2 fotky 
Příhody moudrého kocourka Mikeše, který mluví lidskou řečí, ožívají v dětské fantazii již déle než sedmdesát let. Oblíbená pohádková knížka, jejíž první díl poprvé vyšel v roce 1934, proslavila Josefa Ladu i v zahraničí. Přestože Mikeš nerušeně těšil několik generací dětských čtenářů, letos na jaře požadovalo sdružení Roma Realia kvůli údajnému rasistickému podtextu jeho stažení ze škol. Po nesouhlasných projevech v médiích i v řadách samotných Romů sdružení krátce poté požadavek odvolalo. Mělo takové dohadování kvůli pohádce nějaký smysl?
Mikeš už několik dní putuje krajinou. Shání práci, aby mohl babičce zaplatit rozbitý krajáč. Je znavený chůzí, trápí ho hlad a zima. Jak rád by si odpočinul u dobrých lidí, u nichž by se našlo něco malého k jídlu. V podvečer spatří na kraji lesa zvláštně oblečené osoby, dvě ženy a jednoho muže, sedící u ohně. Důvěřivý kocourek je požádá o nocleh. Nakonec skončí svázaný v pytli ve voze přikrytém plachtou. Na protest si však netroufne ani pípnout. Muž mu totiž vyhrožuje zastřelením.
Josef Lada čtenářům vzápětí sděluje, kdo se ke kočičímu hrdinovi tak zle zachoval. „Milé děti, ti lidé byli cikáni.“ Sdružení Roma Realia poslalo v dubnu na ministerstvo školství proti Mikešovi protestní dopis. Lada podle něj problém příliš zobecňuje. Děti si tak utvářejí představu, že všichni Romové jsou zlí a suroví. Zástupci Roma Realia odmítli i samotné pojmenování cikáni jako hanlivé a nevhodné.
„Zachraňte kocoura Mikeše“
Další romská sdružení vnímala snahu zakázat Mikeše jen jako úsměvnou. Nevadil jim ani výraz cikáni. „Josef Lada, stejně jako spousta jiných autorů, užíval ve své tvorbě termín, jenž i samotní Romové považovali v dané chvíli za neutrální,“ uvedlo ve svém prohlášení sdružení Romea.
„Přece pan farář, pan učitel a starosta nepůjdou k nám na dvůr krást koťata?! To mohli udělat jenom cikáni. (…) ‚Měl jsem se hned přestrojit za cikána!’ bručel zlostně a rychle si černidlem na boty mazal obličej a tlapky. V rychlosti si natáhl kalhoty, košili a vestu, ale klobouk si na hlavu nenasazoval, když už pádil přes zahradu k lesu. ‚Tentokrát ho jistě najdu!‘ těšil se náš slavný detektiv. ‚Nikdo jiný ho neukrad než cikáni a mají ho v lese schovaného!’“
Proti snaze zakázat perlu Ladovy literární tvorby pro děti se okamžitě zvedly vlny protestu. Na Facebooku vzniklo několik skupin podporujících hrusického kocourka. Největší z nich, Zachraňte kocoura Mikeše, má dnes více než 195 tisíc příznivců. Diskuse je stále aktivní, nicméně už dávno se odklonila od původního tématu.
Sdružení Roma Realia vzalo své tvrzení o rasistickém obsahu knihy kvůli bouřlivé reakci médií a veřejnosti po několika dnech zpět. Po vyučujících pouze požaduje, aby závadný úryvek dětem náležitě vysvětlili. V tom smyslu, že se negativní výrok netýká všech dnešních Rómů.
Historik a publicista Tomáš Zahradníček se na věc dívá v širších souvislostech. Veřejnost prý tvorbu Josefa Lady dostatečně nezná, a tak ji kritika českého klasika pobouřila. „Pokud by se diskutéři začetli do ročníků humoristických časopisů vydávaných před první světovou válkou, všimli by si, že vtipy o cikánech jakožto násilnících a zlodějích představovaly Ladovu specialitu,“ uvedl v komentáři pro iDNES.cz.
Ať už si Josef Lada bral na mušku kohokoli, v jeho tvorbě se nepochybně odráží tehdejší životní zkušenost. Než se o Mikeše hádat, je určitě lepší ho číst. A vnímat tu krásu. Kocour Mikeš je totiž dobrák od kosti. Pepíkovi Ševců, který ho naučil mluvit, babičce i svým zvířecím kamarádům kozlu Bobešovi a vepři Pašíkovi by snesl modré z nebe. Je hodný, rozumný a nebojácný. Přitom nezkazí žádnou legraci.
Zmizelý svět Ladova dětství
Josef Lada v Mikešovi otevírá dětem svět, který už nejspíš nepamatují ani jejich prarodiče. Zobrazuje život plynoucí v těsném sepětí s přírodou a v závislosti na ní. Jak skromně tehdy žili drobní rolníci a řemeslníci dokládá prostým konstatováním, že Pepík ještě nikdy nic nedostal od ježíška.
Kontrast starosvětského myšlení a nastupující moderní doby je zřejmý třeba v situaci, kdy Mikešovi a Pašíkovi někdo omylem vymění jejich trakař za motocykl. Oba kamarádi i babička nemohou popletovi přijít na jméno. Odveze jim krásný nový trakař a místo něj jim nechá jen motocykl!
„Když Mikeš došel až k panímámě, smekl čepičku, zdvořile pozdravil a jako způsobný pocestný poprosil o nějakou almužničku. Panímáma poděkovala za pozdravení a ohlédla se. Mikeš ještě jednou pozdravil, ale panímáma něco vykřikla, rychle sebrala uzlíček a utekla do lesa. A Mikeš za ní hleděl s otevřenou pusinkou.
‚Tohle jsem janek!’ povídal si. ‚Proč se mě ta panímáma tak ulekla? Nic bych se nedivil, kdybych byl slon nebo medvěd! Cožpak tady v těch vesnicích nemají kocoury?‘“
Vtipných momentů se v Mikešovi najde nespočet. Lada přitom pomocí příběhů vede děti k dobrému jednání a vysvětluje, že zlomyslnost se nevyplácí. Aby navázal s dětmi kontakt, často je oslovuje. Hlavní dějovou linii doplňují pohádky, které si mezi sebou vyprávějí zvířecí přátelé s Pepíkem i babičkou. Děj se odehrává v průběhu několika let. Začíná v době, kdy byl Mikeš ještě malý kocourek a Pepík chodil v Hrusicích do školy. Končí krátce poté, co Pepík začne díky Mikešově finanční pomoci studovat na pražském gymnáziu.
Kocour manažer i mluvící hůl
Tím, co činí knížku pro děti tak přitažlivou, je personifikace domácích zvířat a neživých předmětů. Jedná se o druh metafory, která zvířatům a věcem přisuzuje lidské vlastnosti a činnosti. Nejen kocour Mikeš, ale i jeho kamarádi kozel a čuník mluví lidskou řečí a přemýšlejí jako lidé. Mikeš umí chodit po dvou, nosí boty a v zimě si obléká kabátek. Při práci na záchraně cirkusu, jemuž se zrovna nedaří, projeví, jak bychom dnes asi řekli, výborné organizační a manažerské schopnosti. V pohádkách zase ožívají úplně obyčejné věci, jako je trakař, flašinet nebo hůl.
„Mikeš byl velmi překvapen, když vylezl slouhovům na kopeček a uviděl Bobeše, jak chodí po dvoře po zadních nohách a v předních drží hrnek. ‚Co to, prosím tě, tropíš? Proč chodíš s tím prázdným hrnkem po dvoře?‘ ptal se Mikeš.
‚Učím se roznášet pivo!‘ odpověděl Bobeš. ‚Včera jsem viděl na hospodě přibitou fotografii kozla, jak nese sklenici černého piva, a Pepík Šobrů mi povídal, že je pod ním napsáno: Velkopopovický kozel. Tak se učím zatím s prázdným hrnkem nosit pivo a potom se dám také vyfotografovat. A to se rozumí, že tam bude musit být napsáno: Hrusický kozel.‘“
V příhodách kocoura Mikeše se odrážejí vzpomínky na Ladovo vlastní dětství. Pepík Ševců, nezbedný, ale v jádru dobrosrdečný kluk, není nikdo jiný než autor sám. Předobrazem babičky byla zase autorova maminka. „Josef Lada se mamince narodil, když jí bylo 43 let, a tak ji vnímal spíš jako babičku,“ sdělila Květoslava Naštická z Památníku Josefa Lady v Hrusicích. Na dotaz, zdali Mikeš doopravdy žil, odpovídá, že pravděpodobně ano. „V kronice svého života Lada píše, že ano,“ doplnila.
Vzpomenete si ještě na bílého mrňouse Nácíčka, který měl nahradit Mikeše, když odešel do světa? Ten se kvůli svému jménu rovněž ocitl pod palbou odvážných bojovníků v internetových diskusích. Ale není to s ním tak, jak si někteří myslí. „Nácíček dostal takové jméno, protože to byl nanicovatý kocourek, který se nenaučil pořádně mluvit,“ vysvětlila Květoslava Naštická.
Příběhy kocoura Mikeše znají děti takřka po celém světě. Kniha je dostupná ve 39 jazycích. Vyšla nejen v angličtině a němčině, ale byla přeložena i do japonštiny, turečtiny nebo lužické srbštiny.
Název: Mikeš
Původní název: O Mikešovi (1. díl), Do světa (2. díl), Cirkus Mikeš a Kludský (3. díl), Zlatý domov (4. díl)
Autor: Josef Lada
První vydání: 1934 (O Mikešovi), 1935 (Do světa), 1936 (Cirkus Mikeš a Kludský, Zlatý domov)Hodnocení: **** (80 %)
