4 fotky 
Olomoucké Arcidiecézní muzeum přivítalo jarní česko-japonskou návštěvu z Brna. Jak vypadá česká varianta tradiční japonské frašky, přivezl ukázat brněnský fenomén, Malé divadlo kjógenu.
Malé divadlo kjógenu navštívilo Olomouc naposledy v loňském roce. Letos byla představení součástí výstavy Stín kvetoucí sakury, kterou můžete až do září vidět v Arcidiecézním muzeu. Po nedávném veselém představení loutkáře Noriho v Divadle hudby je to již druhý doklad o tendenci spojování evropského a japonského divadelního umění, které jsou od sebe tolik lákavě odlišné.
Nepřehlédněte: Noriho Sawu, jeho Bambusovou princeznu a Opilého zajíce
Igor Dostálek a Tomáš Pavčík nejprve uvedli chystané čtvrthodinové kusy krátkou přednáškou o hlavních vývojových meznících a charakteristických rysech kjógenu. Po laskavém úvodu nechali diváky nahlédnout do své kjógenské kuchyně, ve které se s velkým nadšením pod vedením japonských mistrů věnují ovládnutí umění bláznivých slov. „Můžete být mnohem olomoučtější,“ dělá si legraci Igor Dostálek z distingovaných projevů smíchu Japonců.
Malé divadlo kjógenu navštívilo Olomouc naposledy v loňském roce Zdroj: Malé divadlo kjógenu
Brněnské divadlo přivezlo dvě představení, Susugigawa (Velké prádlo) a Bóšibari (Připoután k tyči), typické kjógenské kusy využívající groteskní komiku, moment překvapení, slovní a situační humor umocněné navíc českojazyčným podáním. V postatě jde o jednoduché krátké příběhy, které se stylizovaně dotýkají nešvarů lidských vlastností.
Kjógen se překládá jako bláznivá slova. Vznikl z her sarugaku (opičí hry, opičí zpěvy), z nichž vzešel i kontrastně statický, náboženský, samurajský, vyšší žánr nó. Kjógen byl jeho komickou mezihrou, zažil i svůj úpadek, osamostatnění a dnes má úspěch jako fraška, která se paradoxně ke zrychlené době hraje pomaleji než před 600 lety.
Cenné je jejich zpracování a snaha o ovládnutí hereckého umění japonských mistrů, jako je pohybová dynamika, pružnost a typická práce s velkým množstvím energie potřebné k minimálnímu pohybu. V tom spočívá umění gest tolik odlišných od západní divadelní kultury. „Udělat věci jednoduše je strašně těžké,“ dodávají na úvod protagonisté. Chcete-li se přesvědčit na vlastní kůži, zajděte na některý z jejich workshopů.
[youtube_660]Cm_9xB4fB-k[/youtube_660]
Bóšibari je pijácký kjógen s písněmi v japonském originále, jehož námět je blízký české nátuře hospodských povídaček, ale přece jenom jde o jemnější poetiku. Dokáží dva svázaní sluhové svému pánovi vypít saké?
„Nahoru dolů houpe se květ, nahoru dolů, jak tenhle svět.“
Příběh Velkého prádla nese prvky nadčasové satiry, žena a tchyně mučí muže, aby za ně dělal všechnu práci. Jak se sepsaným seznamem činností naloží, když se jeho žena začne topit, se dozvíte, když se půjdete sami podívat.
„Muž zůstane mužem, i kdyby jídelním hůlkám narostly uši.“
Víte, jak dělají borovice, když se o sebe třou ve větru? Za Zar Zá
Borovice (pinie) je symbolem dlouhověkosti a uvidíte ji zobrazenou na zadní stěně jinak prázdného prostoru v každém představení nó, a tedy i kjógenu.
Brněnské divadlo kjógenu staví na pochopení symbolů dramatiky, celého japonského koloritu a národní povahy. To, co překvapí zrak a potěší sluch, jsou české dialogy s japonskou dikcí a snaha o výraznou a náročnou mimiku obličeje, práce s tradičními kostýmy (Jitka Zemanová) včetně ovládnutí jejich složitého oblékání.
[youtube_660]qhIW2sIoKeA[/youtube_660]
Divadlo, jehož mottem je úryvek ze hry známého japonského dramatika Zeami Motokija Překvapit zrak, potěšit sluch a rozeznít srdce, umí to, co je jinak velice obtížné, shrnout v malém časoprostoru všechny znaky japonského kjógenu, o to víc je brněnský malý kjógen velkým dokladem o tom, že to jde.
Malé divadlo kjógenu, Brno
Susugigawa (Velké prádlo), Bóšibari (Připoután k tyči)
Režie: Šigejama Šime, Šigejama Motohiko, Šigejama Ippei, Ondřej Hýbl
Hrají: Igor Dostálek, Radek Odehnal, Tomáš Pavčík, Ondřej Hýbl, Martin Pšenička, Ondřej Havlík, Karel Šmerek, Jakub Urbánek, Michal Chovanec
