Kdo by neznal alegorické dílo Jana Amose Komenského, skladbu, která patří mezi přední české básnické klenoty. Je sepsána velice poutavě, užívá mnoho obrazů a podobenství. Jak jinak, když byl tvůrcem přední světový pedagog. Prostřednictvím tohoto díla lze snadno pochopit osobní i umělecký vývoj jejího autora.
Labyrint světa a ráj srdce, Foto: Marián Luha, Topzine.cz
Přestože je podáváno jako alegorie, jedná se spíše o alegoricko-didaktické dílko, respektive filozoficko-satirickou alegorii. Je přirovnatelné ke Goetheovu Faustu, kdy autor pomocí autobiografických prvků vykresluje své nitro. Poutník v Labyrintu představuje všelidský typ a stává se obrazem duševního rozvoje a přemýšlení každého vzdělaného člověka.
Okolnosti vydání spisu
Hned ze začátku je vhodné podotknout, že Labyrint měl svého předchůdce ve filozoficko-náboženském pojednání Hlubina bezpečnosti. V ní je svět přirovnáván k bláznivě se točícímu kolu, a kdo se chce vyhnout zmatkům, musí se držet středu, tedy Boha. V Labyrintu poutník prochází nesnesitelným světem, aby nakonec mohl najít klid a smíření ve svém srdci, ve kterém je Bůh již obsažen. Obě díla jsou tedy vlastně paralelní.
Labyrint světa a ráj srdce byl složen roku 1623. Vydán byl až roku 1631, ale neví se jistě kde, nejspíše v polském Lešně. Během let nebylo knihu možné vydat, protože byla zakázána. Nejedlý se o to pokoušel vlastním nákladem roku 1809, ale kniha poprvé vyšla až po jeho smrti, tedy roku 1848 v Hradci Králové, u Pospíšila. Naposledy vyšlo v Praze roku 1871 první číslo Labyrint světa a ráj srdce s úpravou Josefa Kořínka. Rukopis Labyrintu se chová ve Vratislavi v knihovně gymnázia svaté Magdaleny.
Hlavní předností skladby je všestranný a pronikavý obraz světa, neobyčejná názornost, živé líčení, ale i jednotná stavba celku. Ke čtenáři promlouvá skutečný život, upoutává jej, protože se od toho našeho v ničem neodlišuje. Co napsal Komenský o lidech své doby, dalo by se dobře použít i dnes. Dílo je také věrnou podobou zřízení, řádů a způsobů 17. století. Z textu je patrný lyrismus, skoro básnické slovo. Autor píše rozmanitě, barvitě, vtipně. Tím vším zušlechťuje lidovou mluvu ke svému účelu.
O čem je celý Labyrint světa?
Když básník dospěl, vydává se do světa, aby ho dokonale poznal ze všech stran a mohl si zvolit přiměřený a pohodlný způsob života. Hned na počátku se k němu přidruží dva průvodci, prvním z nich je Všudybud (příjmením Všezvěd) a druhým Mámení. Ti mu vhodí na krk uzdu a nasadí brýle, které jsou vykroužené ze skla domnění a zasazené v rámcích, jež jsou zvyk. Jimi lze nazírat na svět jinak. Nasadí mu je ale nakřivo, takže může všechno pozorovat v pravé podstatě.
Ilustrace Labyrintu podle Rut Kohnové, Zdroj: archív nakl. Wald Press
Potom s básníkem průvodci vystoupí na vysokou věž, aby mohl vidět město (svět) obehnané zdmi a valy, kolem něhož je místo příkopů tmavá hlubina bez břehů a beze dna (věčnost). Město je rozdělené na ulice bez čísel, ve kterých působí četné obyvatelstvo, roztřízené dle stavu, povolání a řádu. Do ulic, kterých je šestero, lze vejít dvěma branami, branou narození a branou rozchodu, odkud se každý obrací k Osudu. Ve středu města bylo veliké, okrouhlé náměstí, v pozadí se vypíná na pahrbku hrad štěstí. Uprostřed něho stojí nádherný zámek, sídlo královny světa Moudrosti.
Reálný pohled do očí marnosti
Po prohlídce města sestoupí básník do něj a vydává se k bráně rozchodu. Zde mu stařec Osud, který uděluje mladým lidem povolání, pokyne dívat se a zpytovat. Básník tedy míří do ulic, sleduje radosti a strasti veškerých zaměstnání, přetvářku, převrácenost jednotlivých stavů. Vidí šestery stavy: řemeslnické, učenecké (všechny druhy filosofů, alchymistů, lékařů, právníků…), stavy nábožníků, vrchností, vojenské a rytířské. Přesto ale nenalézá uspokojení, počíná si zoufat, a tak ho průvodci odvádí ke královně Moudrosti.
Když si básník sundá brýle, realitu neunese, Foto: Marián Luha, Topzine.cz
Ta mu dovolí poznat soudy a vnitřní správu světa. Básník tak pozná rádce a úřednice královské, což jsou vesměs ženy, a je přítomen příchodu Šalamouna, který přijíždí pojmout královnu za choť. Když ji však uvidí spolu s básníkem, rozhořčuje se, strhne královně masku z tváře a odchází. Jakmile se probraly královniny rady z leknutí, poradí se, a nakonec se jim daří Šalamouna svést. To už chce poutník ze světa odejít, utéct pryč. Chce se ale ještě podívat, jak vypadá způsob umírajících.
A tak si sundává brýle, podívá se pravdě do očí, ale neunese to. Poklekne na kolena, vzývá Boha, aby se nad ním slitoval. Najednou slyší hlas, který na něho volá, aby se vrátil – je to příbytek jeho srdce. Básník jej přijme, dostane novou uzdu a brýle, jimiž může spatřovat nejen potěšení, ale také marnost celého světa. Všude zavládne pokoj a mír, autor poděkuje Bohu modlitbou.
I dnes píši: pozoruhodné
Pojmout dílo za ten šťastný konec a správně si jej vyložit nebude v případě Labyrintu nikdy jednoduché. Co je ovšem důležité, text je napsán velmi živě, takže naše pozornost neochabne. Podstatný je i skrytý obsah. Vpravdě můžeme knihy podobného typu číst pořád dokola a stále v nich nacházet něco nového. Filozofický podtext z mnoha děl Komenského je více než patrný, a tudíž ať si knihu vyložíme jakkoliv, může nás něčím novým obohatit, překvapit. I dnes stojí za přečtení, pokud si k ní najdete svou cestičku.
Zdroj: KOMENSKÝ, Jan Amos: Labyrint světa a ráj srdce. Praha: Svobodné slovo – Melantrich, 1958
