3 fotky 
Scotta Westerfelda už čeští čtenáři znají díky knihám Oškliví a Krásní, které vydalo nakladatelství Triton. Nakladatelství Euromedia Group – Knižní klub teď přináší další jeho sérii, Leviathan, která se odehrává v alternativní steampunkové minulosti. První díl série, rovněž nesoucí název Leviatan u nás vyjde v příštím týdnu a my vám jeho recenzi přineseme ještě před vydáním. Přečtěte si ukázku, podívejte se na trailer a těšte se na recenzi Jana Nohovce.
Slunce se začínalo soukat nad linii vršků stromů, když se objevili opravdoví vojáci. Přijeli na cvičiště na terénním voze taženém dvěma tygrovlky, jenž zvolna zastavil před řadou rekrutů. Svaly šelem se vzdouvaly pod koženými řemeny postrojů, jimiž byly připoutány k vozu. A když se jedno ze zvířat, jakási obludná obdoba kočky domácí, oklepalo, rozlétly se do všech stran kapky jeho potu.
Deryn poočku sledovala, jak mladí muži kolem ní ztuhli. Potom voják řídící vůz přiměl tygrovlky šlehnutím biče, aby zařvali. V řadě rekrutů to zašumělo.
Muž v uniformě kapitána vzdušné služby se na otevřeném voze postavil, jezdecký bičík pod paží. „Pánové, vítejte na Wormwood Scrubs. Nemáme tady snad náhodou někdo, kdo by měl strach z výtvorů přírodní filozofie?“
Nikdo neodpovídal. Uměle vytvořená zvířata byla v Londýně samozřejmě všude, ale žádná z nich se nemohla svou nádherou rovnat těmto zpola vlkům a zpola tygrům. Šelmy byly samá šlacha, měly mohutné pařáty a z jejich očí čišela lstivá inteligence.
Deryn se vší silou snažila hledět rovně před sebe, třebaže by si tygrovlky k smrti ráda prohlédla podrobněji. Až do této chvíle viděla vojenská umělá zvířata pouze v zoo.
„U šílenejch pavouků!“ zašeptal mladý hoch vedle Deryn. Byl skoro tak vysoký jako ona a krátké vlasy na hlavě se mu zježily. „Moc nerad bych viděl, kdyby jim tyhle dvě potvory utekly.“
Deryn odolala nutkání vysvětlit mu, že tygrovlci jsou nejkrotší z umělých zvířat. Byli vlastně skoro jako psi a dali se takřka stejně snadno vycvičit. S umělými létajícími tvory to už bylo samozřejmě ošidnější.
Když nikdo nevykročil vpřed, aby se přiznal ke strachu, kapitán vzdušné služby znovu promluvil: „Skvěle. Takže vám nebude vadit, když se na ně podíváte zblízka.“
Bič řidiče znovu zasvištěl a vůz se s duněním rozjel po rozbrázděné zemi. Bližší z tygrovlků se sunul tak blízko řady nastoupených hochů, že by si na něj mohl případný dobrovolník sáhnout nataženou rukou. Na tři z chlapců stojících na opačném konci řady už ale byly vrčící šelmy přespříliš. Mladíci vyrazili z řady a s vřískotem se rozběhli k otevřené bráně letiště.
Deryn hleděla stále přímo před sebe, zatímco kolem ní tygrovlci procházeli. Když ale ucítila puch, jenž je provázel – páchlo to trochu jako mokří psi a trochu po syrovém masu –, přeběhl jí po zádech mráz.
„To by nebylo nejhorší,“ ujal se znovu slova kapitán vzdušné služby. „Vidím rád, že jen nemnoho mladých mužů podléhá obecně rozšířeným pověrám.“
Deryn si odfrkla. Našla se hrstka lidí, říkalo se jim opičí luddité, kteří měli z darwinských tvorů strach už z principu. Křížení různých živočišných druhů pokládali více za rouhání nežli vědu. Na jejich názoru nic nezměnil ani fakt, že právě umělá zvířata představovala posledních padesát let hlavní oporu moci britského impéria.
„Je ale docela dobře možné, že vaše ocelové nervy nevydrží ani do konce dnešního dne, pánové,“ pokračoval kapitán. „Než budeme pokračovat, rádi bychom zjistili, jak snášíte výšky. Nuže, kormidelníku?!“
„Čelem vzad!“ křikl jeden z letců. Řada chlapců provedla nešikovný obrat. Rekruti nyní stáli čelem proti hangárovému stanu. Deryn uviděla, že Jaspert dosud přihlíží. Postával po straně se skupinou Mistrů a všichni se slabomyslně šklebili.
Pak se rozhrnuly chlopně stanu a Deryn úžasem otevřela pusu…
Uvnitř se vznášel létavec: Huxleyův aerostat. Desítka mužů z pozemního personálu ho držela za chapadla. Zvíře rytmicky pulzovalo a chvělo se, zatímco jej pozemní personál opatrně vytahoval ven z hangáru. Plynové měchýře tvora pableskovaly v červené záři vycházejícího slunce.
„Medúza,“ vydechl kluk vedle Deryn.
Deryn přikývla. Tohle byl první uměle vyšlechtěný tvor vydechující vodík, který ještě v ničem nepřipomínal moderní živé vzducholodě se všemi jejich gondolami, motory a pozorovacími palubami.
Huxleyův aerostat byl vytvořen z organických řetězců medúzy a několika dalších nijak zvlášť přívětivých mořských tvorů. A byl takřka stejně nebezpečný. Stačil jediný špatný závan větru, aby se huxley vyděsil. Tvor pak střemhlav zamířil k zemi – jako pták, jenž se z výše vrhá střemhlav na červa. Rybinou páchnoucí vnitřnosti tohoto zvířete sice dokázaly přežít takřka jakýkoli pád, jenomže lidští pasažéři mívali jen zřídka stejné štěstí.
Deryn spatřila sedátko pro pilota, které viselo pod létavcem. Úžasem vytřeštila oči.
Byla snad tohle ona zkouška „citu pro vzduch“, o níž cosi naznačoval Jaspert? A to ji nechal, aby věřila, že si z ní jenom utahuje!? Ten syčák…
„Potkalo vás to štěstí, mladí pánové, že se dnes ráno prolétnete,“ promluvil za nimi hlas kapitána letectva. „Nebude to dlouhý let. Jen nějakých tisíc stop vzhůru a pak zase dolů… Ve vzduchu budete zhruba deset minut. A věřte mi, že spatříte Londýn, jak jste ho nikdy dřív neviděli!“
Deryn ucítila, jak jí po rtech přelétl úsměv. Konečně má zase šanci vidět svět z výšky – přesně jako kdysi v jednom z tatínkových balonů.
„Těm z vás, kteří by si ale raději takový výlet odpustili,“ zakončil svůj proslov kapitán vzdušné služby, „nabízíme čestný odchod.“
„Tak chce teda některej z vás mizerů vystřelit?“ křikl kormidelník od druhého konce nastoupené řady. „Jestli jo, ať zmizí teď! V opačném případě do oblak s váma!“
Po krátkém váhání odešlo dalších deset kluků. Tentokrát se nedali na útěk s vřískotem, nýbrž se ploužili v sevřeném hloučku k branám. Někteří se s bledými a vystrašenými tvářemi ohlíželi za sebe na pulzujícího tvora vznášejícího se ve vzduchu. Deryn si s pýchou uvědomila, že takřka polovina dobrovolníků to už vzdala.
„Dobrá tedy.“ Kapitán vzdušné služby se postavil před řadu chlapců. „Když jsme se teď zbavili opičích ludditů… Kdo chce letět první?“
Bez váhání, s rozechvělým žaludkem, a aniž by pomyslela na to, co jí Jaspert říkal o neupoutávání pozornosti, udělala Deryn Sharpová krok vpřed.
„Prosím, pane. Já bych chtěl letět.“
Pilotní postroj ji pevně držel a lehounce se pohupoval pod tělem medúzy. Kožené popruhy měla utažené pod pažemi a kolem pasu. Pak se ještě všechno připnulo k ohnuté sedačce, na které trůnila jako jezdec sedící na koni na dámském sedle. Deryn se sice strachovala, že by kormidelník, který ji připoutával, mohl odhalit její tajemství, ale Jaspert měl v jedné věci pravdu: na jeho sestře toho nebylo moc, co by ji mohlo prozradit.
„Prostě jenom vyletíš nahoru, mladej,“ vysvětloval muž tiše. „Užívej si rozhled a počkej, až tě zase stáhneme dolů. A hlavně ti říkám: nedělej nic, co by mohlo tu potvoru znervóznit.“
„Ano, pane.“ Polkla.
„Pokud se o tebe bude pokoušet panika nebo se ti bude zdát, že se děje něco špatnýho, vyhoď prostě tohle.“ Vtiskl jí do ruky tlustý smotek žluté látky a jeden konec jí ještě uvázal kolem zápěstí. „A my tě pak rychle a bezpečně stáhneme dolů.“
Deryn sevřela látku pevně v dlani. „Žádný strach. Já panikařit nebudu.“
„To říkáte všichni.“ Usmál se a vtiskl jí do druhé ruky provaz vedoucí ke dvěma vakům s vodou připoutaným k chapadlům létavce. „Pokud bys ale náhodou udělala něco fakt blbýho, mohl by huxley přejít do střemhlavého letu. Když se bude země přibližovat příliš rychle, škubni za tohle.“
„Čímž se vylije voda a budeme lehčí,“ dodala Deryn a přikývla. Bylo to stejné jako pytlíky s pískem v tatínkových balonech.
„Opravdu chytrej kluk,“ odtušil kormidelník. „Chytrost ale není základem citu pro vzduch, což je u vzdušné služby výraz pro nedělat žádný pitomosti. Chápeš?“
„Ano, pane,“ odpověděla Deryn. Nemohla se dočkat, až odstartuje. Všechny ty roky bez létání, které následovaly po tatínkově nehodě, se najednou proměnily v tíhu na prsou.
Kormidelník ustoupil a zahvízdal na píšťalu jakýsi krátký signál. Sotva dozněl poslední tón, členové pozemního personálu uvolnili všichni najednou chapadla huxleye.
Když létavec zamířil vzhůru, popruhy se Deryn zařízly do těla. Bylo to, jako kdyby ji kdosi podebral do obrovské sítě. Za okamžik se ale pocit, že stoupá vzhůru, vytratil. Bylo to spíš, jako kdyby sama země padala kamsi dolů…
Zdola na ni hleděla z nezastíraným úžasem řada kluků. Jaspert se křenil jako pitomec a dokonce i ve tvářích Mistrů byl znát úžas. Deryn se ale cítila skvěle. Stoupala vzduchem, byla středem pozornosti lidí kolem jako akrobat na visuté hrazdě. Nejraději by jim všem řekla:
„Hele, vy pitomečci! Já umím lítat, a vy ne! Jsem rozenej letec, pokud jste si toho ještě náhodou nevšimli. A jenom pro úplnost bych chtěla ještě dodat, že jsem holka a vy se všichni můžete jít vycpat!“
Čtveřice letců u navijáku rychle uvolňovala lano. Netrvalo dlouho a tváře lidí na zemi v dálce hluboko pod ní se rozmazaly. Na zemi pod sebou nyní rozeznávala větší geometrické tvary: sešlapané oblouky starého kriketového oválu na letišti, síť silnic a kolejí kolem Scrubs či křídlo vězeňské budovy, ukazující jako obrovské vidle k jihu.
Deryn pohlédla vzhůru a uviděla, jak v těle medúzy ozářeném vycházejícím sluncem pulzují žíly a tepny, táhnoucí se jako duhově zbarvené šlahouny břečťanu průsvitným masem. Chapadla létavce se pohupovala v lehkém vánku kolem ní, lapala nečistoty ze vzduchu a hmyz a dopravovala vše do žaludečního vaku nahoře.
Tvorové, kterým se říkalo vodíkodýchači, vodík samozřejmě doopravdy nedýchali. Vydechovali ho. Říháním jej uvolňovali do plynových vaků. Bakterie v jejich žaludcích rozkládaly potravu na jednotlivé prvky: kyslík, uhlík a – což bylo ze všeho nejdůležitější – právě vodík, jenž je lehčí než vzduch.
Člověku by z toho mělo být na zvracení, napadlo Deryn. Viset pod hromadou mrtvého hmyzu, který se mění v plyn. Anebo by se ho měla zmocnit hrůza, když ho před hroznou smrtí po pádu do hloubky čtvrt míle dělí jenom pár kožených popruhů. Deryn se ale cítila úžasně. Jako orel, který právě roztáhl perutě.
Na východě se vynořila mlhavá silueta centrálního Londýna rozděleného kroutící se řekou Temží, připomínající blýskavého hada. Netrvalo dlouho a Deryn dokázala rozeznat zelenou pláň Hyde Parku i Kensingtonské zahrady. Bylo to jako dívat se na živou mapu. Omnibusy se po ní pohybovaly jako broučci a plachty lodí probíjejících se proti bríze se třepetaly ve větru.
A pak, právě když se v dohledu vynořila špička věže katedrály svatého Pavla, ucítila, jak se postroj, v němž byla upoutaná, otřásl.
Deryn se zamračila. Opravdu už těch deset minut uplynulo?
Podívala se dolů, ale lano směřující k zemi zůstávalo stále stejně prověšené. Ještě ji tedy přitahovat nezačali.
Další cuknutí. Deryn uviděla, jak se několik chapadel sevřelo kolem ní. Stočila se do spirály jako plátěné stužky namotané mezi rameny nůžek. Zvolna se splétala do jediného pramene.
Huxley je nervózní.
Deryn se zhoupla ze strany na stranu. Už si nevšímala majestátního pohledu na Londýn a místo toho zkoumala obzor, aby zjistila, co létavce vylekalo.
A pak to spatřila. Na severu se oblohou valila vlna mračen jako temná beztvará masa. Jejich přední okraj se plížil vytrvale vpřed, vrhal stín na severní předměstí a přinášel s sebou déšť.
Deryn cítila, jak se jí ježí chloupky na rukou.
Stočila pohled k letišti. Napadlo ji, zda ti maličcí človíčci dole mohou zahlédnout blížící se bouři a jestli ji už začnou stahovat dolů. Plocha letiště však byla stále zalitá světlem vycházejícího slunce. Zezdola byla vidět jen neposkvrněná jasná obloha, krásná jako pozvánka na piknik.
Deryn zamávala rukou. Mohou ji ale vůbec vidět? Beztak si budou myslet, že jenom tak blbne.
„Zatraceně!“ zaklela vzápětí a upřela pohlede na smotek žluté látky přivázaný k zápěstí. Opravdový letecký průzkumník by měl signalizační praporky nebo aspoň kurýrní ještěrku, která by dokázala seběhnout dolů po laně. Jenže oni jí dali jenom tenhle hadr, kdyby hodlala zpanikařit.
Jenomže Deryn Sharpová nepanikaří!
Nebo aspoň neměla pocit, že by to hodlala dělat…
Hleděla na temnou barvu nebe a přemýšlela, jestli se nejedná jen o poslední zbytek noci, který ještě svítání nestačilo rozehnat. Co když ale nemá ve skutečnosti žádný cit pro vzduch a výška už jí stoupla do hlavy?
Deryn zavřela oči, zhluboka se nadechla a začala počítat do deseti.
Když oči otevřela, mraky nezmizely –jen se posunuly zase o něco blíž.
Huxley se znovu zatřásl a Deryn ucítila ve vzduchu elektřinu. O tom, že přichází bouře, se už nedalo pochybovat. Příručka vzduchoplavby měla tedy nakonec pravdu: Na nebesích rudý nach, námořníky jímá strach.
Znovu se zadívala na kus žluté látky. Pokud by důstojníci dole uviděli, že ho rozmotala, budou si myslet, že zpanikařila. Pak by jim musela vysvětlovat, že to nebyl projev hrůzy, ale výsledek chladnokrevného pozorování, podle něhož se blíží špatné počasí. Možná by ji pochválili za správné rozhodnutí.
Co ale když bouře změní směr? Nebo se rozplyne a promění se v mrholení ještě předtím, než se dostane nad letiště?
Deryn zaťala zuby a přemýšlela, jak dlouho je už asi ve vzduchu. Vypršelo už jejích deset minut? Anebo vzal její odhad času na prázdné chladné obloze za své?
Těkala očima mezi smotanou žlutou látkou a blížící se bouří a přemýšlela, co by na jejím místě udělal kluk.
