Márinka je nejen příběh umírající dívky a básníka, ale i povídkou, jež nese celou řadu typických rysů romantismu.
Márinka chce poznávat krásu i lásku světa, který musí brzy opustit…, Foto: Barbora Bednaříková, Topzine.cz
Povídka Karla Hynka Máchy s názvem Márinka vyšla poprvé v červnu 1834 v časopise Květy a je součástí Obrazů ze života mého, plánovaného cyklu autobiografických próz. Realizovány však byly pouze dvě, a to právě Márinka a Večer na Bezdězu, který byl v Květech otištěn v květnu téhož roku jako Márinka.
Idyla versus nuzná čtvrť
Děj povídky je zasazen do Prahy a autor nám v ní ukazuje její krásnou, ale i odvrácenou stranu. Hlavní postavou je básník Hynek, který se prochází až idylickou Kanálskou zahradou a pozoruje lidi kolem sebe, harmonii prostředí, zkrátka pražský společenský život. Po chvíli se však setká s člověkem, který do tohoto prostředí nezapadá. Je to zprvu tajemný žebrák, jenž hraje na housle a předává básníkovi dopis od své nemocné dcery, která jej žádá, aby ji navštívil.
Druhého dne se básník vydává do čtvrti Na Františku za dívkou, jež ho v dopise žádala o návštěvu. Když Márinku poprvé uvidí, ihned v ní spatřuje svůj ideál. Dívka ho již dávno zná z jeho spisů, chápe ho, rozumí mu. Je citlivá, vnímavá, touží po kráse a něze, ale bohužel je také na smrt nemocná.
My jsme se znali dávno, my jsme rozuměli jeden druhému i beze slova promluvení.
V obou se probouzí láska, avšak básník se má již následujícího dne vydat na dalekou pouť za nemocným přítelem. Oba se spolu loučí s vědomím, že se již nikdy nesetkají. Když se hlavní hrdina vrací z cesty, jeho kroky vedou ke hřbitovní zdi. Předpokládá totiž, že Márinka již zemřela. Uvidí však prostou rakev a truchlícího dívčina otce. Čekala na něj.
Máchova hudební povídka
Povídka Márinka je netradičně vystavěna, je totiž komponována jako opera. Je uvozena mottem, následuje ouvertura (předehra), první dějství, intermezzo (mezihra, vsuvka), dějství druhé a finále, předznamenané písní Vale lásko ošemetná. Celou povídkou pak prochází motiv hudby, ať už je to žebrákova hra na housle či Márinčina hra na fortepiano a její zpěv.
Autor Máje má na kontě také celou řadu próz, jednou z nich je i povídka Márinka, Zdroj: archív nakladatelství Academia
V povídce můžeme nalézt typické kontrasty pro Máchovo ztvárnění. Už jen první a druhé dějství, která se odehrávají ve dvou zcela odlišných prostředích – v idylických zahradách a v nejnuznější čtvrti Na Františku. Antitezí k nuzné čtvrti a jejímu přízemnímu životu je bezesporu právě vnímavá, citlivá, hudbě a poezii oddaná Márinka. Popis jejího vzhledu je vystavěn na kontrastu černé a bílé.
Černé, prosté vlasy padaly v těžkých kadeřích kolem bledého, vyzáblého obličeje, který znak veliké krásy nesl, na bílý čistý šat, jenž nahoře až ke krku zapjat, dole až k malé lehounké nožce dosahoval, vysokou štíhlou jevě postavu. Černý opasek svíral útlé tělo a černá sponka přepínala krásné, vysoké bílé čelo. Nic ale nedosáhlo krásy plamenných černých, hluboko pod čelem ležících očí; ten výraz smutku a touhy žádné pero nenaznačí.
Větší rozpor, než již zmíněný mezi hlubokým vnitřním životem dívky a prostředím, v němž žije, je pak mezi životem a smrtí. Umírající, krásná Márinka miluje život a jeho krásy. V nuzném pokoji s rozbitým oknem a polorozbořenými kamny a s vědomím blížícího se konce vyslovuje touhu vydat se společně s básníkem na daleké cesty a objevovat krásy světa.
Milující otec až za hrob
Zajímavou postavou je Márinčin otec, žebravý houslista, jenž dříve býval bohatý. Jedinou připomínkou těchto časů je fortepiano, to kontrastuje se zbytkem vybavení nuzného pokoje s mokrými stěnami. S dcerou sdílí vnímavost a lásku k hudbě. Je milujícím otcem, který však musí pozorovat své dítě, jak umírá.
Ona věděla, určitě věděla čas, v kterém nevyhnutelně pojíti musí; čas ten nebyl daleko, a přece mi vyjevila, jak náramně miluje život tento, jak trudno jí, v tak mladém věku tak krásnou opustiti zem.
Otec Márinky se podruhé oženil, proto se v povídce setkáváme i s její macechou, ta pak tvoří protipól k milujícímu otci, neboť bez okolků nazývá Márinku nedochcíplým děvčetem. Zároveň je také zosobněním morální bídy a přízemního života ve čtvrti Na Františku. Není snad proto divu, když po smrti Márinky je i její otec, bez dalšího smyslu k žití, nalezen mrtev.
Márinka by si přála poznávat krásnou přírodu našeho světa, Foto: Barbora Babčanová, Topzine.cz
Když se básník vrátil z cesty, Márinčin pohřeb nebyl jediný, který za hřbitovní zdí viděl. Ve stejnou dobu tam pohřbívají zdobenou dětskou rakev. Na rozdíl od Márinky sleduje toto poslední rozloučení řada truchlících plačících příbuzných a je přítomen kněz. Márinčina prostá rakev je do země spuštěna bez náboženských náležitostí a pouze za přítomnosti jejího otce.
Čtěte také: Byl Karel Sabina romantickým udavačem?
Básník svýma očima vnímá Márinku jako ideál. Ideál, který však nemohl déle žít v našem světě, a i proto se jeví její smrt jako záležitost osudová. V závěrečné části povídky, ve finále, které je proloženo řadou antitezí z přírodního a lidského světa, jako by byl obsažen celý básníkův tragický prožitek lásky k Márince, jež odešla příliš brzy z tohoto světa:
Miloval jsem na noc vzešlé světy –
jasné světy z jitra doplanuly.
Miloval jsem z jara krásné květy –
bujné větry pryč je zavanuly.
A tak vše, co radosti mi neslo,
láskou mojí v brzkou zkázu kleslo!
MÁCHA, Karel Hynek: Marinka. In: Máj, Marinka. Praha: SPN, 1955.
