Plzeňská pop-rocková formace Mandrage zavítá 4. dubna do pražského SaSaZu. Stane se tak v rámci turné Siluety, s kterým od začátku března kapela objíždí velká tuzemská města. Kromě propracované scény a řady hitů přišli Mandrage i se zajímavou pozvánkou. Na právě probíhající turné lákali hraním na živo v pražském MHD. Na to, jakou má metro atmosféru, kam zmizel z písní Mandrage optimismus, a jak nové songy přijali fanoušci odpovídal klávesista Franta Bořík.
Mandrage. | Zdroj: bandzone.cz
Nedávno jste vyjeli na turné, které je hudebně i vizuálně hodně propracované. Jak tenhle posun vnímá publikum?
Vypadá to, že pozitivně. Zatím máme většinou vyprodáno tančícími a aplaudujícími lidmi, což nás nesmírně těší. Dost jsme taky chváleni na autogramiádách, facebooku a v kritikách. Zdá se, že se nám to docela povedlo. Máme z toho upřímnou radost, dalo nám to celý dost zabrat.
Kde se ve vás vzala chuť takto experimentovat a posunout vaše vystoupení o stupeň výš?
Myslím si, že to byla jediná možnost, jak jít dál. Deskou Moje Krevní Skupina jsme si získali spoustu posluchačů, Siluetami pak spoustu kritiků. Tihle všichni by nad námi mohli jen tak mávnout rukou, kdybychom odflákli živý hraní. Navíc všechna ta práce, kterou jsme na tour odvedli, byla pro nás dost přínosná. Spoustu jsme se toho naučili a hlavně cítíme značný uspokojení z toho, že jsme tour dotáhli do konce. To je pocit k nezaplacení.
Turné se točí hlavně kolem alba Siluety. To je naprosto odlišné od Moje krevní skupina. Tenhle posun je svým způsobem takový test vašich fanoušků. Jak tedy vaši posluchači tuhle desku vnímají?
Rozhodně jsme Siluety netočili abychom otestovali fanoušky. Prostě se snažíme jít neustále dál. Myslím si, že všechny desky Mandrage se od sebe dost liší, každá je jiná. A já věřím tomu, že tahle chuť se sunout dál je právě to, co na nás mají naši fanoušci rádi. Testem pro ně by bylo, kdybychom natočili dvě podobný desky za sebou. A byť se sem tam objeví někdo komu naše stará tvorba chybí, hojná návštěvnost našich koncertů snad svědčí o tom, že jsme udělali správnou věc.
Album nese název Siluety. Čí nebo čeho siluety tím vlastně myslíte?
Myslím, že hlavním poselstvím názvu je zvěstovat, že naše hudba i texty jsou nyní řekněme méně konkrétní než doposud. Dávají více prostoru představivosti. Nenabízíme žádný přesný obrazy, jenom takový siluety příběhů, věcí, postav… Za tyhle siluety si pak posluchač může (doufejme) dosadit leccos a leckoho.
Co byly ty faktory vašeho vývoje, které kapelu dostaly až tam, kde je dnes?
Bylo by toho asi víc. Když vznikala deska Přišli jsme si pro Vaše děti, leckomu v Mandrage bylo 17 let, to je ještě dost naivní věk. A navíc i když už všichni hráli delší dobu v různejch plzeňskejch regionálních kapelách, tohle byla první trochu profi deska. Časem Ti přibudou zkušenosti, poznáš lidi, začneš hudbu poslouchat jinak, víc se z ní snažíš učit… Naučíš se pracovat jak s kapelou, tak hlavně sám se sebou. Díky Bohu, že je člověk tak dobře vymyšlenej tvor.
Siluety na mě působí dost pesimistickým dojmem. Kam se poděla radost, která byla třeba ve Františkových lázních nebo v Hledá se žena?
Nevím, jestli jsou Siluety úplně nějakým depresivním albem, podle mě je to pořád dost happy music. Ale musím přiznat, že všemožnejch fórků jsme si užili snad až moc. Když Pepa přines text k Mechanikovi, tak jsme se všichni pousmáli, ale když tu písničku hraješ po třistašedesátýosmý, už ti tak vtipná nepřijde, ohraje se. K Siluetám jsme se chtěli postavit nějak vážněji a zodpovědněji. Tak, aby se písničky z týhle desky pokud možno hned tak neohráli a zůstali poslouchatelný i po létech.
Na turné jste lákali o trochu netradičním způsobem – zahráli jste v pražském metru. Předpokládám, že většina cestujících tleskala, ale našel se třeba i někdo, kdo reagoval jinak než aplausem?
Těžko říct, byl jsem dost nervózní a reakce lidí jsem moc nestíhal sledovat. Ovšem kromě jedný výjimky. Na stanici Můstek se našel pár, který byl naší produkcí tak vydatně občerstven, že se rozhodl okamžitě opustit vagón. A to zrovna když jsem stál ve dveřích s doširoka roztaženým akordeonem. Tenkrát jsem prvně v životě prohrál přetlačovanou.
Vím, že je to daleko, ale je možné, že i příští turné otevřete podobnou akcí jako byla tahle v MHD?
Rádi bychom to zkusili udělat ještě dřív než před dalším turné. Hraní v metru je dost zvláštní zážitek, byl jsem nervózní jak malej kluk. Ale hrozně jsem si to užil. Něco podobnýho určitě do kupy dáme, při tomhle guerillovým hraní si jeden užije fůru legrandy.
Na turné vás doprovázejí kapely Evelynne a Nebe. Proč právě tyhle skupiny? Čím vás oslovily?
Evelynne především svojí poslední deskou Identity, která je opravdu dobrá, obzvláště zvážíme-li, že si jí kluci dělali v podstatě na koleni z obejváku. Ta kapela je plná energie i naživo, při jejich koncertě tancujou i stěny sálu. No a Nebe jsou zase takový hodný kluci, který velmi rychle pochopili, že k muzice je třeba stavět se s pracovitostí a zodpovědností a podle toho jim to taky hraje. Jsou koncerty, kdy sál plnej lidí zpívá text „když zbýýýývááá vteřina pouhááá“ tak, že je to slyšet až do šatny. Nebe vědí, jak na to. A to je dobře.
Na turné fanoušky čeká velká show, spousta vizuálních efektů, nové propracované písně a… zapomněl jsem ještě na něco?
Paňáčky! Budeme spolu pít paňáčky po koncertě, a bude to dobré.
