4 fotky 
Původem japonský loutkář Nori Sawa žije v Čechách přes dvacet let a v jeho představeních se mísí japonsko-česká divadelní tradice. TOPZINE.cz vám přináší příběh o tom, jak rozesmál Divadlo hudby a o tom, jak jsem chtěla napsat recenzi.
Vydala jsem se do olomouckého Divadla hudby, protože mě lákalo vidět tradiční japonskou pohádku a loutkové divadlo. Taky jsem chtěla napsat recenzi, ale během prvních třiceti vteřin jsem se rozhodla, že Nori si zaslouží spíš příběh než recenzní rozbor. Celé jeho pásmo, které začalo tradiční japonskou pohádkou Bambusová princezna a pokračovalo krátkými Kousky, bylo příběhem.
Co se stane, když si nacpete zaječí uši do nosu? Foto: Martin Bitala
Noriho pozval do Olomouce Japonský klub v rámci festivalu Japonské jaro. Nejdřív se přivítal s diváky a pak už začal odmotávat trojjazyčnou červenou nit celého večera, která dokreslovala atmosféru.
„Dobrý večer,“ zavolal do potemnělého sálu. Ozvalo se několik odpovědí, a když zavolal podruhé, z hlediště se ozvala i japonština. Komunikace s divákem je stěžejním prvkem jeho představení.
Tolik postav a přece jeden Nori
Pak už začala poetická pohádka o bambusové princezně, jejíž dynamiku, napětí a celý příběh přenášely gesta, hudba, rekvizity a loutky. V alegorickém příběhu se odrážel japonský kolorit a v Noriho tvůrčím projevu energie a soustředění na každý pohyb. Uprostřed jinak prázdného jeviště byl umístěný bambusový stvol a u jeho kořene obtočená lehká tylová látka, ze které se zrodila bambusová princezna.
Každý, kdo princeznu spatří, po ní zatouží. Vyhrát ale může jen jeden.
Nori ztvárnil všechny postavy, například zlého ducha, který nabízí princezně bohatství, ale uvízne mu ruka ve džbánu se zlatem. Představení nese prvky tradičního japonského divadla, objeví se třeba masky inspirované divadlem nó.
[youtube_660]JzaezhBu8as[/youtube_660]
Následovala Noriho verze Ezopovy bajky o želvě a zajíci. Výborně vypointovanou scénku s vtipnými gagy ocení malé i velké děti. Tím myslím dospělé děti, protože občas je fajn vypnout a nechat se unášet bezstarostným smíchem. A Ezop je nadčasový.
Nori zapojil hravou, stylizovanou oldschool počítačovou hudbu, která dokresluje vtipnou scénu, kdy se zajíc připravuje na závod. Co myslíte, je možné, aby se zajíc změnil v želvu?
Recenzovali jsme: Čarodějův učeň Krabat se podobá animáku
Že je jedno, jestli v publiku sedí malí či velcí, dokázala reakce publika, které nadšeně volalo „Jó, jó…“ jako odpověď na Noriho otázku ve stylu děti, chcete ještě další příběh?
Další z Kousků byla Malá mořská víla s trojjazyčným úvodem. „Všichni znáte Malou mořskou vílu, trvá hodinu a půl, tohle je Nori Sawa verze, takže minutu a půl,“ rozesmívá olomoucké publikum. A pak přišel příběh Brambory, který upoutal především zpracováním loutek brambor působících jako fimfárovské postavičky s mufovskými nohami.
Nori (Noriyuki) Sawa je loutkář původem z Japonska, který od roku 1992 žije a tvoří v Praze. V současné době působí na Katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. Jeho tvorba nese japonsko-evropské rysy, které uplatňuje v kratších výstupech i celovečerních představeních. Z nepřeberného množství jeho projektů jmenujme například dvouapůlhodinové sólové představení Macbetha, které s velkým úspěchem předvedl v roce 2000 také na Letních shakespearovských slavnostech. Nori zpracoval i další Shakespearovy hry a další tradiční příběhy, které vypráví svým osobitým způsobem.
Pátý poeticky laděný příběh Hvězdy představoval alegorické podobenství o tom, jak se housenka chce dostat ke hvězdám. Spadne a když zemře, vystoupá na oblohu jako jedna z hvězd. Nebo to bylo úplně jinak? V tom tkví tajemství jinotaje.
Nori v příběhu vystihl kouzlo pohádek pro dospělé a jejich poselství, využil 3D skládací leporelo, divadelní vyprávění plné metafor a nápad s loutkou, která se promění z housenky na hvězdu.
Nepřehlédněte: Lumír Olšovský režíruje v Pardubicích
Na závěr přichází moučník v podobě scénky, kterou Nori uvedl jako svou první po příjezdu do Prahy v 90. letech: Opilému zajíci je tedy více než dvacet let, ale za tu dobu neztratil nic ze svého vtipu a kouzla. Povedené je obzvlášť zpracování loutky většího z dvojice zajíců, který se od počátku schovává ve svém pleteném oblečku. Co bude, až kýchne?
Loutkář, který spojuje dvě kultury
Ačkoli bych nechtěla působit sentimentálně a dojmologicky, Noriho představení hraje na city v tom dobrém slova smyslu. Jeho inscenace jsou poetické, dětsky bezstarostné a přitom do detailu propracované a osobité. V představeních se spojuje japonská i evropská kultura, ale také energie, bezprostřednost a nápaditá loutková tvorba. Díky tomu dává divákům možnost přenést se z běžného světa do světa vlastní fantazie. A od toho nakonec divadlo na světě je.
