!Ukázka z knihy!V nejnovějším románu Lenky Civade nazvaném Lanýže nás autorka zavádí do fascinujícího světa sběračů lanýžů v pohoří Luberon. Kniha má téměř detektivní zápletku a odhaluje nejen zvyky místních obyvatel, ale i jejich rázovité povahy a vzájemné vztahy.
Ilustrační foto, Foto: Kamila Hamalčíková, Topzine.cz
Velká jídelna nad kavárnou byla plná zapálených svíček, vonělo to tu chvojím, vánočním stromkem, kuchyní v plném pracovním zanícení a malými dětmi. Vůně rodiny. Serge poskakoval vesele kolem skříně se skleničkami na aperitiv a snažil se dopočítat všech pozvaných. Nekonečný stůl byl prostřen uprostřed místnosti, obklíčen spoustou židlí. Pod tíhou talířů, skleniček, příborů, svícnů se stůl jen prohýbal, a to na něm ještě nebylo jídlo. Mezi svícny byly položené tři misky s naklíčeným obilím, na malém stolku pod oknem stála obrovská váza s rozkvetlými třešňovými větvemi. Martin obdivoval nazdobené talíře s ovocem a čokoládovými plackami. Rozjásaný Antoine vzal Martina za ruku a vysvětlil mu třináct vánočních desertů.
„Kolik? Kolik jich je? No třináct přece a proč? No přece jako dvanáct apoštolů a jejich šéf,“ culil se Antoine. „Tady máš čtyři různé čokoládové placky, říkáme jim žebráci. S lískovými oříšky pro augustýny, se sušenými fíky pro františkány, s hrozinkami pro karmelitány a s mandličkama pro dominikány, je to tak mami?“
„Ty poslední dva jsi prohodil, mandličky pro karmelitány, hrozinky pro dominikány. To jsou žebravé řády, které daly jméno těmhle zákuskům,“ dodala pro Martina.
„Já, já mu řeknu ten zbytek,“ volal a tleskal Antoine, nadšený, že je na návštěvě někdo nový, komu může o té zimní kráse povídat. „Tady máš bílý nugát a černý nugát, marcipán, ten já mám nejradši, a pak pomeranče, jablíčka, datle, sušené fíky, kandované melouny a dědův speciální chlebík. Teta Florence říká, že to máme špatně poskládané, že tam nemáme domácí sušené švestky a domácí sušené meruňky. Říká to každý rok. Ona všechno ráda domácí a mohla by se po nich umlátit. Ale on je zase nemá rád táta a teta Florence je jeho sestra a on jí nechce udělat radost ani na Vánoce. Pohádali se kvůli traktoru nebo co, ale prý to přejde, to zase říkal Ernest,“ Antoine špital Martinovi do ucha. „Myslíš, že se taky budu muset hádat s Mélanie?“
„Určitě ne, neboj, to není pravidlo.“
Najednou byla místnost ještě víc plná lidí, všichni líbali Martina na tváře, plácali Luciena po zádech a mrkali po Sergeovi, který jim přinášel skleničky s aperitivem „Malý muškátek, z Beaume de Venise, samé sluníčko,“ pochvaloval si Serge a obcházel hosty s lahví v druhém kole.
„Ke stolu, ke stolu,“ ozval se konečně hlas Pauline, „já vás usadím.“
Martin seděl v čele, místo pro čestného hosta. Ernest přivedl svou ženu, tichou milou brunetku se šedivýma očima a několika šedivými prameny na skráních, žádná koketa.
Maurice na něj ukázal prstem a pohrozil: „Jak budeš mít moc řečí, padáš. Ženu nám tu necháš a jedeš,“ vypadal, že to myslí vážně. Ernest srazil podpatky, zasalutoval a přikývl.
„Až bude u nás nejhůř, zavolám vám,“ poznamenala Ernestova žena.
Po stranách stolu se usazovala podstatná část Sergovy rodiny, sestra s manželem, dva dospívající výrostci, teta, dva bratranci, Maurice, Lucien, děti a Pauline ve dveřích kuchyně. Pak tu byl ještě jeden muž, kterého znali všichni, jen Martin ho ještě nikdy neviděl. Než se muž usadil, zatřepal Martinovi rukou: „Bernard, bratranec,“ mrkl na Martina, „sedni si.“ Martin poslechl a Bernard mu zavázal oči šátkem.
„Jéé, bude legrace,“ tleskal Antoine.
Sál se rozesmál a Martin slyšel, jak Pauline nosí nové talíře na stůl.
„Dnes tě budu krmit, jako mimčo, otevři pusu. Pořádně.“
Pauline mu vložila do úst malý sendvič, jemný čerstvý bílý chléb s husími játry a se skoro průsvitným plátkem lanýže na vrchu. Rozpouštělo se to všechno na jazyku. Martin otevřel pusu znovu: „Ještě, mňam,…“
„Kdepak, jen vychutnávej, tohle je teprve začátek,“ smáli se.
„Trpělivost,“ to byl Lucien na druhém konci stolu.
„Pauline, budeš mi to muset strkat napřed pod nos. Všechno mám v nose. Můžu dostat ještě jeden chlebíček? Ten první jsem necítil,“ smlouval Martin.
Pauline mu tedy dala ještě jeden chlebíček. Napřed mu s ním projela pod nosem z jedné strany na druhou. Martin nasával vůni a pak otevřel pusu dokořán. Měl pocit, že stoupá po schodech do ráje. S každým novým soustem byl blíž a blíž nirváně. Po prvních chlebíčcích následovaly jiné jednohubky s paštikami s lanýžem. Paštička z divočáka, jiná ze zaječího a další z kachních jatýrek, jedna jemnější než druhá, každá se svou zvláštní vůní a chutí.
Když si takhle pohladili chuťové buňky, mohlo se začít se skutečným předkrmem, tenké špagety, al dente, se smetanou a strouhaným lanýžem a parmezánem. Martin se pohyboval asi metr dvacet nad zemí, a poslouchal cinkání vidliček na talířích a spokojené mručení stolovníků. Pauline mu dávala vidličkou jen malé porce a zastavila se vždycky v momentě, kdy by si dal ještě jednou tolik. Ale nelitoval, neboť následoval vždy nový kulinářský zážitek. Na řadě bylo několik lístků kozlíčku s balzamikovým octem a olivovým olejem s lanýžovou příchutí.
„Loček vína?“
„Jen vodu, bez bublinek, prosím, nechám si víno na později,“ Martin pochopil celkem rychle, že tohle bude dlouhá štace a nechat se ovínit příliš brzy, by nemusel být ten nejlepší nápad.
Plněná krůta s křupavou kůrčičkou zavoněla pokojem, nádivka, opět obohacená lanýžem, v sobě skrývala další vůně, tymián, rozmarýn, drcený bobkový list, koriandr, petrželku, modrou oblohu, zelené kopce, nekonečné horizonty, prostě vše, po čem tady Martin mohl toužit.
Konečně si dal trochu vína, červené, Gigondas, neboť Pauline hlásila od prahu, že nese ještě každému na ochutnání plátek jehněčí kýty, prošpikované, jak jinak než lanýžem, a doprovázené jedlými kaštany a zelenými fazolkami. Rytmus cinkání příborů na talířích se zpomaloval. Hosté se dostávali do stavu přesycení, ale nevzdávali se. Čekal na ně kozí sýr v několika provedeních a v několika příchutích. Od úplně čerstvého po tvrdou lámavou hrudku s plísní na povrchu, obalované v nejrůznějších kořeních, v červených bobulkách, v jemňoučkém popílku z vinné révy, podnos se sýry připomínal umělecké dílo.
„Škoda, že to nemůžeš vidět,“ hlesl poprvé za ty dvě a půl hodiny Ernest.
„Já si to očuchám,“ a Pauline mu točila pod nosem podnosem, Martin kývl hlavou, když padl na sýr s lanýžem a nechal vložit kousek do úst.
„Dal bych si ještě červené a tak dvacet minut spánku a celé kolo ještě jednou,“ prohlásil.
„Ještě vydrž, čeká tě malý zákusek a bude hotovo.“
Maurice připravil mimo třináct tradičních desertů ještě jeden, speciálně pro tento večer. Lanýžové makarony se rozplývaly v ústech a sladký krém klouzal do žaludku.
Antoine odvázal Martinovi šátek a ten tak mohl konečně vidět rozsah škod způsobených lanýžovými orgiemi. Blíže neurčený počet prázdných lahví stál podle zdi, na stole zůstávaly mísy a misky se zbytky jídel, stolovníci seděli většinou lehce odsunuti od stolu, rozvalení na židli, červené lesklé tváře, zářící oči, úsměvy v koutcích. Vtažen do světa lanýžového časoprostoru, Martin neslyšel nic z konverzace po celou dobu hostiny. Pauline, stále čiperná, přinesla na výběr kávu nebo mátový čaj.
Všechny páry očí, které toho ještě byly schopné, se otočily k Martinovi. Lucien, čerstvý jako rybička, čekal na Martinovy závěry z hostiny.
„Tak jo, první paštiky a jatýrka, samá kvalita, lanýži jsou odsud, neřeknu vám, který kopec, ale určitě jsem některé z nich měl včera v ruce. Ve špagetách byli bílé lanýže, to se hned pozná. Jsou jemnější, nejsou tak divoké a silné v chuti, výborně se snoubí se smetanou a parmezánem. Za tu krůtu musím pěkně poděkovat, ale tyhle lanýže nejsou odsud. I když byli ve spojení s ostatními esencemi z kopců, nic, nic, žádný výbuch na patře, normální houba, řekl bych, že jde o ten čínský odpad,“ mrkl Martin na Luciena. „Ovšem jehněčí, jehněčí bylo vynikající, maso i lanýže. Už jsem jednou něco podobného zkusil v jedné vynikající omeletě, odhadl bych to na Pierrovy lanýže. Stejně tak v sýru, skoro štiplavá chuť sýra a lahodná houba, vynikající kombinace. Budu to muset Pierrovi říct. Co bylo pak? Áá, makarónky, delikátní, křehoučké a s charakterem. Ale tuhle vůni moc neznám. Buď je to tou sladkou úpravou, nebo jde o odrůdu, kterou jsem ještě nezkoušel. Chuť je lehčí, zůstává kratší dobu v ústech a nevrací se stejně dobře jako u černého lanýže. Něco jako mladé víno, které ovšem nemá cenu archivovat. Jasně, něco jako letní lanýže, nebo že by lanýže z Burgund?“
Bouřlivý potlesk probudil Mélanii v postýlce vedle v pokoji. Ernest stál na vratkých nohou a klaněl se až k zemi, Serge mu přišel potřást rukou, Maurice a Bernard se šťouchali lokty, Sergova rodina uznale kývala hlavou, Antoine skákal na křesle a řval na celé kolo „Vyhrál, vyhrál, já to vyhrál,“ a pak tahal Ernesta za rukáv a chtěl po něm svou výhru. Ernest totiž otevřel sázky na Martinovu zkoušku ohněm.
Martin cítil chuť lanýžů a vítězství na jazyku a v celém těle. S Lucienem si vyměnili první skutečný společný pohled. Z očí do očí. Martin si byl jist, že mezi nimi proběhla ta správná jiskra. V tom pohledu byla i Amandine. Byla a nebyla tu, chyběla jim oběma, mysleli na ni a oba to věděli. Bodnutí v jejich srdcích bylo krátké, ale intenzivní. Jistá stálá bolest, na kterou se dá občas zapomenout, ale jen do té doby, než se sama připomene. Jenže nebyl čas se rozptylovat smutkem.
Převzato z knihy Lenky Civade: Lanýže, Vydává Nakladatelství Lidové noviny v Praze, 2011.
