábor, který příběhu zanechal jeho dobovou autenticitu. Přesune vás do dávné doby, kdy bylo možné si v pralese založit své město a zavést vlastní pravidla života. Idylka vzdálené krajiny se však pod náporem lásky, politiky, moci, představ i chorobné závislosti na nových vynálezech pomalu hroutí a ani silná Ursula nedokáže zabránit nevyhnutelnému konci.
Kdo se nechá okouzlit, zaručeně neusne
Představení trvá s přestávkou tři hodiny. Nejedná se o psychologické drama ani čirou komedii, ale pohled na osud jedné rodiny, který je smyšlený, a přitom tak opravdový. Vždyť to, co se děje za zdmi našich domovů, bývá kolikrát i horší prokletí, jen zde se vše koncentruje do neuvěřitelného příběhu, který se krásně zabalil do pojmu magický realismus. Je v tom však magie? Dejte do kotlíku výborné herecké výkony, světelné efekty, dobové kostýmy a magie na vás pozvolna a lehce dýchne.
Sto roků samoty není divácky neutrální. Během tří hodin pozvolného díla, které se pomalu rozvíjí a částečně i táhne, se můžete přistihnout, že se těšíte na přestávku. Pozornost vám však neupadá, když vás děj přestane mírně bavit, stále si můžete užívat výborných hereckých momentů.
Buendíové a ti druzí
V hlavních rolích se sešla zvučná jména městských divadel pražských. Nejzábavněji působil jednoznačně Vladimír Čech v roli zakladatele prokletého rodu Buendíů José Arcádia. Pro Čecha nebyl problém představit divákům nekompromisního milence, vášnivého sběratele i starého blázna sedícího pod stromem ve svém vlastním světě. Charisma rodinnému příteli Melquíadesovi, starému cikánovi s novými vynálezy, který přichází strávit do Maconda svůj posmrtný život propůjčil Jan Vlasák.
Čtěte také: Pohled do bohaté historie městských divadel pražských.
Nejvýraznější postavou však zůstává silná Ursula v podání Jitky Smutné. Dáma, ve které se ukrývá elán, energie a ženská síla vnesená do postavy průvodce rodokmenem, který se jí i přes svazující sílu rozpadá. Lákadlem pro diváky bude jistě také Dana Batulková v roli náhradní matky Visitación i matky samotného autora. Vážná i vtipná role křehké herečce velmi sedí a doplňuje tak hereckou elitu Městských divadel pražských.
Došlo na nejhorší
Záměrně se vyhýbám hodnocení Sto roků samoty, protože mi v tom brání úcta vůči autorovi předlohy, maďarskému dramatikovi i hercům, kteří zde hrají skoro soustavně tři hodiny. Ale mé pocity jsou rozporuplné. Lépe zdramatizovat tento kousek snad nejde za předpokladu, že se autor drží předlohy bez možnosti vlastního kreativního zásahu. Ale na druhé straně mi chyběla ta správná dávka koření, jako bych jedla pouze nedochucenou kachnu. Maso skvělé, knedlíčky domácí, zelí akorát, ale chybí tomu šťáva a celé je to takové nedotáhnuté.
Šťastný trojlístek – Jitka Smutná (Ursula), Vladimír Čech (José Arcádio) a Jan Vlasák (Melquíades)
Tempo inscenace kolísá a délka mi připomněla četbu knihy. Kdybych si mohla vybrat, raději bych si sedla ke knize. Možná bych ocenila více nápaditosti s rekvizitami. Zaujala mne jedna – stůl s pískem, na kterém si jednotlivé postavy tvoří obrázky a symboly. Ty jsou promítány na zadní plátno, což by byl moc hezký nápad, ale vcelku vyšuměl do zbytečnosti až laciného nedotaženého detailu. Otázkou zůstává, jak moc se musí režisér držet předlohy.
Sto roků samoty / Gabriel García Márquez
Divadlo ABC
Režie: Peter Gábor
Hrají: Jitka Smutná, Vladimír Čech, Jan Vlasák, Hanuš Bor, Dana Batulková, Evellyn Pacoláková, Máša Málková, Aleš Procházka, Lukáš Jurek, Viktor Dvořák, Radka Fidlerová a další.
Hodnocení: 3***
