5 fotek 
Dřívější knihy Ladislava Klímy se vyznačovaly poměrně silným důrazem na tradiční morální otázky a přijímání společenského a životního řádu. Všechny tyto hodnoty jsou zpochybněny v groteskně laděném Utrpení knížete Sternenhocha, jež vyšlo měsíc po smrti autora (1928).
Klíma sám označil své dílo za groteskní romaneto. Toto označení napovídá, že se bude kniha od dříve vydaných děl nějakým způsobem lišit. Celá je prezentována jako deníkové zápisky bohatého knížete a již z názvu je patrná narážka na Goetheho Utrpení mladého Werthera, s nímž se Klíma ztotožňuje především výběrem hlavního motivu, zároveň se však proti němu vymezuje výsměchem.
Ladislav Klíma (1878 až 1928) pracoval v advokátní kanceláři a zajímal se o filozofii. Po dvou neúspěšných pokusech o absolvování gymnázia odjel do Prahy, kde se začal aktivně literárně angažovat v periodikách Tribuna a Právo lidu. Mezi jeho přáteli lze nalézt i velmi známá a vlivná jména, jedním z nich byl například básník Otokar Březina.
Sternenhoch, bohatý, nicméně nepříliš pohledný šlechtic, se na plese seznámí s Helgou, jež je na první pohled nepříjemná. Má však moc knížete přitahovat a ten s jejím otcem domluví svatbu. Helga je zpočátku velmi pasivní, změna ale nastane, když zabije své malé dítě. Poté odjíždí a ze zahraničí se vrací proměněná – z pasivní loutky se stává agresivní člověk, který má na svědomí několik lidských životů, svého manžela nepokrytě nesnáší a se svým milencem se oddává sadomasochismu.
Helga své dítě s knížetem nesnáší a nakonec jej i usmrtí, Zdroj: sxc.hu
Kníže útěku s milencem zabrání tím, že ženu zavře do hladomorny. Bojí se pomsty, proto nereaguje na Helžiny prosby, ale trpí silnými výčitkami svědomí. Zdá se mu, že jej žena navštěvuje a vyhrožuje mu. To vše kníže zaznamenává do deníku, jenž si začal psát po uvěznění Helgy. Z neustálých přeludů Sternenhoch šílí, a proto se vydává do hladomorny, kde ji najde živou. Opět se ale jedná o vidinu, kníže to nepoznává a miluje se s rozloženou mrtvolou. Přitom se poraní o její kost a zanedlouho umírá.
Rozpolcenost postav
Všechny ústřední postavy romanety jsou nejisté, často střídají svá stanoviska a nic neví jistě. Právě jejich ztvárnění je prostředkem vyjádření grotesknosti a směšnosti díla. Jejich nepevné názory a nejistě motivované a prociťované činy nepůsobí věrohodně, jsou spíš výsměchem autora obvyklému uspořádání. Racionalita není považována za důležitou, dokonce je na ni nazíráno jako na zbytečnou, vše je otázkou všemocné vůle.
Postavy často vyjadřují několik protichůdných pocitů najednou
Hlavním rozporem je vždy výběr mezi láskou a nenávistí, oba dva pocity se přebíjejí v knížeti, manželka Sternenhocha pouze nenávidí, svého milence miluje, ale zároveň si od něj při sexu nechá fyzicky ubližovat a ponižovat se. Poněkud vysvobozující entitou se všem může stát vůle, Helga se její pomocí snaží překonat sama sebe a stát se nadčlověkem.
Romaneto je méně rozsáhlá próza, jejímž zakladatelem v literatuře byl Jakub Arbes. Děj je obvykle naplněn prvky fantastična a zdánlivého nadpřirozena, které se ale ve vyústění příběhu dají vysvětlit čistě racionálně.
Ladislava Klímu největší mírou filozoficky ovlivnil Arthur Schopenauer a Friedrich Nietzsche. Základem existence je podle jeho vlastního smýšlení lidská vůle, čímž dochází k závěru, že logické uvažování a konání pro lidi nemá žádnou cenu, a tak se člověk stává svobodným a především všemohoucím, takřka se tedy identifikuje s Bohem, přičemž vše závisí na jeho vůli.
Klímova filozofie byla velmi poznamenána mj. vlivem Nietzscheho
Utrpení knížete Sternenhocha není jedinou filozoficky zaměřenou prací, podobně laděné bylo i množství jeho dalších knih a studií. On sám však nikdy neplánoval jejich vydání, ponechal všechny texty v rukopisech a některé z nich zničil, po jeho smrti bylo tedy možné pracovat jen s torzovitým dílem a navíc o jeho myšlenky mezi čtenáři zpočátku nebyl téměř žádný zájem.
Klímův život jako návod
V samotném romanetu je možné vysledovat velký vliv skutečného života Ladislava Klímy, zejména v posledních letech svého života trpěl potížemi se silným alkoholismem a kouřením. Ke všemu přispěl i jeho dřívější osamělý a bídou poznamenaný život na okraji společnosti. V Utrpení knížete Sternenhocha si lze povšimnout výskytu strašidel, duchů nebo přízraků a velmi tenké hranice mezi skutečností a iluzí.
Klíma měl problémy s alkoholismem a dalšími návykovými látkami, což se projevilo v jeho tvorbě
Hlavním úkolem snu či iluze je stát se prostředkem pro útěk z reality, funguje tu však spíš obrácený vztah, kdy sen ovlivňuje realitu, což je pro knížete jako pro duševní bytost zničující. Skutečnost lze v textu vyhledat, ale nestačí ji posuzovat zvyklostně, protože mimo hranice řádu se nachází větší prostor pro její chápání. A protože se člověk mimo tyto hranice pohybuje stejně bezradně jako postavy romaneta, je to nakonec on sám, kdo si znemožňuje postup a odepírá věčnost.
„Hellmutku můj, co koukáš tak na maminku? Jako by ses jí bál… Neboj se, ona ti nic neudělá, a kdyby tě chtěla bacat, tatínek tě nedá – vždyť jsi celý, celičký já –“
Zazněl strašný, ale tlumený zvuk, jako když zařve v cirku, bezděky, při pohledu na rozžhavenou tyč, pardál. A vzápětí zmizela hlavička dítěte pod poduškou. Ta se vlnila – Nevěda, co to znamená, rozhlédnu se a vidím, jak Helga – tvář Medusy – drží robě za kotník, hlavou dolů. A hned poté vylétlo malinké tílko nad příšernou matku – pocítil jsem hroznou ránu a pozbyl vědomí.
Nabyv ho, vidím svou ženu, jak sedí na zemi jako Turek a kouří viržinko. Mezi ní a mnou leželo nehybně nahé tělíčko s roztříštěnou lebkou. Cítím něco lepkavého ve svých vlasech a na líci, sáhnu – krev a mozek! Delší dobu jsem nechápal, co se stalo, jsa dosud zpitomělý úderem do lebky. A tu promluvila klidným, strašným, zcela jiným hlasem než kdykoli dříve:
„Tajemné moci omámily od dětství mou duši, vůli mou spoutaly, jen tak mohlo se stát, že jsem se spojila s tebou, mně odpornějším než kdokoli jiný. Setřásla jsem je vítězně, stojím zde zcela nová a silná a strašná; běda každému, kdo se mně postaví v cestu! Poskvrnil jsi mne provždy – ne souloží, ale tím, žes mne donutil nosit devět měsíců v sobě tvůj hnus, že stal se mnou a já jím – zešílela bych!… Musil zhynout! Pamatuj si: chůva nechala padnout na jeho hlavu velké zlaté těžítko; budeš-li mluvit jinak, prohlásím – svědků není – že tys jej zavraždil! – Ode dneška nebude mezi námi vyměněno slovo, nejnutnější styk odbude se písemně, jen ne tvým rukopisem, který mně působí zvracení!“ A odkvapila.
(KLÍMA, Ladislav. Utrpení knížete Sternenhocha. Praha: Paseka, 1990.)
Zdroj: LEHÁR, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny, 2008.
