5 fotek 
Měsíc květen je symbolem lásky a s láskou bývá spojována i báseň Máj. Ale v Máji nalezneme jen lásku tragickou, úzce spojenou s bolestí a smrtí. Mohlo by nám to připomenout nejznámější milostný příběh, Romea a Julii, ale zde jsou jediní hříšní ti, kteří jejich nevinnému citu brání. V Máji jsou lidsky hříšní oba milenci.
Byl pozdní večer, první máj…, Foto: Hana Cakóová
Zápletka je jednoduchá. Jarmila podlehne otci Viléma. Vilém, strašný lesů pán, aniž by tušil, že šlo o jeho otce, ho zabije. Jde o krvavý příběh inspirovaný skutečnými událostmi, kde nakonec všichni zemřou, ale ještě předtím zažijí muka výčitek a bolesti. Ať je to dvojí bolest Viléma, když zjistí, že mu milenka byla nevěrná a že zabil vlastního otce, nebo bolest Jarmily nad ztrátou milého Viléma.
Soucitná příroda
Mácha používá k dokreslení pocitů jednotlivých postav přírodu, která jakoby veškerý smutek prožívala s nimi. „Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,/ bolestný srdcem bije cit,/ a u tajemné vod stonání/ mísí se dívky pláč a lkání.“
Karel Hynek Mácha, Zdroj: wikimedia.org
Pro Viléma je hluboký žal podnětem pro úvahy. Poté, co zavraždí svůdce své lásky Jarmily, je uvězněn. Sedí v temné kobce a čeká na svou potupnou popravu. Vybavují se mu vzpomínky na prožité dny: „To vzpomnění mladistvých let/ mladistvé sny vábilo zpět;/ a vězně oko slzy lilo,/ srdce se v citech potopilo; –/ marná to touha v zašlý svět“. A zároveň si uvědomuje pomíjivost lidského bytí: „Hluboká noc! ty rouškou svou/ teď přikrýváš dědinu mou,/ a ona truchlí pro mě! –/ Že truchlí? – pro mě? pouhý sen!/ Ta dávno neví o mně“.
Existuje posmrtný život?
Když zpoza mřížoví pozoruje noční krajinu, uvědomuje si, že ji již nikdy nespatří a ani neuslyší její zvuky. Viléma drásají myšlenky na smrt. Co po ní bude následovat? „Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –/ Co přes něj dál, pouhý to sen,/ či spaní je bez snění?/ Snad spaní je i život ten,/ jenž žiji teď; a příští den/ jen v jiný sen je změní?“ Jeho úvahy připomínají slova čínského básníka Čuang-C‘: „V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“.
„,Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc –/ však delší mně nastává. – – –/ Pryč, myšlenko!‘ – A hrůzy moc/ myšlenku překonává. –“ Vilém je deptán děsivou a prázdnou samotou, neodbytnými myšlenkami na smrt a na neznámé, co nastane ráno. Svůj strašný příběh stačí vypovědět strážnému, který je jím doživotně poznamenán a nikdy se již nezasměje.
„Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,/ poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle –/ pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,/ v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,/ upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –/ i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.“ Dokonáno. Vilém je popraven a Jarmila spáchá sebevraždu.
Mácha pod palbou kritiky
Máj byl vydán 23. dubna 1836 vlastním nákladem autora v počtu šest set kusů. Tvoří jej 824 veršů členěných do 4 zpěvů a 2 intermezz. Celý náklad byl brzy rozebrán a dílo se vydává dodnes (nejnovější vydání je z roku 2009). Ale mnozí kritici jej tehdy nepřijali. K největšímu odpůrci a rivalovi patřil J. K. Tyl, který dokonce napsal Rozervance, který měl zesměšnit Máchu.
První vydání Máje
A i když Máji předcházela vlastenecká báseň Čechové jsou národ dobrý, Tomíček píše: „Přece bych rád temné zvuky harfy jeho jinak slyšel zvučeti, jinak, aspoň za věku našeho ne tak nečesky“. Po Máchově smrti, kdy se autor už nemohl bránit, se strhla velká vlna kritiky, ke které se přidal i K. J. Erben.
Poprvé oceněn německým kritikem
Máchovo dílo poprvé ocenil německý židovský kritik S. Kapper. K prvním českým obhájcům Máchova díla patřil Máchův přítel, Karel Sabina. Otevřeně se k dílu přihlásila nová nastupující generace v čele s Janem Nerudou se svým almanachem Máj z roku 1858.
Osobnost Máchy, snad nejvíc do povědomí zapsaného českého romantického básníka, je sice mytizovaná a Máj je součástí školní četby, neznamená to ale, že bychom k němu měli snadnější cestu. Právě naopak. Čtenář se musí dokázat oprostit od pomyslného těžkého závoje, který Máchu obklopuje a najít si k němu cestu sám. Třeba ho to, co objeví, překvapí svou naléhavostí a stálou aktuálností.
